SPORT

ROZHOVOR TÝDNE: Prvním řešením problémů je vždycky rozběhat to, směje se Eva FilipiováROZHOVOR

4. ledna 2017, 13:00, Iva Baslarová
ROZHOVOR TÝDNE: Prvním řešením problémů je vždycky rozběhat to, směje se Eva Filipiová Šumperk - Eva Filipiová je žena, která už ve světě sportu dokázala mnohé, byť o tom vlastně nikdo moc neví nebo nemluví a i ona sama jen skromně mlčí a... Běhá. Nejčastěji se její jméno objevuje na předních pozicích výsledkových listin nejrůznějších extrémních závodů. Na webových stránkách Běhej.cz je prozatím druhá v kategorii žen a z letošního ročníku Horské výzvy vyšla jako absolutní vítězka, tudíž nechala za svými zády úplně všechny.

 Vypadá to, že jste všestranná sportovkyně. Kromě toho, že se zapojujete do nejrůznějších běžeckých akcí, závodů a výzev, tak i hrajete a trénujete florbal. Které sporty tedy pěstujete a podle čeho jste si je vybrala?
„Kdysi dávno jsem začínala v Sokole, kam ještě chodívalo dost dětí. Dělali jsme atletiku, gymnastiku a různé sportovní hry. Až na střední škole jsem se začala sportu věnovat systematicky, a to právě florbalu. Tehdy to byla relativní novinka. S kamarádkami nás to bavilo, a tak jsme se přihlásily do oddílu Asperu, kde se zrovna zakládal dívčí celek. Zhruba ve stejné době jsem se díky sportovním hrám, kam jsem chodila na gymplu, dostala k atletice a běhu. Ten mi tenkrát sloužil jako prostředek ke zlepšení fyzické kondice. Kromě toho jsem ještě přičichla k volejbalu. Všechny tyto sporty se mě drží dodnes, každý v jiné míře. Ačkoliv právě florbal už aktivně nehraji tak moc jako dříve, čtvrtým rokem trénuji děti od šesti do dvanácti let. No a další sporty a výzvy se mi k tomu nabalují.“

Jedna věc je věnovat se nějakým tradičním způsobem sportu a druhá přijmout různé výzvy, které testují nejen fyzičku, ale určitě i psychickou připravenost člověka. Lákají vás extrémní sporty samy o sobě? Testujete ráda své hranice?
„To, že se různých extrémních závodů a výzev účastním opakovaně, potvrzuje, že mě tento typ zátěže láká. Navíc je to tak trochu zpestření oproti klasickým zápasům. Když vezmu pro mě opravdu extrémní závody Zimní horské výzvy, kde je nutné zdolat 250 až 320 kilometrů během pěti dní, ten zážitek a to, co mě na tom baví, se v podstatě neděje přímo na závodě. Tam řešíte aktuální stav a problémy, s přibývající únavou bojujete s krizemi, usínáte za chůze a jsou i chvilky, kdy se ptáte, proč se vlastně několikátý den trmácíte s čelovkou nocí lesem přes několik okresů. Ale tyto chvíle nezažijete nikde jinde a tak ve vás nasbírané zážitky trvají velmi dlouho a vyvolávají touhu zase něco podobného zažít a překonat se.“

Přemýšlíte o tom někdy jako o své dobré nebo špatné vlastnosti? Baví vás ten adrenalin? Nebo cítíte, že vás to posiluje celkově jako člověka, že tak například trénujete svou vůli?
„Na jednu stranu je dobré, když se člověk snaží posouvat dál a dál, ale pravdou je, že to někdy může být až příliš. Nemyslím si, že bych až tak riskovala, ale vím, že okolí to vnímá jinak. A pravdou je, že obrovskou roli hraje jak technická, tak psychická připravenost. Pokud jedno zaostává, rozhodně se musím opřít o to druhé, jinak už mohou z banality vzniknout vážné situace.“

Míváte u sebe nějaký talisman pro štěstí?
„Radši ne. Pokud bych nějaký měla, tak by mě pak vykolejilo, kdybych ho třeba zapomněla nebo ztratila.“ (smích)

Krom toho, že zaznamenáváte řadu úspěchů v ženských kategoriích, v absolutním pořadí se vám celkově daří porážet hodně mužů. Jakým způsobem podle vás ovlivňuje úspěch ve sportu to, jestli je člověk muž, nebo žena?
„Chápu, že se bavíme o úspěchu a ne výkonu? Troufám si říct, že v některých sportech se mužské výkony více zdůrazňují, a proto se považují za úspěchy, i když ve stejném závodě zaběhne kvalitně i žena. V titulcích článků bývá často zmíněn jen muž i jako absolutní vítěz, ale pravdou je, že to se v současné době začíná zlepšovat. Navíc slovíčko úspěch je velmi relativní. V každém sportu může být úspěšných nejen dle vlastních, ale i objektivních měřítek spousta lidí: ženy po mateřské dovolené, lidi po překonání nemocí či různých úrazů a podobně.“

