HISTORIE: Afrodita, opera šumperská

Více než dvě století patřili Oberleithnerovi v Šumperku k předním měšťanským rodinám. Dějiny našeho města ovlivlili v mnoha ohledech. Byli to významní průmyslníci, organizátoři kulturního a společenského života, muzikanti. A samozřejmě politici.

Vážený šumperský měšťan a továrník Max von Oberleithner toužil po kariéře uznávaného operního skladatele. V roce 1932 dokonce žaloval slavnou pěveckou divu Marii Jeritzu, protože odmítla zpívat jeho operu. Foto: archiv Radovana Auera

Je málo známé, že tato rodina má dvě zcela oddělené větve. Obě pochází z dolnorakouského městečka St.Peter an der Au. V jednom z předchozích článků jsem se zabýval postavou Gustava Oberleithnera, pocházejícího ze starší větve rodu - aspoň tedy, co se příchodu do Šumperka týče.

Příslušníci druhé větve k nám přesídlili ze St.Peter až po roce 1800, a to i se šlechtickým titulem, tedy s přídomkem „von“. A přicestovali také s nemalým kapitálem pro rozjezd prvních mechanizovaných přádelen a dalších textilních továren. V této „textilní větvi“, jejíž příslušníci pravidelně zasedali v zemském sněmu, se našel i jeden hudební skladatel.

Jmenoval se Max von Oberleithner.

Urputný a snaživý skladatel

Max se narodil 11.července 1868 v Šumperku. Byl synem bohatého továrníka Karla von Oberleithnera, po kterém zdědil mimo jiné lásku k hudbě. Karl totiž sám byl hudebně velmi aktivní, založil šumperský pěvecký spolek a pod romantickým pseudonymem Carlo Nero (italsky Karel Černý) hudbu také skládal.

Max se vydal v otcových šlépějích a při studiích práv ve Vídni se zapsal jako žák u skladatele Antona Brucknera. Když zřejmě splnil otcův požadavek na seriózní vzdělání a dokončil v roce 1892 práva, mohl se jako finančně nezávislý fabrikantský synek plně soustředit na hudbu.

Nejprve působil jako kapelník divadelního orchestru v Teplicích a Düsseldorfu, po pár letech se vrátil do Vídně, kde se věnoval hlavně komponování. Složil mnoho písní, čtyři symfonie a dokonce osm oper. Nutno říci, že bez valného úspěchu. Jako skladatele jej dozajista zdobila píle, možná i špetka talentu, do dějin hudby se však zapsal spíše svou urputností a ješitností.

Hřích abbého Moureta

Jednou z vyjímek, kdy na svou dobu opravdu zazářil, byla tříaktová opera Abbé Mouret. Ta vznikla na motivy románu Emila Zoly Hřích abbého Moureta (La Faute de l´abbé Mouret), vydaného roku 1875. Tragický příběh mladého kněze, který zcela propadne kouzlu mladičké dívky v prostředí jihofrancouzské vesnice, vyvolal pohoršení v katolických kruzích, což přispělo k proslulosti prózy. Ta pak byla rychle přeložena do řady dalších jazyků. O práva na zhudebnění svedlo souboj hned několik skladatelů, včetně Giacoma Pucciniho. Nakonec licenci, samozřejmě díky svému finančnímu zázemí, získal Oberleithner a operu úspěšně uvedl v roce 1908 v Magdeburgu a o dva roky později při dalším nastudování v berlínské Komische Oper.

Soudní tahanice s operní divou

Ohlasu se dočkaly také opery Aphrodite (1912) a Der Eiserne Heiland (Železný spasitel, 1916). Spasitel byl uveden i ve Státní opeře Vídeň.

Operu Aphrodite Oberleithner napsal pro tehdy vycházející operní divu s exotickým jménem Maria Jeritza. Vlastním jménem to byla Maruška Jedličková a pocházela z Brna. Nicméně na rozdíl od skladatele ona světového věhlasu dosáhla – stala se sólistkou v Metropolitní opeře.

Vztah mezi Jeritzou a Oberleithnerem měl o dvacet let později pikantní dohru. 10. ledna 1932 uveřejnily New York Times článek s titulkem Jeritza žalována hudebním skladatelem ve Vídni! Max von Oberleithner žaluje operní divu za to, že odmítla jeho skladbu.

