Kultura

Dočasné struktury spisovatele Jana Balabána

Narození v Šumperku, po němž za pouhý rok následovalo stěhování do Ostravy, asi nestačí na to, abychom Jana Balabána (1961–2010) prohlásili za šumperského spisovatele. Jeho dílo je skutečně spjato především s Ostravskem. Záminka k tomu, abychom v Šumperku o jednom z nejvýznamnějších českých prozaiků posledních dekád mluvili, je to ale dobrá.

Balabánovy povídky a romány, jež všechny vyšly během posledních 15 let autorova života, se zpravidla odehrávají na neutěšeně vykresleném Ostravsku s jeho narušenou přírodou i mezilidskými vztahy. Hrdinové, jako i Balabán sám, často pocházejí ze starého evangelického prostředí: víra a domnělá neochvějnost starších generací je v těchto postavách naředěná, je podemílána bezútěšnou denní realitou, vzájemným nepochopením členů rodin, nepodnětnou pracovní rutinou, každodenním zápasem o existenci v podmínkách, jež jsou dány – zatímco ona sama je s trvalým otazníkem. Smysl toho všeho lze zahlédnout jen zřídkakdy, jako slunce v náhodné trhlině mezi mraky. 

„S tímhle mužem jsem vždycky na dosah úzkosti. Když jsem s ním, vždycky se ptám, jak může být vůbec něco v pořádku. A když to konečně na chvíli do pořádku dáme a obemkneme to svýma rukama, tak ten ničemný chlap řekne něco tak hnusného jako: dočasná struktura. U něho smrt předchází životu. Jako by nikdy nemohlo jít o nic jiného než o rozchod. Každý den a každá hodina by měly být jen dalším opuštěným tábořištěm. Kam tě to, Jeny, ten Emil táhne? Jen do dalších vystěhovaných prostor, kde domov nebyl nalezen nebo přestal být. (...) – To jsi celý ty. Ty vidíš konec už na začátku. Jak můžeš takhle žít? – Jedině tak.“

Rozjímání četbou

Není to oddechová četba, není to vzpruha do časů mizérie (to je pak lepší se Balabánovi obloukem vyhnout), není ani napínavá – děje se v ní toho jen málo. Je to spíš rozjímání četbou, zacílení na to podstatné v našem životě – možný ekvivalent návštěvy kostela v neděli dopoledne; zvyku, jehož se většina z nás vzdala už před generacemi.

Jana Balabána je třeba znovu a znovu oceňovat za odvahu, se kterou vynechává všechny hlučné iluze a nepodstatnosti, jimiž mají naše životy sklon se zaplňovat. V jeho knihách není nic o kariérách, technologiích, statusech, hypotékách, požitcích, zážitcích, sexu a investicích, ale dokonce ani o historii (jíž česká próza v poslední době překypuje a místy jako by si tím něco ulehčovala). Anebo lépe, to vše je tam připuštěno jen tak na okraj, je u Balabána podřízeno holému a nechráněnému žití, které se snaží být k samo k sobě pravdivé. Zlomy a překračování mezí probíhají kdesi uvnitř.

Zeptej se táty 

„Magda si sedne na plastikovou židli, kterou tu nechal předchozí nájemník. Zapálí si cigaretu a celá se schoulí do intimního prostoru ohraničeného rameny a koleny, klíčními kostmi, malými prsy, klínem a pažemi. Tady jsem doma. Tady ti ustelu postýlku, chlapečku. Kouří a trochu brečí. Nakupovat spolu budeme chodit do discontu v bývalém hangáru, ty oblouky se ti budou líbit. A na procházku si zajdeme tady do toho dubového lesíka, který tu mezi paneláky celý olámaný a poničený zůstal. Tam nás nikdo nenajde.“

Za povídkovou sbírku Možná že odcházíme (2004) a posmrtně vydaný román Zeptej se táty (2010), z nichž pochází výše uvedené úryvky, obdržel Balabán dvojí ocenění Magnesia Litera. Ale i to by sám asi řadil k nepodstatnostem.

Autor vystudoval (mimo jiné) četbu knih a živí se (mimo jiné) jejich vydáváním.


INZERCE
Mamma centrum Mamma centrum

NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
TV Morava
INZERCE
Radio Haná