Ano, to máte pravdu. Myslela jsem vlastně úspěch podmíněný nějakým výkonem. Zřejmě má smysl zachovávat kategorie žen a mužů, ale neplatí to přece beze zbytku. Ostatně dokazují to právě i ony tabulky v běhu, kde – když se nakonec smíchají pořadí mužů a žen – se mohou ženy dostat před muže. Zažila jste někdy ve sportu diskriminaci na základě pohlaví?
„Ve vytrvalostním běhu platí, že čím delší je distance, tím se rozdíly mezi muži a ženami více stírají. To se ale týká spíše vzdáleností ultra, tedy delších než maratón. A to, že se ženy dostanou před muže, vypovídá nejspíš o tom, že také víc trénují. Obecně by mělo platit, že z dvojice muž a žena stejného věku a stejné trénovanosti bude muž ten rychlejší. S diskriminací jsem se já osobně nesetkala, ale je samozřejmé, že muži tvoří v závodech většinu. Možná proto, že ženy jsou třeba méně soutěživé nebo více stydlivé, vznikají především v zahraničí běhy čistě ženské. To ale například v Americe právě z hlediska diskriminace, tentokrát mužů, nepřipadá vůbec v úvahu. Takže mužům start na takovém závodě nesmí být odepřen, z čehož pochopitelně vznikají vtipné situace.“

Pojďme se zaměřit na vaši práci trenérky. Baví vás? Jste na sebe stejně přísná jako na ostatní?
„Řekla bych, že baví, ačkoli to není banální záležitost, jak by se na první pohled mohlo zdát. Trénuji ve florbalovém Asperu nejmladší kategorie, tedy elévy a mladší žáky od sedmi do dvanácti let. Ale i na ně se snažím být přísná a nechci jim nic odpouštět. Že se děti na tréninku spolu baví, až tak nevadí, ale je čím dál víc těch, které jen koukají, kde se dá co ošulit. To ovšem neznamená na děti řvát a dávat jim nějaké extra tresty či zákazy. Je to velmi citlivý věk, a proto je důležité, že se vůbec nějakému sportu věnují. Pokud u něj mají vydržet, musí je to především bavit. Jistou nevýhodou je věkový rozptyl, každá kategorie potřebuje lehce odlišný přístup.“

Čím se vlastně živíte? A jak na vaše úspěchy ve sportu pohlíží vaše okolí?
„Pracuji jako fyzioterapeutka na plný úvazek. Spousta lidí, co ke mně chodí, o tom nemá tušení. Ale pravdou je, že někteří už zahlédli tu a tam článek v novinách a pak si u mě opatrně ověřovali, jestli jsem to já. Kolegové z práce nejsou podobného zaměření, ale o mně už mají trochu přehled.“

Myslíte si, že jako fyzioterapeutka více dbáte na to, abyste se někdy nepřepínala? Nebo naopak sama sebe jako pacientku trochu zanedbáváte?
„To, aby se člověk nepřepínal, by měl zaručit správně sestavený trénink a především schopnost člověka naslouchat svému tělu. To není výsadou fyzioterapeutů. Bohužel to mnoho lidí, a to nejen sportovců, neumí, takže z toho pak vznikají zdravotní problémy. Já se snažím především o prevenci možných nesnází. Metodou první volby v případě vzniklého problému je pak klasické: To rozběhám. Až pak hledám jiná řešení.“ (smích)

Na první pohled se zdá, že nemůže být nic těžšího než běžet dlouho, běžet rychle a překonávat nejrůznější překážky v terénu – velké převýšení, nerovnosti, klimatické podmínky... Vnímáte to taky tak? Nebo naopak vidíte sporty, které jsou podle vás mnohem náročnější?
„Běh jistě mezi náročné sporty patřit bude, asi proto je tolik chronických začátečníků. Na druhou stranu existují třeba koordinačně-estetické sporty jako gymnastika, krasobruslení či tanec, které nejsou o nic lehčí. Pokud nebudeme náročnost chápat čistě fyzicky, pro každého bude náročný jiný druh sportu, ať už z hlediska psychického, koordinačního, koncentrace a podobně.“

Měla jste někdy pocit, že už prostě nemůžete dál?
„Pokud je to myšleno na nějakou krizi v závodě, nejspíš jsem si něco podobného už říkala, ale asi jsem se nebrala vážně a krizi překonala.“ (smích)

Věříte rčení, „když člověk nemůže, ještě dvakrát může“?
„Někdy se o tom sama přesvědčuji, že když nemůžu, můžu ještě jednou tolik. Když člověk chce a věří, tak to taky platí.“

Je nějaký sport, který jste nikdy neměla možnost vyzkoušet, ale hrozně byste chtěla? Nebo naopak nějaký, o kterém je vám jasné, že ho nikdy ani nezkusíte?
„Sport, po kterém bych toužila, mě momentálně nenapadá. Rozhodně ale vím, že je mi velmi vzdálená už zmíněná gymnastika nebo krasobruslení. Ty asi zkoušet nebudu.“ (smích)

Doporučujete svým pacientům nějaké sporty podle toho, jaký druh pohybu by jim podle vás pomohl?
„Vždy se snažím lidem doporučit vhodnou formu pohybu. Jednak je to součástí terapie, a pak nerada slyším, že to nejde, že nemají čas a tak.“


Foto: Patrik Pátek

Eva Filipiová zdatně ovládá hned několik disciplín. Horské výzvy jsou jednou z nich.


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru

NÁZORY K ČLÁNKU
Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.

Datum: 4.1.2017 21:36
Titulek: Bez titulku
Autor: lenon
49
Eva Filipiová:
http://www.chlapak.cz/zebricek/chlapackybeh_2016.pdf
nejlepší mezi muži, juniory, veterány a to jsou všichni vesměs na velmi vysoké úrovni.To je Šumperský Chlapák. Tento seriál porovnání umožňuje.
Ať se daří stejně tak i v letošním roce!
Reagovat