ZPRÁVY

Lenka Hoffmannová: „Od Jana Šibíka jsem se naučila, že mým nejlepším přítelem je koš.“

1. září 2015, 10:00, Hana Písková
Lenka Hoffmannová: „Od Jana Šibíka jsem se naučila, že mým nejlepším přítelem je koš.“ Šumperk - Žijeme v malém městě a občas se může dostavit pocit, že už není co nebo koho nového objevovat, že se všichni tak nějak známe, že nás už nic nemůže překvapit. Potom potkáme někoho, koho známe třeba jen od vidění. Někoho, kdo většinou nemá potřebu být lidem na očích, pozorovatele, který, jak zjistíme, umí spoustu věcí a má spoustu zážitků a zkušeností, jen o nich se všemi nemluví. Překvapením minulých dnů pro mě byla Lenka Hoffmannová. Žena, kterou jsem poprvé viděla před necelými dvěma lety na kurzu pro lidi, kteří chtějí zvládnout základy podnikání.

 Lenka je fotografka, blogerka a často také dobrovolnice v různých projektech. Jsem přesvědčená, že v následujícím rozhovoru nevydala zdaleka všechna svá tajemství a že nás může ještě hodně překvapit.

Vím, že v době, kdy jsme se poprvé potkaly, jsi učila angličtinu ve škole. Tuším, že ty ovšem nejsi původním povoláním učitelka.
Nejsem. Vystudovala jsem Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a chtěla jsem si najít místo s bytem. A hlavně jsem toužila po přírodě. Pocházím z Ostravy. Dnes už je to o něco lepší, ale tenkrát to pro mě nebylo místo, kam bych se chtěla vrátit. Zaměstnání mi nabídli v Olšanech, kde jsem pracovala jako mistrová v papírně. Pamatuji si, že se nás tenkrát za prací a bydlením přistěhovalo snad deset.

Pro moji generaci není stále ještě úplně obvyklé měnit práci, pokud člověka nějaká situace přímo nedonutí. Co tebe přimělo úplně změnit práci?
Umím maďarsky. Už tenkrát v Olšanech, když jsme chtěli vyjet do Maďarska, jsem to zařizovala a překládala, když bylo potřeba. Inspiroval mě kamarád, který se přihlásil do kurzu pro průvodce Čedoku a řekl mi, ať se taky přihlásím. Nakonec jsme jezdili do Olomouce tři. Cestovala s námi tenkrát ještě Zdeňka Kubová, která má dodnes cestovku.

To bylo, počítám, ještě před listopadem 1989?
Ano. Začala jsem jezdit jako průvodkyně se zájezdy. Pak přišla revoluce a v té zmiňované trojce jsme založili cestovku. Jenže pro mě to v Olšanech a tenkrát bez soukromého telefonu bylo náročné, tak jsem tuhle aktivitu utlumila.

Přestala jsi jezdit s turisty?
To ne. To průvodcovství jsem si nechala. Po revoluci se hodně jezdilo. Hlavně do Rakouska, do Vídně, ale třeba taky do Skandinávie.

Jak ses naučila maďarštinu?
Měla jsem tetu Maďarku, ke které jsem jezdila do jižního Maďarska na celé prázdniny, ale i o Vánocích. Teta byla moc fajn. Když sečtu ty měsíce pobytu, strávila jsem v Maďarsku vlastně celkem tři roky.

A motivace pro studium angličtiny byl pád střežených hranic v Evropě?
Chtěla jsem cestovat jako průvodce a hned po revoluci jsme najednou neměli k dispozici žádné materiály. Tak jsem začala psát do různých zemí a měst a začaly mi domů přicházet texty v angličtině. To byl velký impulz. Měla jsem velký důvod, proč se zlepšovat. V té době jsem se hodně naučila. Po revoluci jsem odešla načas do Prahy a pracovala jsem pro jednu holandskou firmu. Teprve potom jsem si našla střední školu, kde hledali angličtináře. Přitom jsem ještě tři roky studovala angličtinu v Praze "na Karlovce".

