Jste učitelka a metodička prevence. Co dnes ve školách považujete za největší výzvu?
Mladí lidé vyrůstají v úžasné a pokrokové době. Mají možnosti, ale také čelí novým tlakům a nejistotám. Ve škole se potkává duševní zdraví, vztahy ve třídě, online prostředí i návykové látky. Tyto věci spolu často souvisejí. Proto nestačí jednorázová přednáška, po které se všichni vrátí k běžnému provozu. Prevence se odehrává každý den: v tom, jak spolu mluvíme, zda si všimneme dítěte, které se trápí, a jestli ví, za kým může přijít. Součástí výuky musí být kromě základního učiva i vedení k dovednostem, které dětem pomohou se v dnešním světě orientovat.
Jednou z těchto dovedností je mediální a informační gramotnost. Co by se děti měly naučit?
Nestačí umět najít odpověď na internetu. Dítě potřebuje přemýšlet, kdo mu informaci předkládá, odkud pochází a zda ji potvrzují i další důvěryhodné zdroje. Učíme se rozpoznávat rozdíl mezi zprávou, názorem a reklamou, všímat si manipulace a nepředávat dál něco jen proto, že to vyvolalo silnou emoci. S nástupem umělé inteligence je ještě důležitější ověřovat i texty, fotografie a videa, které působí přesvědčivě.
To platí také pro dospělé. Když dítě přijde se znepokojivým videem nebo zprávou, nemusíme okamžitě znát správnou odpověď. Můžeme se společně zeptat: „Odkud to je? Víme, kdy to vzniklo? Co o tom říkají další zdroje?“ Tím dítěti ukazujeme postup, který může použít i příště.
Na internetu se děti setkávají také s obsahem o návykových látkách. V čem může být zavádějící?
Některé výrobky se prezentují jako běžná součást životního stylu a jejich vzhled nebo snadná dostupnost může vyvolávat dojem, že jsou neškodné. Když se mluví o návykových látkách, často si představujeme hlavně tradiční látky. Pozornost si ale zaslouží také kratom, vapy, HHC, nikotinové sáčky a nové psychoaktivní látky, jejichž nabídka se mění. U některých výrobků může vzhled nebo snadná dostupnost vyvolávat dojem, že jsou v pořádku. A potom tady máme ještě celý svět sociálních sítí a her. To je velká kapitola sama o sobě.
Nechci vyvolávat paniku ani tvrdit, že každé dítě něco užívá nebo má problém. Potřebujeme mít přehled, mluvit s dětmi věcně a zajímat se o to, s čím se skutečně setkávají. Informace o rizicích jsou důležité, ale dítěti samy o sobě nepomohou zvládnout tlak okolí nebo náročnou situaci. K tomu potřebuje důvěru ve vlastní schopnosti a vztahy, o které se může opřít. Právě v tom vidím podstatu odolnosti.
"Důležité je dítě opravdu poslouchat. Vaše první reakce rozhoduje o tom, zda s vámi bude chtít mluvit i příště"
Co znamená odolnost a připravenost na dnešní svět?
Odolnost neznamená, že dítě všechno vydrží a nikdy nepožádá o pomoc. Znamená, že se postupně učí rozpoznat problém, zvládat neúspěch, rozhodovat se a vyhledat podporu. Naprosto zásadní jsou pevné sociální vztahy. Dítě, které někam patří a má kolem sebe lidi, jimž důvěřuje, má lepší podmínky k tomu, aby čelilo novým výzvám. Naším úkolem je děti na život připravovat, nejen jim jenom říkat, čeho se mají bát.
To se netýká jen dětí. Když mluvíme o válkách, krizích nebo jiných možných hrozbách, neměli bychom v lidech pěstovat strach ale ani bezmoc. Potřebujeme vědět, kde hledat spolehlivé informace, jak si navzájem pomoci a jak spolupracovat. Ve škole tomu odpovídá výuka přiměřená věku: děti se mohou učit ptát, ověřovat, domlouvat se a všímat si těch, kdo potřebují podporu. Respekt, tolerance a schopnost nebýt lhostejný jsou v takových chvílích velmi praktické nástroje.
Jak může rodič poznat, že dítě potřebuje pomoc? A co má udělat jako první?
Všímat si změn. Dítě se dlouhodobě straní ostatních, přestává ho těšit to, co dřív, mění se jeho spánek, nálada nebo školní fungování. Jediná změna sama o sobě nic nedokazuje, ale je důvodem k rozhovoru. Začala bych klidně a konkrétně: „Vidím, že jsi poslední dobou často smutný. Co se děje?“ Pak je důležité opravdu poslouchat.
Nepomáhá zlehčování typu „to přejde“, dítě svou optikou může situaci vnímat úplně jinak. Také okamžitý výslech není vždy namístě. Když potíže trvají nebo se zhoršují, rodič se může obrátit na školní poradenské pracoviště, pediatra či dalšího odborníka. Při bezprostředním ohrožení dítěte je potřeba zajistit pomoc hned.
Co když rodič zjistí, že dítě požilo návykovou látku?
První reakce rozhoduje o tom, zda s ním dítě bude mluvit i příště. Je pochopitelné, že se rodič lekne nebo rozzlobí. Víc ale pomůže nejdřív zjistit, co se stalo: o jakou látku šlo, kdy ji dítě užilo, jak se cítí a zda je teď v bezpečí. Potom je namístě jasně pojmenovat hranice a společně hledat další postup.
Rozhovor není souhlas s užíváním. Je to způsob, jak získat pravdivé informace a dítě chránit. Pokud je mu po užití látky špatně, má poruchu vědomí nebo jiné příznaky, je potřeba volat zdravotnickou záchrannou službu. Při opakovaném užívání a dalších experimentech bych vyhledala odbornou pomoc.
Co se dá změnit i mimo školu, třeba přímo v Šumperku?
Mladí lidé potřebují bezpečné vztahy a také místa, kde mohou být spolu, něco vytvářet a zažít, že jejich hlas má váhu. Dát jim příležitost být součástí života města. Ptát se, co potřebují, vytvářet místa, kde se mohou bezpečně potkávat, a zapojit je do věcí, které se jich týkají a vidět, co se s jejich návrhy stalo. Když po nich chceme zájem o veřejné dění, musíme jim dát příležitost ho projevit.
Zároveň chci, aby spolu školy, rodiče, odborné služby a město dokázali lépe spolupracovat. Když dítě potřebuje pomoc, musí vědět, na koho se obrátit, a dospělí musí vědět, jak postupovat společně.
