Hrůza a pak i velké zklamání v době mnichovské dohody. V Olomouci zavládl smutek, v Šumperku nadšení

Napětí, obavy, silné odhodlání bránit zemi, a pak veliké zklamání a deziluze. To byly dny na přelomu září a října před 85 lety nejen v Olomouci, ale všude v českých zemích, kde nebylo v převaze německé obyvatelstvo. Tam naopak, jako třeba ve Šternberku, v Šumperku nebo Bruntále, nový dějinný zvrat většinou vítali s nadšením.

Tihle čtyři státníci rozhodli v Mnichově o osudu Československa i o pozdější válce

Už během Locarnských dohod v roce 1925 skončila mezinárodní jednání nevýhodně pro Polsko a Československo, tedy východní sousedy Německa. Na rozdíl od západních hranic nebyly tyto hranice smluvně garantovány a uznány jako definitivní. Německo si ponechalo otevřená vrátka k budoucím revizím hranic a vítězné mocnosti mu to dovolily. Československo se zavázalo do budoucna řešit sporné otázky ohledně práva národnostních menšin na sebeurčení formou mezinárodní arbitráže. A přesně k ní v roce 198 po nesmírném a velmi nevybíravém nátlaku Hitlera a jeho nacistické říše došlo. Arbitráže v Mnichově se dle pravidel neúčastní ani jedna z dotčených strany, tedy němečtí separatisté ze Sudet na straně jedné a československý stát na straně druhé. Zde je základ pro později tak mohutně tradovaný mýtus „o nás bez nás“. Jednaly zde nejvyšší reprezentace Británie, Francie, Německa a Itálie.

V Anglii a Francii panovaly v té době mimořádně těžké vzpomínky na miliony padlých a zmrzačených vojáků během první světové války, ve výrazně větší míře než v českých zemích. Nálada v těchto zemích byla tedy silně protiválečná. Jestliže Hitler postavil svou agresivní bezohlednou nátlakovou politiku na dilematu „buď dostaneme Sudety, nebo vy dostanete válku“, bylo zřejmé, k čemu velmoci dospějí. Sovětský svaz, s nímž jsme od roku 1935 měli také dvojstrannou dohodu, konstatoval, že by sice pomohl, ale jen v případě všeobecné shody velmocí, tedy kdyby se za nás do boje pustila i naše smluvní spojenkyně Francie. To se nestalo. Zůstalo tedy jediné řešení – československý stát musel po 30. září 1938 přenechat sousedům 30 procent svého území. K hitlerovskému Německu se totiž okamžitě připojily hyeny v podobě autoritativních režimů Polska a Německa, aby si mohly v nejtěžší chvíli československé republiky také urvat kousky území pro sebe.

Tyto informace s hrůzou a tísní sledovaly miliony Čechů v tuzemsku. Denně se odehrávay v pohraničí ozbrojené středy ordnerů a nacistických vojáků s naší Stráží obrany státu a četníky. Byly desítky mrtvých. Z pohraničí přicházely zprávy, jak Henleinovci z vlaku vytahují německy mluvící muže, aby je rovnou, dobrovolně či nedobrovolně, zařadili do svých jednotek. Tyto zprávy pak na konci září přehlušily informace z jednání velmocí v Mnichově. Ani olomoucké noviny v těchto dnech neinformovaly prakticky o ničem jiném; všechny běžné rubriky z domácího dění, soudničky, kulturní recenze a podobně, musely ustoupit. Nálada byla vypjatá; nejprve se ve stresu očekávala válka, média inzerovala třeba plynové masky a protichemickou ochranu do každé rodiny, a následně po verdiktu čtyř mocností přišla pro změnu hrozná deprese a zmar.

Když se čtrnáctiletý německý Olomoučan Friedrich Nather vracel necelý měsíc po Mnichovu do rodné Olomouce, popisoval náladu takto: „Již na hlavním nádraží vládla velmi skleslá a smutná nálada. Vše se změnilo. České děti, s nimiž jsem si hrál, zmizely, když jsem vyšel na ulici.“ Dále vzpomíná, že se do bytu v jejich domě na Lazcích nastěhovala česká rodina ze Sudet. „Ze Sudet přišli čeští a protinacističtí uprchlíci, pro které město zabavilo byty, jelikož se obytné místnosti staly nedostačujícími.“

Noviny poskytovaly uprchlíkům právní rady, jak mají postupovat vyhnaní Češi ze Sudet či jak se mají chovat držitelé nemovitostí, kteří od pozemkové reformy v roce 1919 drželi polnosti v Sudetech a nyní se celé jejich pozemkové jmění ocitalo v zahraničí. Novináři přemlouvají české obyvatele těch sporných částí Sudet, kde dle Mnichovské dohody měl ještě proběhnout plebiscit, aby se vrátili domů a hlasovali v plebiscitu pro setrvání v republice. Nevyslyšeli je, ze strachu z násilí od Henleinovců, a tak se stalo, že v zabraných územích zůstaly i národnostně smíšené a dokonce i ryze české obce. Ze zabraných oblastí uprchlo do vnitrozemí asi 130 tisíc lidí, většinou Čechů, ale i protinacisticky aktivních Němců a Židů.

V Olomouci se začalo řešit, kam město ubytuje nově příchozí uprchlíky. Skoro nikdo z místních nacisticky smýšlejících Němců neodešel do pohraničí, naopak zůstávali v Olomouci a zřejmě čekali, oprávněně, že dříve či později bude i zbytek Moravy připojen k nacistické říši. Pár dní po Mnichovu dokonce začaly městem kolovat fámy, že Olomouc opouští vojenské jednotky a den příchodu nacistů je za dveřmi. To nebyla pravda, noviny i radnice se vůči tomu rychle vymezovaly, ale strach a tíseň byly od té doby denním stavem většiny lidí.

Chamberlein a Daladier pak o pět a půl měsíce později mohli sledovat, jak jimi vybojovaný „mír“ končí protismluvní okupací zbytku českých zemí a totální likvidací Československa a jak o jedenáct měsíců později, 1. září 1939, začíná skutečná nová světová válka. Usmiřovací a pasivní politika, plná ústupků bezohlednému agresorovi zcela selhala.