„Odmalička jsem hrával fotbal. V šesté třídě nás obcházeli na základní škole s tím, jestli nechceme zkusit florbal. Šli jsme do toho s několika spolužáky a já u toho zůstal dodnes. Dokud to bylo možné, dělal jsem oba sporty. Když jsem ale v juniorech dostal nabídku z Ostravy, musel jsem s fotbalem na nějakou dobu přestat,“ vrací se na začátek svého příběhu čtyřiadvacetiletý bomber.
Vaše osobní statistiky jsou obdivuhodné. Byl jste podobně produktivní odmala, nebo jste bohatší bodovou úrodu sklízel až postupem času?
Body se mi dařilo sbírat od začátku. Když jsem byl menší, tak jsem je řešil daleko víc. Měl jsem radost z každého gólu, z každé asistence. Teď už to beru s mnohem větším nadhledem.
Která rekordní bilance se vám vybaví bez dlouhého přemýšlení?
V krajské lize starších žáků se mi ve dvaceti odehraných zápasech podařilo překonat stobodovou hranici. Moc rád vzpomínám i na sezónu v nejvyšší dorostenecké soutěži, kde jsme s Mohelnicí naráželi na elitní týmy včetně Vítkovic. Tehdy se mi podařilo vyhrát bodování celé ligy.
Co když se ofenzivní mašina zadrhne a tolik vám to tam nepadá? Projeví se to na vaší psychické pohodě? Nebo jste flegmatik, kterého dočasné strádání nijak zvlášť nevykolejí?
Po příchodu do Ostravy, kde jsem hrál za juniorské mužstvo, mi chvíli trvalo, než jsem se zaklimatizoval. Zpočátku mi to tam moc nešlo. A když vám to nejde, jak jste zvyklý, menší nervozita se dostaví. Každopádně ze všeho nejdůležitější je, abychom byli úspěšní jako tým. Florbal je kolektivní sport. Pokud k týmovým úspěchům přispěju svým dílem, mám ze všeho snažení ten nejpříjemnější pocit.
Cpete se do útoku bez váhání i v jiných sportech?
V obraně jsem nikdy nehrál. Ani ve fotbale. Útočení mám v krvi. Florbalový trenér v Ostravě mi říkal, že dopředu se hrnu automaticky a s chutí, a pokud jde o řazení zpátečky, je to trochu horší. Nechal jsem si poradit a v poslední době se na zpětných návratech snažil zapracovat.
Přehoďme výhybku. Jak jste se ocitl ve fotbalové Třeštině?
Když jsem v Mohelnici oznámil, že se chci fotbalu věnovat už pouze doplňkově, ozvalo se mi několik trenérů z okolních vesnic. Jedním z nich byl Karel Čihulka, se kterým jsem se znal už z dřívějška. Zkusil jsem si zatrénovat v Třeštině a potom i v Maletíně, kam mě lanařil soused.
Jako mladého junáka vás v třeštinské kabině obklopila řada matadorů a zkušených kozáků. Přijali vás bez potíží?
Byla to jedna z věcí, která mě mile překvapila. Vzali mě mezi sebe úplně v pohodě. V Třeštině je super parta a výborný kolektiv, při mém rozhodování to byl jeden z klíčových faktorů. Už od začátku ode mě vedení a trenéři věděli, že jakmile se mi víkendové zápasy budou krýt, pokaždé dostane přednost florbal.
Které zásadní aspekty hrály při vaší volbě stěžejní roli?
Jakmile jsem zvažoval, jaký sport upřednostnit, dospěl jsem k závěru, že v sobě vidím a cítím větší florbalový potenciál. Že bych s hokejkou v ruce mohl dosáhnout víc. Ve florbalu dokážu ve větší míře měnit hru a vývoj zápasu. Když na mě leží zodpovědnost, mančaft mi věří a spoléhá na mě, hraje se mi líp. Moje výkony to hodně ovlivňuje v pozitivním smyslu.
S Letkou Štěpánkovice se pohybujete na úrovni druhé nejvyšší soutěže. Jelikož se jedná o klub ze severu Moravy, nemáte to zrovna za barákem. Dojíždění vám nevadí?
Studuju na výšce, a protože hrajeme i trénujeme taky v Ostravě, nemusel jsem řešit žádný zásadní problém… Na jednom letním turnaji jsem se potkal s koučem, který Letku vede. Ptal se mě, jak to vidím dál a jestli bych neměl zájem. Defacto si mě vyhlídl.
Hrajete florbal za peníze?
Všechno materiální vybavení mám zajištěné gratis. Kdyby se postoupilo do superligy, tak by možná nějaké odměny byly, ale zatím fungujeme na bázi amatérů. V první lize se podle mě neplatí hráčům skoro nikde.
Za normálních okolností trénujete čtyřikrát týdně, k tomu o víkendu mistrovské utkání. Takže je to součást životního stylu, která vám spolkne spoustu času. Stále platí, že se v Česku florbalem neuživíte?
Nejbohatším klubem u nás je momentálně Mladá Boleslav a všichni kluci tam normálně pracují nebo studují. Už několik let se tvrdí, že je jen otázka času, kdy se florbalové prostředí v Česku zprofesionalizuje. Uvidíme. Zatím se jede dál v zajetých kolejích.
Ve fotbale některé kluby ochotně „nasypou“ hráčům i v I. B třídě. Neberete to jako nespravedlnost?
Při půlročním angažmá v Medlově jsem byl u toho, když se některým borcům vyplácely peníze. Když srovnám, jaké úsilí jsem musel vynaložit v nižší fotbalové soutěži a teď ve florbale, tak je to podstatný rozdíl.
Přesto jej máte hlavně jako zábavu…
Zábavu, díky níž můžu snít svůj sen. Chtěl bych si zahrát superligu. Při ideální konstelaci právě s Letkou. Zahraničí štace by nebyla špatná z profesního hlediska, protože bych se zároveň mohl zdokonalovat v cizích jazycích. Na druhou stranu nejsem nejmladší a neoplývám ani žádným velkým talentem. Až čas ukáže, co se mi podaří a co ne. V zápasech, které jsme v letošní sezóně stihli odehrát, to nebylo špatné. Je na čem stavět.
