Hudba blízké budoucnosti, která zní hlasitěji a hlasitěji. Virtuální sport se nejen v Česku dere rychlými kroky na výsluní a vytlačuje do pozadí tradiční disciplíny s daleko větší historií. Zatímco zastánci klasického sportování si nechápavě klepou na čelo, milióny hráčů po celém světě vytvářejí čím dál početnější komunitu.

„Například profesionální fotbalista Jakub Jankto věří esports natolik, že založil organizaci Sampi, která působí na našem území. Postavil velký herní dům, kde všichni tito hráči bydlí a společně trénují. Stará se o ně mnoho lidí okolo. Kromě kondičních a herních trenérů třeba i kuchaři,“ nechává nahlédnout do českého prostředí nadšenec ze Šumperka Tomáš Indra. 

Fotbalistovi, jenž v reálném životě kope za Velké Losiny, není cizí ani herní ovladač. Naopak. Mačkáním tlačítek ve správný čas a příhodný moment se propracoval mezi nejlepší „plejery“ v playstationovém hokeji. „Esport je v Česku stále v plenkách. Nejlepší hráči na světě si jedním turnajem vydělají tolik peněz, že po zbytek života nemusí nic dělat, a ještě finančně zajistí jednu nebo dvě generace. Paradoxem je, že těm klukům mnohdy není ani osmnáct let. Ve svých sedmadvaceti už patřím do herního důchodu…“

Kolik hodin denně trénujete?

Dvě až tři. Konkurence na československé scéně je početná a kvalitní. Pokud chcete držet krok s ostatními, musíte trénovat, protože oni trénují taky. Je to jako v normálním sportu. Kdo trénuje hodně, má na hřišti výhodu. Když děláte něco navíc, existuje velká šance, že se vám to později vyplatí a vrátí. U esportu je výhoda, že se nemusíte obávat žádného zranění. Na druhou stranu je to neuvěřitelný záhul po psychické stránce. 

Jak takový trénink probíhá?

Ze všeho nejvíc vám dají tréninkové zápasy s Finy nebo se Švédy. Ti jsou u nás v Evropě TOP level. Za týden můžete odehrát spoustu utkání a zároveň se naučit a také si oprášit docela dost věcí. Jen je tomu potřeba obětovat čas. Musíte v maximální možné míře pochopit, jak daná hra funguje a jaké má mechanismy.  

Nehlodá vám občas v hlavě červík, že byste zmíněný čas mohl trávit jiným způsobem? Třeba venku na čerstvém vzduchu?

Provázela nás zvláštní doba, kdy bylo všechno zavřené. A není to tak dávno, co se po deváté hodině večer nemohlo nikam chodit. Nejsem člověk, co by seděl u televize a sledoval jeden seriál za druhým a prokládal to hromadou filmů. Jako fotbalista jsem se nemohl věnovat tomu, co mám rád, a tak jsem si to kompenzoval virtuálním hokejem. Miluju sport. Miluju emoce. Miluju radost z výhry. Vyplňovalo mi to časové volno, které jsme byli nuceni trávit zavření doma. 

Svoje utkání jsem začal streamovat. Na můj kanál chodí diváci a sledují, jak hraju a jak se mi daří. Vidím v tom další kompenzaci za normální fotbal, kde fanoušci přijdou na stadión, dají si pivo s klobásou a dobře se pobaví. Toto je něco podobného. Kdo má zájem, pustí si v obýváku nebo na mobilním zařízení můj zápas a na oplátku dostane živý komentář a originální popis s vysvětlováním jednotlivých situací. 

Proč hokej a ne fotbal, když jste v reálném životě aktivní fotbalista?

