„Tělo a hlava už to nedávají. Je dobré vědět, kdy odejít, a ta chvíle nastala,“ svěřoval se zkušený obránce. „Ano, říkal jsem, že budu hrát minimálně do té doby, dokud mě nohy unesou. A když mě neunesou, tak že budu pokračovat na vozíčku. Ale po zvážení všech pro a proti jsem dospěl k závěru, že nastal můj čas. Kdy jindy dát sbohem, než – aspoň pro mě – na vrcholu?“

Energický bek nevypustil jediný souboj. Neodflákl jediné střídání. Do všeho chodil naplno a po hlavě. Kolikrát se to v ní vařilo jako v rozpáleném kotli a zvýšená dávka tepajících emocí tomu odpovídala. Ve čtvrtém zápase čtvrtfinále dokonce skóroval. Vůbec poprvé ve vyšší soutěži. Jenže to bylo málo.

Asper se rozbil o tvrdou zeď

Zatímco v ostatních kolektivních sportech máte soupeře v play-off jasně dané podle umístění, ve florbale si úspěšněji postavené celky po základní části můžou vybírat. A na šumperského nováčka, jenž překvapil čtvrtým místem, zbyl soupeř, kterého si nikdo nepřál. I když Rožnov do té doby nijak zvlášť nezářil a spíše připomínal spícího obra, uměl ve správný čas těžit z větších zkušeností a nesporných herních kvalit. Loni nepostoupil jen proto, že neměl o výjezd do vyššího ligového patra zájem. Asper se rozbil o tvrdou zeď, přestože rozhodl ve svůj prospěch otevírací duel. Zbytek série ale patřil kompaktnějším Valachům.

„Je konec našeho snažení v play-off. A je konec i mé aktivní kariéry. Děkuji bráchovi Lubovi, že mě před více než dvaceti lety k tomuto krásnému sportu přivedl. Děkuji Lukáši Vránovi. Za Libinu mi umožnil hrát registrovanou ligu, čímž se odstartoval tenhle kolotoč. Děkuji Postřelmovu, kde jsem taky strávil nějaký čas. Šumperský Asper mi pak dal příležitost stát se nejstarším hráčem v Národní lize a být součástí skvělé party. Všem patří můj velký dík. Ten vůbec největší mojí ženě Aleně. Za to, že takového sportovního blázna pořád dokáže chápat a podporovat. Dál budu aktivní. Kolektivní sport už to ale nebude. Ještě jednou DÍKY…“ vzkazuje na rozloučenou Ondřej Vlček.