Připomíná parní válec. Když se potká s nejlepší střeleckou fazónou, je schopen přejet a vyrobit směšnou placku takřka z kohokoliv. Fotbalový tým Jindřichova se spolehlivým kanonýrem a bez něj? Obrovský rozdíl. Ostrého hrotu se v I. B třídě obává každá defenzíva. Nutno říct, že oprávněně. 

Třináct ran do černého

Když při utkání ve Štítech obíhal domácího matadora Lakomého, špatně došlápl. Následky zdánlivě nevinné situace byly hrozivé, kvůli plastice křížového vazu se vytratil ze scény na hodně dlouhou dobu. První vážnější zranění a hned si pospal na operačním sále. „Byl jsem pevně přesvědčený o tom, že se vrátím,“ svěřuje se specialista s obdivuhodným čichem na góly.  

Jako by ani žádnou pauzu neprodělal. Na zelené trávníky se vrátil ve standardní formě. „V přátelácích jsem nohu trochu tahal za sebou a nebyl si moc jistý. Jakmile zesílila a na trénincích jsem něco naběhal, jistota se pomalu vracela. Jen jsem se malinko obával tvrdších soubojů,“ přiznává s odstupem času.

V neúplné podzimní části se zastavil na třinácti zásazích. V dalším rozmachu ho přibrzdila koronavirová stopka. „Sice jsem měl natrénováno a po fyzické stránce se cítil docela v pohodě, ale že to půjde až takhle dobře, to jsem určitě nečekal. Čemu to přičítám? Pokud jde o góly, celou kariéru se mě drží štěstí. Bývám ve správný čas na správném místě. Taky je to hodně o spoluhráčích,“ tvrdí sympaticky a na mysli má hlavně dva matadory Františka Vlčka a Jiřího Teznera. „Dopředu víme, kdo co udělá a vymyslí. Když spolu hráváte nějakých deset let, rozumíte si a dokážete si vyhovět, je to paráda. A pro mě jako pro útočníka o to jednoduší pozice. Jakmile jeden z nich zvedne hlavu, je velmi pravděpodobné, že mi to kolmicí narýsuje přímo do ulice.“ 

Jednou jste dole, jednou nahoře

V áčku Jindřichova začínal na nezvyklém postu. Trenéři ho stavěli na levý kraj zálohy, kde nemuseli řešit takový přetlak. „Tehdy byla vepředu velká konkurence. Hrávali tam Tomáš Zimolka s Hanesem Teznerem. Na hrot jsem se dostal až ve chvíli, kdy Honza dlouhodobě marodil. A už jsem tam zůstal.“ 

Ačkoliv je povoláním fotbalový forvard, na zádech nosí překvapivé numero. Daleko častěji je k vidění u obránců či středních stoperů. „Do mužů jsem přišel jako mladý hráč, a když jeden ze starších kluků skončil, připadla mi po něm právě dvojka. Je to můj dres. Moje číslo. Neměl jsme důvod na tom nic měnit.“ 

Mladí? To je samostatná kapitola

Jindřichovští fotbalisté v dobách větší slávy pendlovali mezi nejnižší krajskou soutěží a kvalitnější I. A třídou. Jenže se v ní nastálo neudrželi. „Ono to tak bývá i v běžném životě. Jednou vám to jde víc, jednou míň. Jednou jste nahoře, jednou dole. Jednou je soupeř lepší, jednou horší. Někteří kluci odcházeli za prací do světa a nebylo nás tolik. A mladí? To je samostatná kapitola. Buď se na vyšší level nedokázali etablovat, nebo se jim jednoduše nechtělo. Zahrát si? To jo. Ale dát tomu na place úplně všechno? Třeba máknout za někoho jiného, když to situace vyžaduje? To spíš jen výjimečně. Nikdo jim nesmí nic říct, jinak jsou hned uražení a naštvaní,“ rozhazuje rukama Petr. „Zrovna já jsem ten typ, co rovnou řve, má hodně horkou hlavu a nikoho nešetří. Kolikrát mě potom mrzí, že po někom vystartuju. Bohužel, vrátit už to nejde.“ 

Petrovy střelecké schopnosti neunikly klubům z vyšších soutěžních pater. Mezi zájemci se objevily i Velké Losiny. „Neříkám, že by mě to nelákalo. Jenže by se to nedalo skloubit. Živím se rukama a lítám po celé republice. Těžko bych mohl hrát lepší soutěž, pokud bych neměl odpovídající přípravu na zápasy. V Jindřichově stíhám aspoň páteční trénink a do sestavy se pravidelně dostávám i proto, že nás je málo. Fotbal mě nikdy živit nebude. Práce je pro mě prioritní.“