Před deseti lety jsem na playstationu hrál fotbalovou hru podobnou hokejové NHL. Jmenuje se FIFA a mě se v ní povedlo proniknout na nejvyšší úroveň v Česku. Jenže jsem byl časem přefotbalovanej. Přišel jsem ze školy a hned zapnul „plejko“. Potom jsem šel ven na fotbalový trénink a po něm se večer vracel k trénování fotbalu virtuálního. Už toho bylo moc, neměl jsem se kam posouvat a nějakým způsobem mě to přestávalo bavit. I proto jsem přešel na hokej. NHL je v posledních letech na vzestupu a mně se podařilo prosadit do zajímavé společnosti. V kvalifikaci na mistrovství světa jsem v evropské části vypadl až mezi posledními čtyřiašedesáti.

Týmové sporty mě bavily odmalička. K hokeji jsem měl dokonce vždycky blíž. Jenže ho hrál brácha a já byl ten, kdo dostal kopačky. Rodiče nechtěli platit další výstroj, byla to drahá záležitost. Teď si všechno vynahrazuju alespoň ve virtuálním prostředí.

Máte v něm pověst výborného hokejového hráče. Jak došlo k tomu, že si vás do svého týmu vybrala extraligová Olomouc? 

S NHL jsem si dal na rok pauzu kvůli vysoké škole. Musel jsem se rozhodnout, jestli dostane přednost dokončení bakalářského studia nebo esports. Samozřejmě to byla jasná volba. „Plejko“ šlo z domu… Potom se ale objevil nový turnaj a já mazal do obchodu, abych si ho koupil zpátky. Chtěl jsem si dokázat, že na to mám. Mezi čtyřicet nejlepších jsem se kvalifikoval po týdenním hraní, přitom nás tam bylo kolem tisícovky. Extraligové kluby si jednotlivé hráče do svých týmů vybíraly a draftovaly nejen na základě herních kvalit, ale i s pomocí dotazníku. Nestály o namyšleného týpka. O někoho, kdo se neumí prezentovat a chovat na veřejnosti. Za možnost stát se olomouckým Kohoutem jsem byl rád. Smlouvu mám do konce srpna. Teď navíc hostuju v Košicích, kde jsem se zapojil do slovenské ligy. V přepočtu na naše peníze se tam hraje o půl miliónu korun. Není divu, že každý z nás chce hrát co nejlíp. 

Co všechno musíte mít k tomu, abyste se v našlapané konkurenci výrazněji prorazil?

V prvé řadě musíte mít playstation. Bez něj to nepůjde… (úsměv) Také to nejde bez pilování základních mechanismů a pravidelného tréninku. Za klíčovou vlastnost považuji zvládání zápasů z hlediska nervové soustavy. Když ve vyrovnaném utkání dostanete rozdílový gól v posledních minutách, pod tlakem se vám to strašně těžko dohání. Když ho naopak dáte, není vůbec lehké těsný náskok ubránit. Klepou se vám ruce, máte v uvozovkách zmrzlé prsty… 

Je to jiné než klasický fotbal. Ve fotbalovém mužstvu je pokaždé dalších deset hráčů, takže se bavíme o týmovém pojetí. Esport je individuální záležitost a na všechno jste sám. Pokud patříte do některého klubu a vaše výsledky přispívají k celkovým bodům celého družstva, nechcete to pokazit ostatním. Velmi důležitá je psychická odolnost. Fotbalem se bavím, a jakmile jsem na hřišti, zapomínám na všední starosti. Necítím skoro žádné nervy a převážně si to užívám. V porovnání s hraním na playstationu je to diametrální rozdíl. 

Je to tak, že vám klub, ve vašem případě Olomouc, něco platí?

Něco málo ve smlouvě máme. Ale jinak je to spíš o turnajích pro jednotlivce. Před půl rokem jsem na kladenském zimáku vyhrál hodnotné ceny a jejich prodejem si přišel na pěkné peníze. Jelikož vysílám živě, vydělávám si streamováním. Lidi mi posílají menší příspěvky, nebo si můj kanál předplatí na měsíc. Tím mě podporují. Že by to byl ale „full time job“, práce na plný úvazek, to ne. 

