Stačí, aby na vás krátce promluvil a hned víte, odkud vítr vane. Se svým leštinsko-lesnickým dialektem dokáže vykouzlit úsměv na nejzachmuřenější tváři. V obklopení věrných druhů ve zbrani se chystá na jubilejní dvacátý ročník Moravského bikemaratonu.

Proč jste se vůbec rozhodli, že se před dvaceti lety vydáte vstříc organizátorskému dobrodružství?  

S našimi mládežníky jsme jezdili po nejrůznějších závodech. Když jsme viděli, jak to jinde funguje a chodí, řekli jsme si, že bychom mohli zkusit uspořádat něco podobného. Okolí, část přírody a lesy kolem nás se k tomu přímo nabízely. 

S jakou vizí jste do nového projektu vstupovali? Měla to být pohodová akcička pro pár nadšenců milující horská kola, nebo jste pomýšleli na obsazování ambicióznějších met?

Trať jsme chtěli postavit tak, aby nebyla přehnaně těžká a na své si přišly i mladší ročníky. Tenkrát byl dost známý Beskydský maraton, v podstatě závod jednoho kopce. Stoupák z Rožnova nahoru na Pustevny, otočka a sjezd dolů. Něco takového jsme nechtěli, nebyl to náš šálek kávy. U nás se jezdívalo do Brníčka na hrad, na Cikánský buk, na Bradlo. A tak jsme se domluvili, že to zkusíme propojit, jednotlivé úseky pospojovat a maximálně využít znalosti lákavého prostředí. 

Takže jste šli od úvodních metrů vlastní cestou? 

Částečně jsme se nechali inspirovat Olomouckou padesátkou. Velice se nám líbil i Šumavský maraton. A najednou bum bác a zadařilo se i u nás. Když budeme živí, zdraví a nepoloží nás covid, tak si letos užijeme jubilejní ročník.

Můžete prozradit váš recept na závodní dlouhověkost a vysoká účastnická čísla?

Vsadili jsme na levnější startovné. V porovnání s jinými závody, třeba už zmíněnou Olomouckou padesátkou, bylo lidové. Terény kolem Leštiny, Brníčka a Bradla nejsou až tak náročné a nám se trasy podařilo namotat tak, aby třicetikilometrovou trať ušlapaly i mladší kategorie. Vždycky nás provázelo štěstí na lidi. Máme mezi sebou šikuly, které zdobí vztah ke grafice a zpracování fotek. Ještě když internet tolik nefrčel jako dnes, jsme náš maraton mimo jiné propagovali svou účastí na závodech, které jsme objížděli po celé republice. 

Leština se stala oblíbenou bikerskou destinací. Chtěli jste se v nejslavnějších etapách největšího rozmachu dál posouvat, nebo jste se radši zaměřovali na udržování laťky ve stejné výšce?

Spíš to druhé. Už na první ročník se nám přihlásilo přes 300 zájemců a zajistit organizační tým, který by celý mumraj zaštítil a zvládl, nebylo jednoduché. Zvlášť když jsme všechny časy měřili pomocí stopek. O to víc si cením, že jsme vytrvali a v mnoha ohledech se uměli a byli schopni zlepšovat. Základna největších patriotů drží pospolu dodnes. Scházíme se, děláme společná posezení, utužujeme už tak dobré vztahy. A to včetně starších veteránů v jednotlivých obcích. Někteří už se nachází v důchodovém věku, a přesto rádi přiloží ruku k dílu. 

Při pozvánkách na jednotlivé ročníky razíte přesvědčení, že i cesta může být cíl. Jako by vám to bylo šité na míru…   

Naším mottem nikdy nebyl jen závod samotný. V neposlední řadě nám jde o vzájemné setkávání, potkávání a navazování nových přátelství. O společně trávený čas. O pohodu. O speciální domácí atmosféru. Závodníci, rodiče s dětmi, parta pořadatelů. Všichni dohromady tvoříme jednu rodinu, což je pro nás obrovský motivační moment. Těší nás narůstající zájem o soutěže pro nejmenší prťata, kde platí pravidlo, že pomoc taťky a mamky je téměř povinná. Na odrážedlech a odstrkovadlech nezdolávají žádné maratonské kilometry, ale jen několik desítek metrů. I tak tvoří barevnou část naší mozaiky. Chceme u nich spouštět aktivaci pohybu a zdravé soutěživosti. Ta bude, doufejme, postupem let narůstat. 

Horská kola ve Velkých Losinách, štítecký Rampušák a mnoha dalších cyklistických podniků z různých důvodů nepřežilo a nadobro uvízlo v propadlišti nostalgicky připomínané historie. Dostali jste se někdy do stádia, že by vám hrozil zánikový osud?

Zatím ne. Jakž takž se nám to daří ukočírovat. Otázkou je, jestli se najde někdo mladší, kdo to po nás převezme a chopí se pořadatelské taktovky. Zatím to s výhledem do budoucna vypadá docela nadějně. 

Dřív jsme dělali všichni všechno, teď už to máme rozdělené a víme, kdo, co, kdy, jak. Jsme rádi, když se můžeme vidět a kout pikle na další ročník. Nabíjí nás spokojenost závodníků a také přízeň počasí. V den závodu u nás ještě nikdy nepršelo.

Musíte zajistit hafo věcí. Jak dlouho dopředu začínáte odfajfkovávat dlouhý seznam nejrůznějších úkolů a povinností? 

Příprava probíhá takřka celý rok. Když to vezmu kolem dokola, pořadatelský tým se ve finální fázi nafukuje až na 130 lidí. Prezentace, časomíra, křižovatky a další místa. Je toho hodně a všude musí někdo být. Pomoc každého dobrovolníka je neocenitelná. Zmíním občerstvovačku v Brníčku pod hradem. Skvělá parta vytváří od samého počátku jedinečnou kulisu i oblíbené zastávce v Rohli.

Je něco, co vás z organizátorského hlediska vyloženě nebaví? Co vám pije krev a vysává energii?  

Povolení, která se musí vyběhat na úřadech. Je to alfa a omega. A to máme jednu obrovskou výhodu, že nejedeme tolik po silnici. Až na úsek z Leštiny do Hrabové vede trasa převážně po lesních a polních cestách, takže to v našem případě není takové drama.

Dá se pořádáním závodu něco vydělat, nebo je to z finančního hlediska nulová či dokonce prodělečná záležitost?

Jelikož i nadále držíme při zemi výši startovného a nemáme tolik sponzorů, kteří by nám pokryli veškeré náklady, na žádné zbohatnutí to rozhodně není. Když něco zbyde, automaticky to vrážíme zpátky do závodu nebo na setkávání s ním spojená.