Sport

V trénování jsme deset let pozadu, tvrdí kondiční kouč František Andrle

ŠUMPERK – Odmala dělal triatlon, lyžoval, hrával florbal. S kondičním trénováním začal v devatenácti a od osobního trenéra v malé posilovně se za deset let vypracoval v člena realizačního týmu u české reprezentace v alpském lyžování. „Od začátku jsem se pohyboval v kolektivu trenérských odborníků, kteří mi předávali zkušenosti,“ usmívá se FRANTIŠEK ANDRLE (29), jenž své kariérní úspěchy nijak nepřeceňuje.

František Andrle (vpravo) se vypracoval ve špičkového kondičního trenéra. Foto: -rej-

Jak připravujete vrcholového sportovce po kondiční stránce?

Nejprve si o něm nashromáždím co nejvíce informací. Potřebuji zpětnou vazbu od všech členů realizačního mikrotýmu. Od hlavního trenéra, fyzioterapeuta, předchozího kondičního trenéra, výživového poradce a sportovce samotného. Velkou roli hrají výsledky zátěžových testů, které rozklíčují, kde má největší nedostatky. Zjistím jeho aerobní a anaerobní zóny, spiroergometrii a hodnoty laktátu v určitých energetických systémech. Pak mu sestavím plán na míru.

S učebnicí tedy příliš nepracujete.

V učebnicích se píše, že kondice je síla, rychlost, dynamika, mobilita, obratnost a tak dále. Ale v praxi je to trochu jinak. Každý sport má složky, kterým se musíte věnovat. Nejde jeden vzít a říct, že přesně tohle platí pro basketbalistu, volejbalistu, atleta nebo sprintera. Jsou to opravdu jen modely, k nimž se přihlíží. Zásadní je rozklíčovat daný sport a získat zpětnou vazbu od mikrotýmu. Důležitý je také individuální přístup. 

Můžete uvést konkrétní příklady?

Když jsem trénoval špičkového orientačního běžce Vojtu Krále, makali jsme na vytrvalosti, síle, senzomotorice, pružnosti chodidel a nohou, síle trupu a stabilizaci středu. Nastavit tréninkový plán na míru je dlouhý a složitý proces, jeho jednotlivé části do sebe musí přesně zapadnout. Proto se snažím neustále vzdělávat, sleduji nové trendy, zkouším různou metodiku i technologie. Poslední rok pracuji třeba s měřením laktátu. Jeho hodnota určuje, jak velký výkon sportovec zvládne podat. To je v kondiční přípravě nesmírně důležité. Laktát – nesprávně se mu říká kyselina mléčná – způsobuje narušení toku informací z mozku do periférií svalových skupin. Když je ho příliš, sval přestává vytvářet pohyb.

Kdyby Ondra Bank neměl toleranci osmnáct až dvacet milimolů laktátu v krvi, nemůže sjet Hahnenkamm v Kitzbühelu, protože víme, že ho sjíždí při takových hodnotách. Mít toleranci jen patnáct milimolů, což je jednotka látkové množství, skončí někde v sítích a zabije se tři zatáčky před cílem. Tělo by řeklo stop a svaly by vypověděly službu. Když změřím lyžaře, který toleruje jen patnáct milimolů, vím, že se hodí pro kratší závody. Nemůže jet silovější sjezd, při kterém se do krve vyplavuje více laktátu.

Dá se předpokládat, že toleranci lze posouvat. Jakou formou?

Trénujete úplně na dřeň, tím se vám do krve vyplaví laktát na nějakou hodnotu. Chvíli počkáte a zopakujete to. Pak se tolerance posouvá. Je to naprosto příšerné. Běžně se stává, že laktátu je v těle tolik, že sportovec zvrací, mluví jako zfetovaný, omdlévá a je úplně mimo. Když jsme tímto způsobem trénovali s Kryštofem Krýzlem, Ondrou Bankem a dalšími na „Bluďáku“, zastavilo u krajnice auto a řidič chtěl volat sanitku. Polovina lidí bezmocně ležela na zemi. Další zvraceli a všude se válely kapesníky od krve. Laktát se totiž měří píchnutím do prstu a informace se získávají z krve.

Slyší sportovci na tuto formu tréninku?

Jak kteří… Kondiční trenér se pak stává koučem. Je to o tom, že se sportovcem pracujete jako s individualitou a musíte ho umět mentálně nastavit. V Česku řada trenérů volí direktivní metody. Přikazuje mu, co má dělat a víc s ním nepracuje. To většinou nefunguje. Vrcholoví sportovci bývají inteligentní lidé, a když něco dělají, chtějí přesně vědět proč. Striktní způsob tréninku je jeden z důvodů, proč nám sportovní svět utíká. Je potřeba s nimi komunikovat tak, aby všechny věci chtěli dělat sami a sami si je vybírali. Vnitřní motivace je vždycky silnější než vnější. Jako kondiční trenér vím, co by pro ně bylo dobré, ale musí to vědět i oni sami a umět si to odůvodnit. 

Zmínil jste, že direktivní trenérské vedení je jeden z důvodů, proč se Česku sportovní svět vzdaluje. Ve kterých dalších ohledech a aspektech ještě zaostáváme?