Svoji esport ligu má také fotbal. Slavní velikáni z nejvyšší soutěže jako Sparta, Slavia či Plzeň vyžadují po svých hráčích dobrou fyzickou připravenost. Platí stejné nároky i v hokeji? 

Ti, co se tomu věnují profesionálně, mají naordinovanou posilovnu pod dohledem kondičního trenéra. V „enhaelku“ to zatím není. Projekt se teprve rozjíždí a je prakticky na začátku. Virtuální fotbal je na tom celkově o něco líp. 

Ono se to nezdá, ale u playstationu se kolikrát dost zapotíte. Hlavně zažíváte neskutečné nervy. Mezi jednotlivými zápasy se jdu projít ven, abych si trošku provětral hlavu, přišel na jiné myšlenky, protáhl se a nekoukal pořád jen do monitoru. Osobně ke všemu přidávám nadstavbu v podobě analýzy svých utkání. Zpětně se pitvám v tom, jak jsem hrál, co jsem pokazil, co bych mohl vylepšit a zlepšit. 

Cítíte únavu? Jste po „mači“ vyčerpaný? 

Jak už jsem několikrát zmiňoval, je to hlavně o psychické zátěži. Při sérii až pěti zápasů se v neustálém presu musíte naplno soustředit kolem dvou hodin. Když vyhrajete, všechno umocní dobrý pocit, že jste to zvládl. Když prohraje, je člověk fakt vyřízenej. 

Jasně, není to kontaktní sport. Nebolí vás kolena, kotníky, nohy, záda. Nejednou mi ale srdce buší tak, že mám obavy, aby mi nevyletělo z hrudníku. Všechno se znásobuje v případě, že vás na oficiálním streamu sleduje několik stovek lidí. 

Čím je pro vás esport?

Kdybych „enhaelko“ nebral jako zábavu, tak to nedělám. Stejně to mám i s fotbalem v Losinách. Člověk by se měl vždycky chtít někam posouvat, bez cíle to nemá cenu. Protože jsem komunikativní typ, hodně mě teď baví streamování zápasů pro lidi. 

Virtuální sport nabírá na čím dál větších obrátkách. Na jakou úroveň by v extrémním případě mohl povýšit? 

Když to přeženeme do extrému, tak se řeší, jestli esporty budou na olympiádě. 

A budou?

Podle mě určitě. Moje predikce jsou takové, že už do roku 2030. Trend je neskutečný. Peníze, sledovanost, zájem sponzorů. Roztáčí se obrovský kolotoč. Hrává se až o tři milióny dolarů! To je strašně moc. V Číně je daleko větší sledovanost než při fotbalové Lize mistrů. Zajímá to mraky lidí.

My se snažíme zpropagovat a dostat do podvědomí lidí virtuální hokej. Jsme hokejový národ, při mistrovství světa fandí ženské, chlapi i děti. Máme potenciál a všichni doufáme, že se trochu posuneme. V konkurenci fotbalu a jiných her, třeba známějších stříleček, to každopádně není lehký proces. Proudí tam větší finanční prostředky.

Potřebujete konzoli zapínat denně? Dospěl jste do stádia, že je to pro vás „droga“, bez níž se neobejdete?

Když mě potká série proher a moc se mi nedaří, tak si naordinuju krátký odpočinek. Není na škodu. Jsou dny a v nich zápasy, kdy nedokážu nic vymyslet v útočném pásmu, pořádně si nenahraju a celkově nedodržuju strategii, co chci hrát. Potom je lepší, když si dám pauzu. Protože online i pracuju, u monitoru počítače trávím až deset hodin denně. 

Jestli chcete držet krok s nejkvalitnějšími soupeři, oddech nesmí být moc dlouhý. Sám jsem zvědavý, čemu dám přednost, až se zase všechno otevře a povolí. Zajít večer na pivko s klukama, nebo doma trénovat? 

Když chcete být nejlepší, musíte tomu dávat a obětovat všechno…