Sport

Lukáš Reichl o smolných zraněních a častých operacích: Jsem nešikovnej, co si budeme povídat

BOHDÍKOV – Na operačním sále si musel připadat jako doma. Někdo by žehral na nepřízeň osudu, vytáhlý fotbalový dlouhán LUKÁŠ REICHL (39) radši sklouzne k odlehčení situace. „Jsem nešikovnej, co si budeme povídat. Ve většině případů jsem si ublížil sám, byly to hlavně moje chyby a moje smůla. Nestal jsem se obětí tvrdých a nevybíravých zákroků.“

Odchovanec Bohdíkova se do mateřského klubu vrátil po nejplodnějších fotbalových časech strávených v divizním Šumperku. Foto: Petr Fišer

Minimálně dva roky promarodil a místo pobíhání po zeleném pažitu chodil o berlích. Přesto si nestěžuje a všechno bere s nadhledem. „Pravé koleno je úplně v klidu, ale levé mě dlouhodobě trápí. Možná to bylo tím, že jsem jako jednonohý fotbalista používal levačku akorát na opírání,“ pousmála se věrná kopie reprezentačního záložníka Tomáše Součka v šumpersko-bohdíkovském provedení.

„Hráli jsme doma, tuším s béčkem Baníku, a v jeden moment jsem špatně došlápl. Ještě jsem to na deset minut zkusil, ale už jsem tušil, že je něco špatně. Tam to všechno začalo a potíže se navalovaly. Vazy, plastika, artroskopie, oba menisky pryč. Koleno není v dobré kondici,“ zavzpomínal na začátek vleklých trampot s neposlušnou částí nohy. 

Pověste kopačky na hřebík, radili lékaři

Doktoři mi radili, že jestli nechci, aby to dopadlo úplně špatně, tak mám s fotbalem raději skončit. Jenže když to člověk má rád a v danou chvíli ho nic nebolí, tak mu to nedá a zkouší to pořád znova a znova. Neuvědomuje si, že by za deset let mohl mít ještě větší zdravotní trable. Dlouho jsem měl klid, ale teď už to zase malinko zlobí. Dostal jsem injekci a uvidíme, co bude dál. Doufám, že to pro mě nebude poslední jaro v kariéře. Jestli se teda vůbec jarní sezóna rozjede.“ 

Když musel před pěti lety pod kudlu zatím naposledy, hlavou se mu honilo kdeco. „Říkal jsem si, že ještě jedno takové zranění a už to fakt zabalím. Vadilo mi to hlavně z toho pohledu, že moje návraty k fotbalu byly docela dlouhé. Jestli mi zdraví vydrží, chci hrát, dokud to půjde.“

Silné šumperské pouto

Fotbalisté mají nálepku sportovců, kteří rádi filmují, simulují a na hřišti polehávají s ubrečeným výrazem v obličeji. Podle Lukáše Reichla je přehnaná. „Když dostanete kolíky od kopaček přímo na holou nohu, tak to opravdu bolí. A klidně se může jednat o nevinný zákrok, což vím z vlastních zkušeností. Chrániče vám moc nepomůžou, máte je na sobě spíš pro parádu. Osobně mi nejvíc vadí zbytečné polehávání. Taky jsem kolikrát dostal naloženo, ale že bych zůstal ležet a nechal se ošetřovat přímo na hřišti, to se mi mockrát nestalo. Málokdy je to tak hrozné, abyste se nemohl po svých přesunout za čáru a tam se případně nechal obstříknout chladícím sprejem.“

Jako bohdíkovský odchovanec spojil podstatnou část kariéry se Šumperkem. Po sportovní stránce to byla životní volba, kterou mohl považovat za přesně mířenou trefu do černého. „Měli jsme dobrou partu, hráli jsme dobrý fotbal pod vedením dobrých trenérů, mohl jsem nastupovat po boku výborných fotbalistů. K Šumperku jsem si vytvořil vztah a silné pouto. Ani v nejlepších sportovních rodinách to nikdy není úplně ideální a stoprocentně dokonalé, ale kdyby se mi v Šumperku nelíbilo, tak bych v mužském áčku nezůstal deset let a do Bohdíkova se vrátil dřív. Vydržel jsem dýl, než jsem plánoval a než jsem původně chtěl. Bylo to povedené období se spoustou krásných utkání. Hlavně na derby zápasy před zaplněnými ochozy nejde zapomenout.“


INZERCE


NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.