Vladimír Mišík: „Je čas na bilancování.“ROZHOVOR

 Když za vámi režisérka Jitka Němcová poprvé přišla s tím, že by o vás chtěla natočit dokument, čím vás přesvědčila, že jste na to kývl? Rockeři coby věční rebelové o pomníky většinou moc nestojí…
No, v devětašedesáti už žádnej moc bouřlivej rocker nejsem. Ale Jitka přišla s takovými vizemi a nápady, jak by měl film vypadat, že mě to přesvědčilo. Přece jenom sedmdesátka je i čas udělat si v životě takové to summa summarum. Neberu svůj věk úplně jako zlom, ale vzhledem k tomu, co se třeba stalo s Radimem Hladíkem, je na určitou bilanci asi čas.

Když jste zmínil jméno Radima Hladíka, ve filmu se objeví asi jedno z jeho úplně posledních vystoupení.
Při rozhovoru byl ještě v pohodě a dokonce ani nepotřeboval kyslík. Jsem rád, že se s ním ještě stačilo udělat rozhovor.

Bylo těžké vměstnat padesát aktivních muzikantských let a sedmdesát let života do necelých dvou hodin?
To je spíš otázka na režisérku, i když jsme spolu věci konzultovali. Kromě jiného jsme strávili tři dny v takzvané badatelně v České televizi, kde jsme s Ondřejem Bezrem a s Věrou Horníkovou vybírali z toho obrovského množství materiál pro film. A byl jsem sám překvapen, kolik toho tam bylo.

Co jste vy sám chtěl ve filmu mít?
Chtěl jsem, aby se obraz o mně co nejvíce blížil skutečnosti. Nechtěl jsem žádný idealizovaný obrázek. Vedu tam třeba rozhovor se slepicí. Nejdřív jsem byl k tomuto nápadu trochu skeptický, ale pak jsem se nadchnul, protože jsem si říkal, že trocha absurdity nevadí.

Zvažoval jste i to, co do filmu nedat?
Otázka nebyla, co nedat, ale co vybrat. Ve filmu se objeví i domácí videa ze soukromí. Je tam pojednaná i peripetie mého života s mým tatínkem. Byl to americký důstojník, se kterým moje maminka prožila takovou love story, a já jsem celý život žil v domnění, že padl v Koreji. A díky tomuto filmu jsme došli k takovému úžasnému zjištění, že je vlastně všechno jinak.

Dokázal jste při tvorbě vždy odhadnout, ze kterých vašich písniček se stanou hity a přežijí v čase?
My jsme to nikdy takhle neměli, že chceme mít hit. Dneska je to úplně zásadní věc, aby skupina měla hit. My jsme dělali písničky, aby nás to bavilo. Já jsem chtěl vždycky vyprávět příběh, bavily mě poetičtější texty, které nesou i sdělení. Zhudebňoval jsem si proto básně. Text písničky nejsou jen slova do rytmu. Přizpůsoboval jsem tomu můj styl zpěvu, který je tak trochu vyprávěcí.

Taky se o vás mluví jako o rockerovi s duší básníka.
Jo, jo, to by mohlo bejt ono!



Foto: archiv

Šumperské kino uvede film o Vladimíru Mišíkovi. Legendární muzikant má v dokumentu vlastní planetu.