Je málo známé, že tato rodina má dvě zcela oddělené větve. Obě pochází z dolnorakouského městečka St.Peter an der Au. Odtud přišel do Šumperka praotec starší větve Johann Georg Laurentius Oberleithner v roce 1727. Byl to barvířský učedník na vandru, zamiloval se tu do dcery mistra, který ho přijal do učení, a už tu zůstal. Jeho potomci se od barvířství přesunuli k výrobě mýdla. Při velké míře zjednodušení a nadsázky můžeme tuto část rodiny nazvat „chemickou“.
Příslušníci druhé větve přesídlili ze St.Peter až po roce 1800, a to i se šlechtickým titulem, tedy i s přídomkem „von“. A přicestovali také s nemalým kapitálem pro rozjezd prvních mechanizovaných přádelen a dalších textilních továren. Této „textilní větvi“, jejíž příslušníci pravidelně zasedali v zemském sněmu, se budeme věnovat v příštích dílech.
Gustav Oberleithner - úspěšný podnikatel i politik
Dnes se zaměříme na Gustava Oberleithnera, v jehož osobě „chemická“ linie rodu dosáhla vrcholu v oblasti podnikání i politiky. A také skončila. Gustav to v politice dotáhl opravdu vysoko. Po dvě volební období reprezentoval německou menšinu v Senátu Československé republiky. Jeho zářná politická kariéra však málem skončila na jaře 1927 kvůli třiceti korunám.
Ale popořádku...
Gustav se narodil v roce 1870 a od začátku kráčel ve šlépějích svých úspěšných předků. Vystudoval chemii a převzal po otci mýdlárnu, tu pak přeměnil na rafinérii minerálních olejů. Rafinérie původně stála na Mühlfeldstrasse (dnes ul. 8.května). Uvnitř města se ale rychle rostoucí podnik nemohl rozvíjet, a tak se záhy stěhuje mimo městskou zástavbu. Pozůstatky rafinérie dodnes stojí, jedná se o zdevastované objekty, které vidíte na levé straně cesty směrem na Krásné. Rafinérie byla významným podnikem pro hospodářství monarchie i republiky. Za druhé světové války její strategická hodnota ještě vzrostla, to už ovšem byla v majetku IG Farben. Byly v ní deponovány zásoby pohonných hmot pro tankové jednotky wehrmachtu. Je až s podivem a velkým štěstím, že unikla (a s ní i blízký Šumperk) bombardování na konci války.
Stavitel elektrárny, přehrady, divadla i radnice
Do veřejného života města Oberleithner poprvé výrazněji promluvil jako hlavní iniciátor spolku pro vznik tzv. Německého spolkového domu, dnešního divadla. Již ve třiceti letech pak zasedl v městském zastupitelstvu. V roce 1906 byl navzdory svému mládí zvolen místostarostou a převzal vedení technického odboru. Jeho činorodostí došlo k velkému rozvoji obou městských lázní, rozmachu plynofikace města a k vybudování městské elektrárny. Jeho plán na přehradu v Koutech nad Desnou, která by chránila před povodněmi, byla již schválena vládou ve Vídni, její realizaci ale zabránila světová válka. Při povodních, které po celé dvacáté století údolí Desné opakovaně devastovaly, jeho obyvatelé na tento neuskutečněný projekt jen smutně vzpomínali.
Stejně tak rozhýbal kauzu staré chátrající radnice. Po desetiletích planých diskuzí je v roce 1909 vypsána soutěž a o dva roky později se slaví otevření radnice nové - vše pod přímým Gustavovým vedením.
První světová a provincie Sudetenland
Za světové války funguje Oberleithner v podstatě jako krizový manažer města. Pomáhá občanům překonávat válečné útrapy, jejichž rozsah je pro součastníka, byť se zkušeností z koronavirové krize, naprosto nepředstavitelný. Mimo jiné nedostatek oběživa řeší vydáním vlastních bankovek, krytých kapitálem jeho rafinérie. Měšťané se mu za to v roce 1917 odměňují čestným občanstvím.
Konec první světové války a vznik Československa už zažil coby poslanec říšské rady a místostarosta.
Zatímco v Zábřehu či Bludově se nová republika bouřlivě oslavovala, v téměř ryze německém Šumperku probíhala desetitisícová srocení proti novému zřízení. Němci ze severu Moravy se odmítli k republice připojit a založili v Opavě povstaleckou provincii Sudetenland. Oberleithner se stal druhým mužem této provincie a následně také starostou města Šumperka.
