Zemědělský skanzen v Rapotíně zve k návštěvě

Vstupujeme do staré dřevěné stodoly. Sledujeme běžné denní potřeby obyvatel vzdálených desetiletí. Mezi nimi velké množství dětských kočárků, kol, motokol a motocyklů. Dále koňský kočár, osobní auta, traktory a ostatní zemědělské stroje. Kamna, žehličky, strunné hudební nástroje, modely lodí. Všude kolem hlídají čas hlasitě tikající nástěnné hodiny. Kdo má rád utajená podkroví a tajemné půdní prostory, ten si v zemědělském skanzenu v Rapotíně přijde na své. Na každého návštěvníka dýchne nostalgie starých časů. Na sebe se tlačící exponáty jsou pokryté vrstvou prachu a pavučin. Vše bez zásahu lidské ruky. Autentické. Dobové.

Sotva skončí prohlídka muzea, procházejí se děti po areálu v doprovodu rodičů. Jakmile minou opičky, zastavují se u kachniček a labutí. Pozorují, jak se rozrostla králičí rodinka. Všude je provází hbitá kočka, která na vše dohlíží. Po levé straně se k plotu radostně blíží kamerunské kozy a velbloud, kterého Milan Havlíček pojmenoval Gábinka. O kousek dál se pyšně prochází zvědavý pštros. Vedle dětského koutku s prolézačkami a jinými atrakcemi nás vítají tři poníci. Právě dostávají od dvou šumperských návštěvníků dárek – staré pečivo a jablíčka. Moc jim chutná!

Stále vitální Milan Havlíček dlouhá léta trpělivě kousek po kousku buduje svůj vysněný areál. Bývalou vyhořelou zemědělskou usedlost koupil v roce 1987, o sedm let později ji navštívili první hosté z blízkého i vzdáleného okolí. „Přijeli jsme sem z Přerova,“ prozrazuje manželská dvojice. „Moc se nám tady líbí. Jen ty technické exponáty by si zasloužily mnohem větší prostor a světlo. Vše se skrývá na malém prostoru,“ dodávají. Milan Havlíček to dobře ví. Jenže je na všechno sám, byť mu vypomáhá několika dalších obětavců. A roky přibývají...



foto: tor