A kdy přišla řada na fotografování, kterému se teď věnuješ?
Focení mě pořádně chytlo asi v Izraeli, protože jsem měla zajímavé téma. Byla jsem tam jako dobrovolník v Sar-El. To je takový program pro dobrovolnickou práci v izraelské armádě. Samozřejmě nebojuješ. Pomáháš dělat, co je potřeba. Přihlásila jsem se do anglicky mluvící skupiny, abych se zlepšila v komunikaci.

Co jste tam dělali?
Byli jsme v takové dílně a pomáhali jsme upravovat kabely. Byla jsem tam tři týdny a fotila jsem a fotila. A když jsem se vrátila, napsala jsem o tom článek, který mi dokonce otiskli v Reflexu. Jen ty moje fotky se tenkrát ještě nedaly použít, protože jsem fotila jen na mobil. O fotky pro Reflex jsem poprosila jednoho norského režiséra, který byl v naší skupině v Izraeli. To byla velká motivace. Šla jsem a koupila si dobrý foťák - zrcadlovku.

Takže se o tobě dá říct, že jsi fotograf - samouk?
Víš, co je bezvadný? Když něco děláš, postupně se na tebe nabalí lidé, kteří to dělají taky. A tak jsem se díky Facebooku dozvěděla o workshopu, který v Praze pořádal skvělý Jan Šibík. Zrovna se blížily moje kulatiny a mí blízcí se ptali, co bych si přála. Splnil se mi sen, jela jsem za Šibíkem do Prahy.

Co ses od něj naučila?
To, co ho naučil jeden profesor na vysoké škole: "Nejlepším přítelem fotografa je koš." Setkání s Janem Šibíkem byl pro mě zlom. Chodili jsme po Praze po Karlově mostě, po Václaváku a fotili jsme lidi. Naučil mě, že se nemám bát a jít co nejblíž. On fotí rád bez zoomu. Na závěr workshopu jsme měli vybrat jen patnáct fotek, které s námi rozebral. Díky téhle zkušenosti jsem si uvědomila, že nejraději fotím lidi. Začalo mě to bavit ještě víc.

Ne každý je nadšený, když ho chceš fotit na ulici. Vynadal ti někdy někdo?
Mám na to asi dobrý systém. Chci udělat momentku. Někoho vyfotím, ten člověk se třeba možná trošku překvapeně otočí, a tak se na něj usměju a ti lidé to berou. Ráda fotím módu a nejraději v Praze, tam je to jednodušší. Fotím lidi, protože mě něčím zaujali, fotím něco, co je na nich hezkého. Snažím se fotit s pochopením k lidem. Neprezentuju nikdy fotky lidí v nějakých nelichotivých momentech, kdy by jim to mohlo ublížit.

Tvoje blogy by asi vydaly na další rozhovor.
Jen řeknu, že k novým technologiím mě přivedl kamarád, který žije v Anglii a dnes už je mu 93 let. Dokopal mě požívat Skype. K psaní blogu mě přivedla šikovná kamarádka z Plzně. Pořád mě těší učit se nové věci.


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru

NÁZORY K ČLÁNKU
Tento článek dosud nikdo neokomentoval, přidejte svůj názor.

NA DYMYTRY ZADARMO


Hrajte s REJEM o pět vstupenek na koncert skupiny DYMYTRY, která vystoupí v pátek 27. října v kulturním domě v Zábřeze. Stačí, když pošlete správnou odpověď na soutěžní otázku a budete mít špetku štěstí při losování. Příští týden zveřejníme jména pěti šťastlivců, kteří půjdou na metalový koncert zadarmo.

Soutěžní otázka:

Jaká image je typická pro členy kapely Dymytry?

A) Zahalují si tváře
B) Oblékají se do kožichů
C) Všichni nosí plnovous

Odpovědi posílejte do čtvrtka jako SMS ve tvaru ODPOVĚĎ, JMÉNO, BYDLIŠTĚ na číslo 605 854 541. (Cena jedné SMS odpovídá standardní textové zprávě dle ceníku vašeho tarifu.)


VYHODNOCENÍ

Vstupenku na festival DŽEMFEST, který se uskuteční v pátek 20. října v Domě kultury Šumperk, vyhráli Klára Hollarová ze Šumperka a Petr Horáček z Mohelnice.
Blahopřejeme! Výhra na vás čeká v pokladně DK Šumperk (po-pá, 14-18 h).