„Při povodních jsme v roce 1997 zasahovali například v Rapotíně, kde jsme zachraňovali syna jednoho našeho kolegy. Měli jsme ho evakuovat ze střechy domu. Všude bouřila řeka, brodil jsem se k němu vodou, byl jsem jištěný na laně, přesto mě to strhlo do proudu. Tam mi šlo opravdu o život. Nakonec to ale dobře dopadlo,“ vzpomíná Ondruch na jednu z mnoha vypjatých situací, které během služby zažil. 

Těžké chvíle i radost ze záchrany života

Zkušenosti z povodní v roce 1997 zúročil Karel Ondruch například i předloni, kdy Šumpersko a Jesenicko zasáhla další velká povodeň – tehdy se podílel na řízení záchranných prací. Za jeden z nejhorších zásahů kariéry považuje událost v Novém Malíně, kde spadla do jímky malá čtyřletá dívenka.

„To si pamatuji dodnes. Bohužel se nám nepodařilo jí pomoci. Obecně zásahy, u nichž jsou v ohrožení děti, jsou hrozné. A obdobně těžké jsou ztráty ve vlastních řadách, když přijdete o kolegu ve službě. Když se ale podaří někomu zachránit život, tak ten pocit tyto těžké chvíle vyváží,“ dodává Ondruch.