Max von Oberleithner opravdu v roce 1931 žaloval Marii Jeritzu za to, že si u něj objednala operu o slaboduché dívce Adelheid, kterou plánovala uvést ve Vídeňské opeře i v Metropolitní opeře v New Yorku. Max po ní požadoval 6.500 dolarů za marně vykonanou práci.

Paní Jeritza, tedy Marie Jedličková se bránila tím, že si nic neobjednala, řada skladatelů touží, aby v jeho opusu ztvárnila hlavní roli a Max byl jen jedním z nich. Uvedení opery pak zabránil především šéf vídeňské opery Klauss, který ji označil za nedostatečně kvalitní.

Dluh starý 57 let

Do dějin hudby se Max von Oberleithner podobně neslavně zapsal ještě jednou, a to díky historce s fenomenálním klavírním virtuózem Arthurem Rubinsteinem.

Rubinsteinovi životopisci popisují jejich setkání takto: Během svého pobytu ve Vídni žil Rubinstein bohatým společenským životem, takže měl často hluboko do kapsy. V dubnu roku 1912 jej pozval na večeři bohatý továrník a amatérský hudební skladatel Max von Oberleithner. Po večeři Rubinsteina požádal, aby přítomné společnosti něco zahrál. Rubinsteina se dotklo, že jako světový virtuóz byl vylákán, aby koncertoval za večeři. Po vystoupení si tedy řekl hostiteli o peníze. Oberleithner mu dal 800 rakouských korun, ale nechal si podepsat dlužní úpis.

Rubinstein peníze Oberleithnerovi nikdy nevrátil. V roce 1969 se na osmdesátiletého hudebníka obrátila Rennee von Bronneck-Uhlenhut, dědička Maxe von Oberleithnera. Požadovala vyplacení tří tisíc dolarů, které byly ekvivalentem hodnoty oné půjčky, jež proběhla před sedmapadesáti lety.

Uznání se dočkal v rodném Šumperku

Souběžně s hudební kariérou se Max von Oberleithner věnoval správě rodinných podniků ve Vídni i v Šumperku. Textilní impérium Oberleithnerů dostalo s koncem monarchie citelnou ránu a na rozpad tradičních obchodních vazeb a zánik velkých rakousko-uherských trhů už místní textilky nedokázaly za první republiky nikdy plnohodnotně navázat. Nový stát zákonitě při státních zakázkách protěžoval spíše začínající české podnikatele.

Přesto patřili Oberleithnerové i v třicátých letech k největším zaměstnavatelům v Šumperku. K Maxovým šedesátinám jemu a jeho bratrovi odhalili místní měšťané na rohu dnešního točáku a Hlavní třídy pamětní desku. Zazpíval pěvecký sbor, založený jeho otcem, celé město bylo vyzdobeno městskými modrožlutými vlajkami a vlajkami s motivy rakousko-uherskými a germánskými.

Jeden by neřekl, že se píše rok 1928 a je v Československé republice. Ale tak to v Šumperku před druhou světovou válkou prostě chodilo...

O AUTOROVI ČLÁNKU

Radovan Auer je ředitelem Světa knihy - největšího knižního veletrhu a literárního festivalu v České republice. Dříve působil jako filmový producent, stojí například za kultovní komedií Samotáři.

Ve volném čase se dlouhodobě amatérsky věnuje historii Šumperska a Jesenicka. Je iniciátorem prvního českého vydání Dějin města Šumperka Franze Harrera, což se mu v loňském roce po tříletém úsílí se Šumperským okrašlovacím spolkem podařilo. Pro Rej.cz připravil na letošní rok seriál článků z historie Jeseníků a Šumperska, a to jak dříve publikovaných, doplněných o nové informace, tak zcela nových.

Knihu Dějiny města Šumperka Franze Harrera si můžete objednat zde.

Max von Oberleithner ve své pracovně.

10. ledna 1932 uveřejnily New York Times článek s titulkem Jeritza žalována hudebním skladatelem ve Vídni! Max von Oberleithner žaluje operní divu za to, že odmítla jeho skladbu.