Provincie Sudetenland však vydržela vzdorovat jen měsíc a půl. Ve válkou zbídačené zemi se jako nejúčinnější zbraň ukázala hospodářská blokáda. V Šumperku na začátku prosince úplně došlo uhlí, a tak při obsazování města československou armádou se sice řinčelo zbraněmi, ale nepadl jediný výstřel. Jen pár facek.
Oberleithner byl odvolán, na jeho místo nastoupil český správce. Už při prvních svobodných volbách se ale do čela města vrátil. V roce 1921, když byl navíc za německé nacionalisty zvolen do Senátu, na starostenské křeslo rezignoval, protože nechtěl obě funkce kombinovat.
Senátor
Po celou dobu svého úřadování v Senátu byl především horlivým zastáncem německé myšlenky. V roce 1921 třeba interpeloval ministra pošt ve věci “neslýchané šikany” ze strany českých pošťáků, kteří vraceli německy nadepsané dopisy s tím, že adresy jako Mahrisch Schönberg či Gross Ullersdorf už neexistují. Zle se ale také obořil na ministra zásobování a ministra dopravy. Dotazoval se, kdo z nich má na svědomí příkaz, že se sklizené brambory na severu Moravy mají dopravovat otevřenými vagóny. Celá úroda totiž zmrzla a skončila jako krmivo. To mělo pro chudý moravský venkov fatální následky.
V březnu 1927 se nad politickou kariérou Gustava Oberleithnera začala stahovat mračna. Imunitní výbor totiž projednával žádost opavského soudu o jeho vydání k trestnímu stíhání:
“Podle zprávy zemského soudu v Opavě ze 17. září 1926 dal senátor inž. Gustav Oberleithner, jakožto jednatel a společník firmy Eternit v Šumperku, pokladníkovi firmy Josefu Rötigovi příkaz, aby poukázal dne 23. dubna 1925 prostřednictvím Kreditanstalt der Deutschen v Krnově na účet sdružení Sudetendeutschen Heimatbund peníz 30 Kč, jakožto předplatné pro časopis Sudetendeutsches Echo... Zasláním předplatného na tento časopis senátor inž. Gustav Oberleithner podpořil organisaci, o které věděl, že jejím účelem jest podvraceti samostatnost a ústavní jednotnost tohoto státu. V tom spatřuje zemský soud v Opavě skutkovou podstatu přečinu §u 17 čís. 1 zákona na ochranu republiky a žádá, aby senát dal souhlas k trestnímu stíhání.”
Zní to jako legrace, ale zákon na ochranu republiky byl narychlo přijat v roce 1923 pár dní po atentátu na prvního ministra financí Rašína, aby mohl být co nejpřísněji potrestán atentátník a díky zjitřeným emocím obsahoval drakonické tresty.
Předplatné časopisu však nakonec Oberleithnerovi krk nezlomilo. Imunitní výbor prohlásil, že senátor přece složil slib věrnosti republice. Navíc je “dlužno uznati právo jeho jakožto senátora informovati se o všech zahraničních proudech myšlénkových, i když by snad nebyly státu přátelské a po případě i časopisy, které tyto proudy tlumočí, odebírati.”
Mandát Oberleithnerovi vypršel v roce 1929. Poté se už politicky neangažoval, i když pasivně byl až do smrti členem henleinovců i NSDAP. Těsně po válce - 19.května 1945 - zemřel za nevyjasněných okolností v Rapotíně.
Nedostatek oběživa v Šumperku vyřešil Gustav Oberleithner vydáním vlastních bankovek, krytých kapitálem jeho rafinérie.
O AUTOROVI ČLÁNKU
Radovan Auer je ředitelem Světa knihy - největšího knižního veletrhu a literárního festivalu v České republice. Dříve působil jako filmový producent, stojí například za kultovní komedií Samotáři.
Ve volném čase se dlouhodobě amatérsky věnuje historii Šumperka a okolí. Je iniciátorem prvního českého vydání Dějin města Šumperka Franze Harrera, což se mu v loňském roce po tříletém úsílí se Šumperským okrašlovacím spolkem podařilo. Pro Rej.cz připravil na letošní rok seriál článků z historie města, a to jak dříve publikovaných, doplněných o nové informace, tak zcela nových.
Knihu Dějiny města Šumperka Franze Harrera si můžete objednat zde.
Oberlaithnerova rafinérie při dnešní cestě na Krásné.
Obě klíčové městské budovy - radnice a divadlo - by bez Oberleithnerova přičinění nebyly ozdobou města.