Když se zase vrátím k laktátu, tak ve světě je to zaběhnutá metoda. U nás se k laktátové hodnotě dosud moc nepřihlíželo a teprve se s ní začíná pracovat. Přitom je jasným ukazatelem výkonnosti. Poměrně konkrétní data existují u fotbalistů. Nebudu zabíhat do detailů, ale když jeden tým trénuje na čtyřech milimolech laktátu v krvi a druhý na šesti, tak ten druhý při zápase nezpomalí. Naopak. Hráči z prvního mužstva zjistí, že si nejsou schopni přihrát nebo udělat kličku, kterou v tréninku bez problémů zvládají. Rozdíl tempa v tréninku = rozdíl tempa v utkání. Česká trenérská škola je v tomhle deset let pozadu. Jedeme pořád podle učebnice. Chybí systém edukace, ochota potlačit vlastní trenérské ego a přejímat nové poznatky a trendy. Zasekli jsme se u staré školy, která vychovala Jágry a Nedvědy. Jenže sport neuvěřitelně zrychlil, a co tvořilo špičkového hráče před deseti až dvaceti lety, jej netvoří dnes. V Norsku nebo Švédsku si trenéři informace a zkušenosti s těmi nejlepšími předávají. Taky existují portály, kde jsou informace k nahlédnutí i menším týmům.

U nás to stejným způsobem nefunguje?

Bohužel to funguje spíš opačně. Trenéři si nové poznatky a postupy střeží. To je problém. Když se sdílí informace, vzniká síť, z níž mohou čerpat i ostatní a neopakovat chyby svých předchůdců. Sport se tím posouvá na úplně jinou úroveň.

A nepřipravuje se trenér šířením svého know-how o práci?

V určitém bodě kondiční přípravy už nemá svého svěřence kam dál posunout. Sportovec stagnuje a kondičního trenéra vymění. Potom přijde jiný trenér s jiným systémem, který celý proces restartuje. V tom je kondiční trénování specifické. Jednu z mála výjimek tvoří člověk dlouhodobě působící u tenisty Rogera Federera, který s ním spolupracuje snad celý život.

Máte zkušenosti s reprezentací českých alpských lyžařů. Jakou roli hraje kondiční příprava v jejich případě?

Není nejdůležitější, ale má velký vliv. Světový pohár se bez ní jet nedá. Lyžaři jezdí obrovskou rychlostí a bez kondice by to nemuseli ustát a mohli by se vážně zranit. Lyžování je ale speciální případ.

Proč myslíte?

Velkou roli tam hraje i stav výbavy. Zmínit musíme také techniku, která je alfou a omegou. Každý si ji uzpůsobí vlastním požadavkům, ale pokud ji lyžař nemá perfektně zvládnutou, nikdy neuspěje. Je to všechno provázané. I největší talent zapadne někde v přechodu z žáků do juniorů, kdy začíná závodit s muži, pokud není dokonale technicky, materiálně a kondičně vybavený. Trať je najednou náročnější, zatáčky ostřejší, a jelikož junioři startují mezi posledními, pista je poškozená…

Platí tam asi nejsložitější bodový systém, který ve sportu znám. Je trošku podobný tenisovému. Lyžař obráží horší závody, kde znevýhodněnou pozici kompenzuje schopnostmi. Získá tak body a lepší startovní pozici pro další, náročnější závod a může se posunout výš. Cyklus opakuje, dokud není mezi nejlepšími. Je to postupný, pozvolný proces. Proto taky v přechodu do kategorie dospělých nejvíce lyžařů končí.

Určitě se na tom podílí i fakt, že je lyžování finančně hodně náročné odvětví.

U peněz to začíná. Na vrcholové úrovni stojí mladého lyžaře jedna sezóna až milión a půl ročně. A ten, kdo platí, chce výsledky. Nejlépe hned. Problém je, že výsledky v patnácti letech nezaručují výsledky v osmnácti až třiadvaceti, kdy se dosahuje vrcholu. Většinou je to naopak. Brzký tlak na výsledek je problém, nejen u lyžování. 

Rozvoj sportovce do patnácti let by měl být komplexní. Dnes se dítě specializuje klidně od osmi let. Celková obratnost, motorika a obyčejná šikovnost se úplně vytratily. 

Může za to i přílišná ambicióznost některých rodičů? Najdou se totiž tací, co postrádají soudnost.

Jak už jsem říkal, sport stojí peníze a rodič, který platí, chce výsledky. Nevidí, že nejde jen o lyžování, ale o komplexní rozvoj. Když ho nemáte, ve špičce vás to dožene. Tedy pokud se tam vůbec dostanete. Druhou věcí jsou mizerné komplexní pohybové schopnosti u mládeže obecně. Děti dnes sedí u elektroniky namísto toho, aby venku skákaly a šplhaly po stromech. Pak přijdu na střední školu a vidím, že polovina třídy neumí udělat kotoul. 

Trénink nebo genetika? Jak to vidí František Andrle?

Určitě trénink. Dřinou se dají genetické nedostatky vykompenzovat. Geneticky můžete být nastavení tak nebo tak, ale bez tréninku to k ničemu nepovede. Hlavní je vůle a dřina.


INZERCE
Remax reality Remax reality


NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Agrega
INZERCE
Radio Haná