Co bylo před Šantovkou? Největší továrna v Olomouci i centrum výroby pervitinu pro Hitlera

Za posledních deset let sem přišlo více než sedmdesát milionů návštěvníků. V předminulém století zde přitom bylo jen předpolí olomoucké pevnosti, kterým protékala ramena řeky Moravy. Co všechno předcházelo dnešní Šantovce?

MILO v roce 1950 | Zdroj: zanikleobce.cz / Fanda Podzimek

Na jihu Olomouce, mezi rameny řeky Moravy, v prostoru předpolí olomoucké pevnosti, kde od poloviny 18. století stála tzv. předsunutá pevnůstka (Vorwerk) pod číslem 38 a od přestavby v roce 1836 i objekt kasáren, se pohybovali většinou jen vojáci z olomoucké posádky. (Díky za upozonění Bastionce Olomouc a P. Hofmanovi!). V jeho severním okraji stával Nový mlýn. V blízkosti byly ještě objekty tzv. Salzerovy reduty, jejichž jedna část se dochovala až dodnes. Povaha tohoto neveřejného prostoru se začala měnit po roce 1888 díky zrušení pevnostního statutu Olomouce. Po tomto datu byly postupně zasypávány příkopy a většina fortifikace byla rozebrána. Těsně za Mlýnským potokem tou dobou vzniklo třeba tenisové hřiště, v místě dnešní Šantovy ulice stával také hostinec U Poutníka, chodilo se sem z blízkého města na vycházky.

To vše ale bylo jen dočasné využití. O všechny původně vojenské prostory v blízkosti hradeb byl po zrušení pevnosti zájem jak pro účely nové bytové výstavby, tak pro průmysl. Někde vznikaly nové ulice plné činžovních domů, jinde výrobní areály. Této lokality na jihu města se nakonec týkal druhý případ, tedy průmyslové využití. 

Hlavní roli v této proměně využití lokality sehrál jeden muž původem z Prostějova, Salomon Heikorn. V Olomouci se tehdy tento rod talentovaných obchodníků a průmyslníků židovského původu výborně uchytil. Oficiálně se udává rok 1896, kdy pozemky kupují právě Heikornové. Jako rok založení firmy je ale uváděn letopočet 1870. Někdy v závěru 19. století tedy zahajuje Salomon Heikorn éru velmi významné potravinářské firmy, která trvala déle než sto let.

Areál MILO v roce 1936

Prostějovský podnikatel Salomon Heikorn začal podnikat už v posledních dekádách 19. století s cukrem a lihem. Jako rok založení firmy S. Heikorn se uvádí rok 1870. Po 1. světové válce se jeho syn Adolf Heikorn zaměřil na výrobu octa, od roku 1920 již v nově postavené továrně na místě dnešní Šantovky. Tuto továrnu postupně rozšiřoval, věnoval se výrobě hořčice, olejů a margarínu, na trh dodával třeba i granátový chléb, což je druh chleba pečeného ve speciální uzavřené formě. Kousek od centra Olomouce a doslova pár kroků od městské tržnice tak postupně vyrůstal ohromný průmyslový areál s tehdy moderními železobetonovými stavbami, v nichž bychom našli lisovny, výrobní linky, sklady chemikálií a další zařízení. Pracovaly zde stovky dělníků i kancelářských pracovníků, za protektorátu se počet zaměstnancůl vyšplhal nad tisíc osob! 


V roce 1936 se v brněnském listě Moravský deník píše o firmě S. Heikorn či MILO, že má mimořádně moderní lisovnu olejů a "největší extrahárnu" v republice. Ve stejném roce bylo MILO největším odběratelem olomoucké městské elektrárny i městské vodárny. Ve stejném textu v dobovém tisku se pozitivně hodnotí úloha podniku na udržení zaměstnanosti v době velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let. Na rozdíl od řady ekonomicky slaších firem tento podnik prosperoval i v těžkých letech.  

Stavba rafinerie ve 30. letech | Zdroj: zanikleobce.cz / Fanda Podzimek

Ve výrobním sortimentu časem přibývaly další a další položky, například provozovny na výrobu mýdla a pracích prášků. Obecně se společnost Salomona a později Adolfa Heikorna specializovala na zpracování tuků, lisování olejů, výrobu margarínu a produkci octa, souhrnně na potravinářský průmysl. Firma nesla tradičně jméno S. Heikorn. Jednou ze zaregistrovaných ochranných známek ovšem bylo také Mährische Industrie für Lebensmittel Olmütz neboli MILO. A právě toto jméno přišlo na řadu v roce 1942.

