Negativní slova se z něj valila jako láva z právě vybuchlé sopky. Kalich hořkosti přetekl. Neschovával se za žádné fráze, na rovinu ze sebe vypustil, co měl na jazyku. Pěkně od podlahy. Nedokázala by to řada daleko zkušenějších kolegů, která by se podobnému řešení z různých důvodů vyhýbala znatelným obloukem jako čert kříži. Šestadvacetiletý kouč se ničeho nebál.
Cíl byl jediný. Zastavit narůstající zkázu, jež se s každou další porážkou jevila jako tragičtější. Hokejový Šumperk zařadil nechtěnou zpátečku, sesunul se na prvoligové dno a nic nenasvědčovalo tomu, že by se z něj měl odrazit k lepším zítřkům.
Majer šel s kůží na trh. Položil hlavu na špalek a doufal, že mu ji nesetnou vlastní svěřenci. Bylo jen na nich, jak se ke všemu postaví. Jako vůdce sportovního mužstva můžete vyvíjet sebevětší snahu, můžete žít trenérskou prací čtyřiadvacet hodin denně, a stejně to nemusí stačit.
Výsledkem všeho jsou právě výsledky. A těch dosáhnete jedině v případě, že vám nedrhne týmové soukolí a nezbytné atributy fungují, jak mají. V opačném případě jste namydlení. Můžete kreslit, vysvětlovat, nabádat, radit, motivovat, chválit, řvát, lamentovat, zuřit. A stejně to nemusí stačit. O všem rozhoduje počínání hráčů.
Léčba šokem v úvodu zabrala na výbornou. V celostátních periodikách hojně propíraní Draci v čele se svým nakrknutým lodivodem udolali s pomocí dvou gólů v oslabení nepříjemný sokolovský Baník. I když se v prostřední části dostali pod souvislý tlak nekompletního protivníka, krizové momenty a nejošidnější situace ustáli bez úhony. A co bylo ze všeho nejdůležitější? Hokejová parta ze Šumperka po delší době připomínala soudržnou jednotku. Trenéři, hráči i hluční příznivci znovu táhli za jeden provaz. Na ledě i v hledišti to bylo znát. Žádné výtky, žádné nadávky. Naopak podpora a pozitivní bojová nálada sálající ze všech stran.
Těžko říct, jestli by se Lukáš Majer odhodlal ke stejnému "zlínskému" monologu v případě, že by byl o deset let starší a oplýval by větší dávkou zkušeností. Ať už tak, či tak, zaslouží uznání. Za odvahu, s jakou se pokusil oživit spící medvědy. Za to, s jakou intenzitou za svůj tým dýchá. Za to, že mu osud malého klubu z podhůří Jeseníků není lhostejný a klidně by za něj položil trenérský život. Ač to udělal po svém, a ne každému to bylo po chuti, stojí si za svým a dál dře do úmoru. To samé chce od svých hráčských oveček.
Co na to fanoušci? Hlasitým skandováním jeho jména dali jasně najevo, za kým stojí. Teď je všechno stěžejní na Žálčíkovi a spol. Můžou se stát proklínanými hrobaři první ligy na Tyršově stadionu, nebo opěvovanými hrdiny, co druhou nejvyšší soutěž pro věrnou fanouškovskou obec udrží. Teď už jde opravdu do tuhého.
LUKÁŠ MAJER PO ZÁPASE VE ZLÏNĚ
„Vzali jsme hráče, kteří by měli padat po držkách za klub a prostě to nedělají. Máme jedenáct kol na to, aby to začali dělat a žrát led.“
„Téměř nikdo, kromě první formace, nehraje za to, co má na dresu vepředu. Všichni hrají za to, co mají na zádech. Od nového roku jsme normální tréninkový kemp. Hráči mají prostřednictvím Šumperka umožněné veškeré podmínky. Udělali jsme obrovské chyby, když jsme na ně kvůli dobrým výsledkům tolik netlačili. Jakým způsobem nehrajeme o záchranu, to je k zblití. Pokud nezačneme padat po držkách…“
„V dubnu jsme se mrdali s Táborem a Ústím. Jsme z toho vyčichlí jako svině. Já jedu dva roky v kuse, bez nějaké pauzy, akorát s třídenním volnem v Itálii… S prominutím už jsem úplně v hajzlu. Už nemůžu. Každý den tomu ale dáváme, co můžeme.“
„Pokud se nějaký trenér najde, velmi rád mu všechno kompletně přenechám. Ale ať kurva to mužstvo nastartuje! Ať to tam přijde zmrdat třeba Franz Straka.“
„Nabídl jsem dvě rezignace. Pokud ji vedení nepřijme ani napotřetí, další den půjdu znovu do práce a půjdu s tím znovu bojovat. Doprdele, není to ztracené!“
„Jestli jsme neuvažovali o výměnách? A kdo by nás chtěl? Kdo by chtěl hráče, kteří nezblokují střelu a nejdou do její dráhy? Druhá liga? Já je nabízím měsíc na trejd. Nikdo je nechce.“
„Já být v obraně, tak to tam sežeru a chytám to v zubech! Hrajeme ve Zlíně, což je pro každého svátek, a oni stejně nezblokují střelu. Kdo by někoho takového chtěl? Možná Hronov. Hronov by nás chtěl…“
„Říkám nás. Včetně trenérů. Když tady skončím, nikdo mě nevezme a půjdu zpátky k dětem. Umím si to přiznat, protože dělám všechno, co můžu. Za nikoho ale střelu nezblokuju.“
