„Pokud se zrovna něčeho bojíte nebo nemáte dobrou náladu, tatáž myšlenka, která by se vám v hlavě jindy chytila správně, vás raní. A já se odmalička podvědomě bála, že nejsem dost dobrá. Jako člověk ve svém jednání a později i jako basketbalistka,“ přiznala v rámci otevřené zpovědi pro jedinečný projekt BEZ FRÁZÍ.

Naučila jsem se nevnímat sama sebe

Na své dětství vzpomíná s láskou. „Pocházím z dobře fungující rodiny. Moji rodiče pro mě udělali, co mohli,“ vrátila se dnes už dvaačtyřicetiletá sportovkyně do minulosti. „Mamka pro mě vždy měla slova podpory a útěchy a táta mě zase dokázal vyhecovat k výkonům. Zároveň jsem zpětně vypozorovala situace, kdy mě, vedeni dobrým úmyslem, nenechali dělat malé chyby. Jsou tolik potřeba, aby člověk získal vlastní zkušenosti. Snažili se mě provést životem tak, abych neklopýtla. Kolikrát jsem cítila i to, že naši mají nějaký strach, který se se mnou bojí sdílet. Například když mi mamka neřekla, proč mi berou kostní dřeň. Až když dorazily výsledky, pověděla mi, že měli lékaři podezření na vážnou chorobu. Já z ní přitom takové divné napětí cítila už při tom odběru.“

Bývalá svěřenkyně kouče Dvořáčka dlouho zápolila s pocitem, který byl spojený s obavou, aby někoho nezklamala. Nebo že nebude dost dobrá, a to nejen v běžném životě. „Později se to přeneslo i do basketu. Svíralo mě, abych nic nepokazila, protože do mě přece někdo vložil důvěru. Zpětná vazba na mé výkony mnohdy neodpovídala tomu, jak jsem je cítila já sama. Naučila jsem se tak nevnímat sama sebe a věřila jen tomu, co přicházelo zvenčí. Zapomněla jsem na svůj vnitřní svět. Na skutečnost, že důležitá jsem tady i já a moje vlastní prožívání…“

Nemusím být dokonalá

„Donedávna mi například bylo trapné se někoho zeptat, jak se jmenuje, když jsem si při představování nezapamatovala jeho jméno. Nebo cítím rozpaky, když o mně někdo řekne, že jsem hezká ženská, protože vnímám své rezervy. Ať jsem zkoušela jakékoliv účesy, podstřihy, ofiny, nikdy jsem nebyla spokojená, což jednou podotkla i jedna extravagantní kadeřnice. Přitom je to přece jedno. Přece nemusím být dokonalá. Jenže mě zmínky, které mě nějakým způsobem zpochybňovaly, často sestřelily.“

„Jo, to je náš uplakánek,“ dokázalo mě třeba rozhodit cestou domů ze zlatého mistrovství Evropy 2005 s urvaným kolenem. Byla to ironie, která mě nejspíš měla rozesmát, ale sorry, mně to prostě vtipný nepřipadalo. Já šla hned druhý den pod kudlu a potřebovala jsem spíš podpořit.“

„Máš to v hlavě,“ říkali mi. „Tak mi něco udělejte s hlavou, protože mě to fakt bolí,“ reagovala jsem. Zas a znova jsem byla utvrzovaná v tom, že můj vlastní názor, moje pocity jsou mylné, protože někdo jiný ví daleko líp, jak se cítím a co potřebuju. Po čem volá moje tělo. Proto pro mě svým způsobem bylo osvobozující přijít s angínou a čtyřicítkami horečkami, kdy jsem si konečně mohla říct: „Teď už fakt potřebuju volno, proti tomuhle už nic namítat nebudete, ne?“ Protože když jsem byla jen unavená či tělo jinak jemněji volalo po pozornosti, na ty soft věci nikdo neslyšel.

Šťastné dítě

Pod bezednými koši prorazila na postu pivotky. S takřka dvěma metry budila pozornost nejen svou výškou. „Že mi v dětství do života vstoupil basket, mě po všech stránkách obohatilo. Představoval pro mě další zdroj poznání. Do patnácti let jsem se jím vyloženě bavila, byla jsem šťastné dítě, v čemž hrál velmi důležitou roli můj první trenér pan Libor Dvořáček. Pod někým jiným by to nebylo stejné. Ani jsem nehrála nejvyšší dorosteneckou soutěž. Jenže co jsem potom přešla do ženské ligy a stala se profesionálkou, moje vnímání se úplně změnilo. Jakmile jsem dostala peníze, už mi v hlavě šrotovalo, že mám být zodpovědná a odvádět to, za co mě někdo platí. Pokud jsem si na to konto někdy nebyla jistá, jestli je vůbec profi basket pro mě ten správný směr, vyvstaly otázky: Chce se mi teď řešit? Co bych místo basketbalu dělala? Není škoda hodit všechnu tu dřinu, zkušenosti a roky se sportem, který miluji, do koše? Mám začít jinde od nuly? Pustím teď šanci vydělat si takové peníze?“

Zlatá klec v Istanbulu

I kvůli tomu ztratila motivaci. V Istanbulu, kde absolvovala svoji poslední zahraniční sezónu, si to uvědomila během listopadu. „Moje srdce chtělo pryč. Někam, kde bych si mohla užívat basketbal i všední věci. Volala jsem agentovi, že už tam nevydržím, ale přesvědčil mě. Stejně jako další blízcí lidé.“

„Dělej si radosti a plň jen to nejnutnější. Vydrž, za ty super prachy to přece stojí,“ říkal mi.

„Houby. Nestojí. Důležitější je poslouchat své srdce. Jenže já se místo toho protrápila pár měsíci svého života ve zlaté kleci v luxusním hotelu tak, že jsem jen ubíjela čas a pouštěla si filmy. Vadilo mi tolik věcí… I to, že nám v týmu chystali věci na každý den a nemohli jsme si obléknout, co jsme chtěli. Ale okolí mi říkalo, že za ty prachy to stojí, a když si tohle vydělám, jednou se nebudu muset tak dřít. Tak jsem tomu věřila. Nepoučila jsem se. Peněz, které jsem si díky basketu vydělala a jimiž jsem se dokázala zabezpečit, si vážím. Zároveň za peníze přece nemůžeš vyměnit svoji radost a štěstí. Zase jsem si to ale uvědomila až díky podnětu zvenčí. To, když mi po sezoně doktor Paša prohlížel poničené koleno, vypočítával, kolik zápřahu ještě vydrží, a při tom utrousil: „Copak ty sis ještě nevydělala dost peněz?“

„V danou chvíli mě to ranilo, ale tahle myšlenka ve mně zakořenila. Sedla trefně a v pravý čas, přičemž ale zase jako by shodila můj vnitřní pocit. Protože já bych tehdy bývala ještě po fyzické stránce mohla pokračovat v kariéře. Drobné signály svého těla jsem četla špatně. Jenže v podobném duchu se mnou najednou promluvili i další lidé a mně došlo, že jsem se poslední roky vyloženě přemáhala, jelikož se ode mě očekávalo, že přece ještě budu hrát. Vůbec jsem nepřemýšlela, jestli se svým stavem těla budu moct po kariéře lyžovat nebo se jen tak proběhnout. Nedocházelo mi, že mám před sebou ještě nějakých padesát let života.“