„Ve Vyškově jsem strávil měsíc, který byl hlavně o běhání. Při každém tréninku jsem si sahal na dno. Bylo to brutální. Opravdu brutální,“ otírá si pot z čela při vzpomínkách na jihomoravskou misi. „Jestli jsem v přátelácích v něčem výrazněji zaostával, tak po kondiční stránce. Hrálo se v tempíčku, na které jsem nebyl zvyklý. Pět tréninků týdně, do toho přípravné zápasy. Míval jsem toho plné zuby a moc to nedával. Bylo to fakt náročné.“ 

Další zastávka? Divizní Šumperk

Když to ve Vyškově neklaplo, byl rozhodnutý, že půjde zpátky do Bludova. „Hned další den mi ale volal Zdeněk Opravil. V přípravě jsem pokračoval v Šumperku a vypadalo, že bych tam mohl zůstat. Jenže mě limitovaly problémy s kolenem. Jakmile se ozvaly poprvé, podruhé, potřetí, došel jsem k závěru, že bude lepší, když se vrátím domů. Nevěděl jsem, jak to s kolenem bude dál a kolik toho odtrénuju a odehraju. V Bludově jsme byli domluvení, že pokud to půjde, budu naskakovat do zápasů i bez tréninků. Chtěl jsem zůstat ve hře a za daných okolností to pro mě byla nejpříznivější volba.“

Šestnáct podzimních gólů

Ačkoliv nebyl stoprocentně fit, v nedokončené podzimní části nashromáždil šestnáct gólových úlovků. Sadilovo jméno ze šumperského radaru nezmizelo, obě strany další spolupráci nevylučují.

I když je produktivní útočník maximálně spokojený s Liborem Svobodou, jenž na hrotu ofenzivní vozby operuje po jeho boku, sní jeden velký sen. Rád by si zahrál se svými mladšími bratry. „Kdybychom se potkali na hřišti, byl by to pro mě největší zážitek. Letos budou mít jedenáct a třináct, tak si na ně budu muset ještě chvíli počkat…“