Divadlo Šumperk, které odchod umělce oznámilo, připomíná Petra Komínka také jako laskavou a upřímnou osobnost.
Citujeme z vyjádření Divadla Šumperk:
Cítíme obrovský zármutek, který není možné ničím přebít. Petr byl upřímný kolega, který se nikdy nebál říct, co si myslí. Přestože někdy používal poněkud drsnější slovník, byl to citlivý člověk, za jehož hlubokýma modrýma očima šlo číst, jak o lidech a věcech kolem sebe hluboce přemýšlel. Petr měl úžasný smysl pro humor a obrovskou vášeň pro divadlo. Vášeň, která se nejprve projevovala účinkováním s šumperskými ochotníky. V roce 2000 se Petr stal součástí profesionálního hereckého souboru Severomoravského divadla Šumperk, a to nedlouho předtím, než bylo přejmenováno na Divadlo Šumperk. I když Petr neměl herecké vzdělání, stal se v podstatě ihned zásadní postavou ansámblu, kterou byl, pokud nepočítáme pauzu způsobenou zdravotními komplikacemi, téměř dvacet pět let.
O Petrovi beze zbytku platí, že byl nevídaným hereckým talentem „od přírody“, třebaže byl objeven světem profesionálního divadla až ve středním věku. O jeho nesporném talentu svědčí i širší nominace na Cenu Thálie za roli šaška v Shakespearově Králi Learovi, kterou nazkoušel již v roce 2002. Stejného ocenění se mu dostalo také za to, jak v roce 2007 ztvárnil Salieriho v Shafferově Amadeovi. Kromě svého hlavního působiště spolupracoval s olomouckým Studiem Hořící žirafy nebo šumperskou Eagle Performance, kde odehrál mimo jiné roli Františka Bobliga v dramatu Ďábel proti Bohu. Hrál též v několika filmech a televizních seriálech. V roce 2022 mu byla jako zasloužilému šumperskému rodákovi a patriotovi udělena Cena města Šumperka za dlouhodobý přínos městu a jeho kulturnímu životu v oblasti činohry.
Na šumperském jevišti nastudoval úctyhodný počet více než sta rolí. Okouzloval diváky ve velkých tragických i komických rolích, ale dokázal být nezapomenutelný i v rolích menších, které přijímal s pokorou a skromností sobě vlastní, a na které se připravoval se stejnou důsledností, jako by to byly role hlavní. Připomeňme si alespoň některé z jeho rolí:
Melichar Mahuleno v Katu a bláznovi, kabaretiér v muzikálu Cabaret, Kornelius Hackl v Hello, Dolly!, Vladimír Rychta-Rohan v Hotelu Modrá hvězda, Habiger v Zániku samoty Berhof, výpravčí Hubička v Ostře sledovaných vlacích, tatíček v Kočce na rozpálené plechové střeše, Gusta Prouza ve Světácích, Vojnar ve Vojnarce, Trautenberk v Krkonošské pohádce, Lionel v Králově řeči, Stavros v Testosteronu. A šlo by pokračovat celou řadou dalších…
Z aktuálnějších rolí jmenujme například Scanlona v Přeletu nad kukaččím hnízdem, pana Fajsta v Bylo nás pět, Haryho Somra v Šumperáku, pantátu Lízala v Maryše, nebo premiéra v Pasti na blby. Poslední rolí, kterou stihl nastudovat, byl muž s kolem v regionálním dramatu Osud zmizelého. V této úloze působil jako ztělesněné vševědoucí svědomí vesnice, jejíž obyvatelé spáchali zločin. A právě svědomím byl i pro celé šumperské divadlo. Divadlo, pro které dýchal. Divadlo, kterému zůstal až do smrti věrný.
Lidem, které v divadle potkal, byl dobrým parťákem, a to jak těm zkušeným, tak i nejmladším kolegům. Dokázal být rádcem, který neváhal předávat své bohaté zkušenosti a podělit se o svůj neoddiskutovatelný cit pro divadlo a umění obecně.
Přestože nás navždy opustil, jeho silný a nezaměnitelný hlas bude navždy znít v srdcích diváků, kteří ho milovali, jakož i v srdcí nás, jeho kolegů, kteří jsme měli to velké štěstí a čest se s Petrem lidsky i pracovně setkat.
