„Po ukončení aktivní kariéry Tomáše Vejchody jsem měl stále chuť závodit. Přes sociální sítě se mi ozvalo několik jezdců, mezi nimi i Adrian. Hned po prvním společném tréninku jsem měl z naší jízdy velmi dobrý pocit. Zvažoval jsem i další nabídky, nakonec mi ke správnému rozhodnutí dopomohly názory a rady Vaška Rozehnala a Jirky Škabrahy,“ nastínil Miroslav Zatloukal, jak došlo před rokem a půl k německo-českému „paktování“.

„Sedli jsme si od první chvíle“

Syn bývalého mistra republiky toho má hodně za sebou. Spolupráce se zahraničním partnerem je ale i pro něj nevšední. Zvlášť když se jedná o mladého dravce, který je o generaci mladší. „Věkový rozdíl mezi námi je malinko znát. Zatím mi ještě nestačí,“ vtipkoval starší člen mezinárodní posádky. „Sedli jsme si od první chvíle. Rozumíme si nejen na motocyklu, ale i v normálním životě, což je hodně důležité.“  

Veškerá komunikace probíhá výhradně v němčině. „Není v tom žádný problém. Paní učitelka Suchomelová byla super,“ zmínil moravský patriot kantorku ze základní školy.

Jedenačtyřicetiletý bombarďák má situaci ztíženou tím, že se nemůže řadit do skupiny vyvolených profíků. Na živobytí si vydělává rukama jako živnostník. „Pokud máš vůli a chuť, zvládneš všechno. Skoro každou neděli jsme se probouzeli na závodech. Jakmile jsme měli odježděno, nasedli jsme do auta a spěchali domů. Pokud byla cesta dlouhá, přijeli jsme až ráno, takže jsem musel rovnou do práce. Do postele jsem se dostal v pondělí večer…“ 

Stálo to za to. S mladíkem Peterem našli v konečném pořadí mezinárodního mistrovství Německa jediné přemožitele. „Naše umístění bylo odměnou za celoroční dřinu. Nejen pro nás dva s Adrianem, ale také pro celý tým, sponzory a fanoušky. Bylo krásné vidět, kolik lidí nám fandí,“ kvitoval s povděkem narůstající zájem příznivců. 

Když je volba jednoznačná

Sajdkárkros? Pro Miroslava Zatloukala jednoznačná volba. Protože chtěl být vždycky jako otec, automaticky se hrnul na místo vedle řidiče. Stal se takzvaným mitfárou. „Táta se strejdou jezdili sajdy spoustu let. Jako kluci jsme hltali každý závod i trénink. Už od dějství jsem měl jasno, který sport je pro mě číslo jedna,“ ujišťoval usměvavý pohodář, jenž začínal se Zdeňkem Žižlavským a poté přesedlal ke zkušenému Stanislavu Hutirovi. „Poprvé jsme spolu jeli u nás na Rapotínské stráni. Nebudu lhát, dost jsem tehdy bojoval s nervozitou. Skončili jsme čtvrtí a další víkend v Březové nad Svitavou jsme byli už třetí. V Horšovském Týnu jsme dojeli druzí. Ve vesnici, kde Standa bydlí, měli v místním kulturáku zábavu. Ještě v noci jsme dorazili před hlavní vchod a fanoušci nás nesli na rukách až na pódium ke kapele. Jsou to hrozně příjemné vzpomínky.“ 

Krásný, ale náročný

Nevyzpytatelný sajdkárkros považuje za krásný, ale hodně náročný sport. „Nejdůležitější je, aby si jezdec a spolujezdec rozuměli. Jeden musí vědět, co udělá ten druhý. Dva musí být a myslet jako jeden. Společná radost v cíli z úspěchu je největší parádou, která nás může potkat. Motokrosař si nemá s kým plácnout, my ano,“ pustil se do malého porovnávání. „Rozhodně se jen nevezeme, jak si kdekdo myslí. Zapojené máte skoro všechny svaly. I trénované tělo dostává pořádně zabrat, natož když je člověk netrénovaný a neznalý poměrů. To se pak třepete jako ratlík už po jednom odjetém kole… Speciálně ze začátku sezóny vás bolí kolena, stehna, lýtka, záda, ruce. V rámci komplexních dávek střídáme tělocvičnu, bazén, rotoped, vytrvalost, sprinty, šplh, kruhové tréninky a další věci. Není to jen tak.“

Správný parťák do nepohody, jehož práh bolesti je zjevně posunutý na těžko chápatelnou mez, zůstal oblíbené zálibě věrný i přes častá zranění. Kolik jich bylo? „Přesné číslo nevím. Zlomenou lopatku bych ale přirovnal k trochu větší vyrážce. (smích) Největší muka jsem si prožil se zlomeným obratlem a křížovou kostí v páteři. Vůbec jsem nemohl sedět, takže jsem buď jen ležel, nebo stál. Nebylo to nic příjemného.“ 

Stejně jako Valentino Rossi

Zatloukal se netají fanouškovskou náklonností k Valentinu Rossimu. Legendární italský motocyklista se pyšní devíti tituly mistra světa. „Jsem jeho velkým příznivcem. Závodíme stejně dlouho a teprve se uvidí, kdo z nás vydrží dýl,“ vzkazoval nepřímo na Apeninský poloostrov někdejší český reprezentant, jenž svůj kariérní rodokmen začal psát v roce 1997. Za životní vzory považuje svého tátu a Williho Liebla.  

Když měl po premiérových závodních zkušenostech, které čerpal před třiadvaceti lety, všeho plné brejle, dal mu cenou radu jeho strýc. „Říkal mi, že když nemůžeš, tak ještě třikrát můžeš. Měl pravdu a řídím se tím dodnes. Chci si užívat každý den naplno a žít tak, aby lidi okolo mě byli spokojení a šťastní,“ odtajnil svá další motta. 

Příkladný zapálenec dobře ví, že by se neobešel bez přízně sponzorů, reklamních partnerů, fanoušků, mechaniků a týmu STR Promotorsport. „Největší poděkování patří mým rodičům, přítelkyni a sestře. Jaromír Jágr v jednom rozhovoru řekl, že pokud má sportovec uspět, musí ho podporovat celá rodina. Za sebe můžu říct, že se mi podpory od nejbližších dostává v maximální možné míře.“