Za protektorátu a nacistické okupace probíhaly na obsazených územích tzv. arizace, což byly de facto státní krádeže židovského majetku. Arizována byla také tato veliká olomoucká továrna, zatímco její tvůrci a dosavadní majitelé putovali do koncentračních táborů. Nejprve znizel název podle židovského zakladatele – továrna už nemohla nést název Heikorn. Nový správce podniku využil právě již zmíněnou ochrannou známku MILO neboi Mährische Industrie für Lebensmittel Olmütz.

Octárna | Zdroj: zanikleobce.cz

Díky mimořádné přízni Adolfa Hitlera se pak brzy k lukrativnímu soustu v Olomouci dostal doktor Theodor Morell, kuriozní postava nacistického vedení – lékař, mnohými považován za šarlatána, Hermanem Goeringem označovaný za Říšského mistra injekcí… Morell jako Hitlerův osobní lékař měl Vůdcovu absolutní důvěru. Zde je nutné zmínit, že Hitlera udržoval po léta v závislosti na vlastnoručně vyráběných preparátech, jejichž složení udržoval v tajnosti, z valné části šlo ale o kombinaci metamfetaminu, kofeinu a různých vitamínů. Produkt zvaný Vitamultin pak podával Vůdci formou injekcí. Dle znalců byl Hitler během let na těchto přípravcích plně závislý.

Zakladatel továrny Salomon Heikorn | Zdroj: https://michalov.cz/

Vlaky plné hovězích žaludků a šlach

A právě Theodor Morell pak proměnil využití podniku Milo. Pokračovala dosavadní výroba, ale přibyla i produkce pervitinu a jeho „zázračného“ preparátu Vitamultin. Navíc sem pak z ukrajinského Charkova převedl výrobu dalších „hormonálních“ preparátů, které vyráběl z vnitřností poražených hospodářských zvířat. Do Mila díky tomu mířily dlouhé vlaky plné hovězích žaludků, jater a mnoha dalších hospodářských zbytků z živočišné výroby. Není asi ntné zdůrazňovat, že šlo o velmi nepříjemný provoz a kolem Mila se v těch časech nesl nesnesitelný zápach. To ovšem panu doktoru Morellovi vadit nemuselo, protože osobně byl v Olomouci jen párkrát, o chod továrny se starali jeho podřízení. 

Po válce byl podnik znárodněn. Produkce pervitinu a dalších Morellových specialit skončila, podnik se stal součástí celostátního koncernového podniku Tukové závody a produkoval pak například oleje, mýdla, ale i kvalitní kosmetiku, vyráběnou licenčně pod německou značkou Schwarzkopf.

Po roce 1990 skončilo fungování koncernu Tukové závody, MILO se osamostatnilo a bylo následně privatizováno. Ránu tradičnímu podniku zasadila ničivá povodeň v roce 1997. Následně už nebyl provoz v plném rozsahu obnoven a v jednotlivých objektech areálu se usídlily různé menší firmy.

Od roku 2005 se éra průmyslového využití areálu nachýlila ke konci. Následovala demolice, náročné čištění ekologicky znehodnocené zeminy a pak i výstavba Galerie Šantovka, otevřené v říjnu 2013.

Zdroje: 

Fotografie areálu bývalého Mila před demolicí / Zdroj: Galerie Šantovka



Reklamní materiály

Za socialismu vyrábělo MILO v licenci kosmetiku německé značky Schwarzkopf | Zdroj: aukro.cz

Zdroj: Pinterest.com

Mapové podklady

Rok 1720 - tzv. Mullerovo mapování, na jih od hradeb města ještě není žádná zástavba | Zdroj: Historický ústav AV ČR

Jižní okraj Olomouce v 18. století, město končí Kateřinskou a Blažejskou bránou 

Tzv. II. vojenské mapování z let 1836-1852 ukazuje v místě budoucí Šantovky předsunutou pevnůstku a dále na jihovýchod od ní Salzerovy reduty | Zdroj: http://oldmaps.geolab.cz/

Na III. vojenském mapování je znázorněn i Nový mlýn (Neumühle)

Camillo Sitte na svém plánu zastavění Olomouce na konci 19. století zachycuje i Hostinec U Poutníka a Nový mlýn. Růžově vybarvené objekty jsou jen plánované, šedě vybarvené jsou reálné objekty. 

Dvě verze mapy Friedricha Grosse z 90. let 19. století ukazují například tenisové hřiště a cyklistickou dráhu. Jižně od ostrova, kde je dnes Šantovka, vidíme i trať místní dráhy dráhy Olomouc - Čelechovice, městskou plynárnu a část Salzerovy reduty.



INZERCE
Ostrov realit Ostrov realit

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
ZdeInzeruj Sumperk
INZERCE
TV Morava