Dobovými souvislostmi i událostmi na moháčské planině se dlouhodobě zabývá PhDr. Zdeněk Vybíral (Bitva u Moháče – Nakladatelství Havran, rok 2008) a po téměř dvaceti letech publikuje v mezidobí nově zjištěné poznatky. Na základě studia archivních pramenů v České republice, Maďarsku, Turecku, Německu, Rakousku, Rumunsku, Polsku a Itálii, podrobně analyzuje tažení sultána Sulejmana I. i průběh samotné bitvy. Kriticky rozebírá příčiny porážky křesťanského vojska a objasňuje dosud sporné otázky ohledně politické situace v česko-uherském soustátí, strategie vojenského tažení, možností eventuálního vítězství křesťanů, lhostejnosti většiny evropských vládců Uhrám významněji pomoci, mocenského postoje sedmihradského vévody Jana Zápolského, příběhu obětavosti a statečnosti mnoha významných i bezejmenných mužů (a žen), i následků ničivých imperiálních ambicí.
Obrněná jízda na vyobrazení bitvy u Orši roku 1514. Detail z monumentální scény střetu polsko-litevských a moskevských vojsk ukazuje výzbroj a podobu těžkého jezdectva ve východní a střední Evropě na prahu 16. století.
Vybíral píše vytříbeným stylem – téměř plasticky líčí prostředí uherské pusty a dění ve vojenských táborech – defilují zde bojové formace vojáků obou armád, pěchotou počínaje a dělostřelectvem konče. Obdobnou pozornost věnuje událostem v zázemí a dokládá neblahý vliv intrik dvořanů na většině panovnických dvorů křesťanské Evropy. Podrobně popisuje poslední den života Ludvíka Jagellonského, vždyť bezprostřední příčinou králova úmrtí nebyla jeho početně slabší armáda ani sultánovi vojáci, ale unavený kůň, který panovníka nesl od svítání po večerní Ludvíkův ústup a posléze nedokázal překonat rozvodněný potok Csele.
Vídeňský kongres roku 1515, na kterém byly dojednány sňatky spojující Jagellonce s Habsburky. Právě tato dynastická dohoda určila budoucnost střední Evropy: Ludvík II. se oženil s Marií Habsburskou a jeho sestra Anna se provdala za Ferdinanda Habsburského – jednání resp. sňatky zachyceny v představě malíře Václava Brožíka.
Čtenáře mohou nejvíce zajímat textové pasáže o dějinném sepětí moháčské bitvy s reáliemi zemí Koruny české – autor jasně dokládá, že ohledně nástupu Habsburků na český trůn, byl výsledkem střetu spíše potvrzen status quo v podobě tzv. vídeňských smluv z roku 1515 a stavovská volba v roce 1526 nemohla nic podstatného ovlivnit. Vybíral také zkoumá mocenskou i vojenskou roli šlechtických předáků, jakými např. byli Jan, Vilém a Vojtěch z Pernštejna, Štěpán, Albrecht a Albín Šlikové, Zdeněk Lev z Rožmitálu, Jindřich VII. z Rožmberka, Adam I. z Hradce, Jan Bezdružický z Kolovrat, Jan Kyšperský z Vřesovic a na Valči či Jakub z Vřesovic, popř. jejich účast v bitvě, která pro některé z nich znamenala smrt.
Vyobrazení bitvy u Moháče z rukopisu Ehrenspiegel des Hauses Österreich. Autor ilustrace v promyšleně členěné a detailní válečné scéně rozlišuje jednotlivé složky vojska: těžkou uherskou jízdu, lehčí jezdecké oddíly, pěchotu s dlouhými zbraněmi, vozovou hradbu i postavení děl.
Autor se také zmiňuje o respektu osmanského vládce vůči křesťanskému panovníkovi, posuzuje konání veškerých protagonistů úhlem dobového pohledu na okolnosti, kterým byli vystaveni a zdůrazňuje efekt postupné proměny válečnické taktiky i vnímání rytířské cti. Přesto si lze všimnout ahistoricky odlišného pojmosloví – v souvislosti s obsazením Budína Turky píše o jeho obyvatelích jako o lidech maďarské národnosti, ale na jiných místech v textu „domácí“ populaci označuje ve shodě s názvem země jako Uhry. Vhodněji se jeví užít spojení uherské etnikum (totéž se týká Turků – v jejich řadách bojovalo mnoho mužů křesťanského původu), vždyť národnost ve smyslu moderního pojetí začala být vnímána teprve v 19. století.
Portrét Ludvíka Jagellonského pocházející z období těsně před moháčskou bitvou. Panovník je ověnčen Řádem zlatého rouna.
Publikaci dále zhodnocuje množství kvalitních a výhradně barevných snímků dobových portrétů, miniatur, zbraní, erbů, map či plánů, doplněných rodokmeny panovnických dynastií Habsburků a Jagellonců (pro orientaci mohl být publikován rodokmen sultána Sulejmana I.) i chronologickým přehledem dat jednotlivých událostí.
Kniha Bitva u Moháče 1526 – osudový střet českých a středoevropských dějin je faktograficky kompaktní a polygraficky atraktivní. Vychází sice k výročí boje odehrávajícího se před půl tisíciletím, ale během uplynulé doby se zdokonalily a celkově změnily pouze zbraně. Imperiální zájmy a konání vůdců mocenských elit z Východu zůstávají neměnné.
PhDr. Zdeněk Vybíral: Bitva u Moháče 1526 – osudový střet českých a středoevropských dějin, ISBN: 978-80-278-0293-7, 376 str., 2. přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Epocha – Praha, rok 2026.
Miniatura z rukopisu věnovaného dějinám vlády sultána Sulejmana zachycuje střet u Moháče z opačné perspektivy než evropské letáky a kroniky: nikoli jako katastrofu křesťanského vojska, ale jako vítězství dobře organizované osmanské armády.
Praha na kolorované vedutě z Norimberské kroniky Hartmanna Schedela. V jagellonské době byla Praha přirozeným mocenským centrem Koruny české, i když král Vladislav II. i jeho syn Ludvík II. trávili značnou část vlády především v Budíně.
Dva velitelé akindžilar na osmanské miniatuře bitvy u Moháče. Lehká osmanská jízda patřila k pohyblivým a obávaným složkám armády, jelikož dokázala obchvacovat linie protivníka, pronikat hluboko do nepřátelského území a rozsévat zkázu v zázemí nepřítele.
