Sport

Pocit z rychlosti je jedinečný, tvrdí o sprinterském řemeslu Lucie Vykydalová

ŠUMPERK – Nebylo to tak, že by se po atletickém oválu proháněla od dětských let. LUCIE VYKYDALOVÁ, rozená Domská, začala rozvíjet svůj nesporný talent až v posledním ročníku základní školy. Přesto se z mateřského Šumperka vypracovala až na reprezentační úroveň.

Lucie Vykydalová v reprezentačním dresu. Foto: archiv

Atletiku miluje i proto, že ji považuje za sport v nejryzejší podobě. Jako sprinterka si při běhání vystačí s tretrami a teniskami. „Na co člověk má, to ukáže, a nepotřebuje k tomu žádné náčiní. Třeba v gymnastice, která je mimochodem také nádherná, je výsledek ovlivněný známkou od rozhodčích a estetickou stránkou. U nás je to o dost férovější.“ 

Jakmile sedmadvacetiletá blondýnka rozkmitá nohy na maximální otáčky, dokáže upláchnout a ukázat záda kdekomu. Je tak rychlá, že se v českém žebříčku nachází na nejpřednějších místech republikového pořadí. „K atletice mě přistrčil můj dědeček. Dřív jsem závodně plavala, ale nebyla jsem v tom moc dobrá. K dědovi jsem chodívala po trénincích. Jednou mi předhodil, že když mi na školních závodech běhání a skákání tak jde, ať to zkusím. Zamyslela jsem se a řekla si, proč ne. Bylo to někdy před prázdninami, kdy jsem chodila do osmé třídy. V září jsem šla na první trénink a už jsem u atletiky zůstala.“  

Čím rychleji, tím větší odměna

Nejkratším běhům se věnovala hned od začátku. „Hodně mě baví i skok do dálky. Bohužel jsem ho musela utnout ze zdravotních důvodů. Protože se mi vracelo zranění kotníku, nechtěli jsme pokoušet osud. Ještě si občas skočím, ale když se mi potom ozve něco bolavého, pro příště si to rozmyslím a radši zůstanu u běhání. Skákání mi každopádně chybí, a když se zakoukám do dálkařského sektoru, kolikrát se mi zasteskne. Jinak se na všechny disciplíny ráda koukám, ale ne všechny mi úplně jdou.“

Zatímco zápas v hokeji se hraje šedesát minut čistého času, fotbalový dokonce devadesát, sprinteři mají „odpracováno“ za několik sekund. Přitom přípravě na závod obětují spoustu času a úsilí. „Dělám maximum, aby to byla co nejkratší záležitost. Čím rychleji stovkou proletím, tím větší je to pro mě odměna. Ono se nedá říct, že závod trvá deset, jedenáct, dvanáct vteřin. Než zažijete jedinečný pocit z rychlosti, musíte se na všechno připravit a mimo jiné se důkladně rozcvičit. Závodění ve skoku do dálky jsem měla ráda i z toho důvodu, že se natáhne na delší dobu, máte nějakou interakci se soupeřkami a člověk si to může víc užívat.“

Největší úspěchy spojené se štafetou

Žádné taktizovaní, žádné vyčkávání. Manželka šumperského předsedy a trenéra Tomáše Vykydala jede po startu úplně naplno od začátku až do konce. „Rychlostní schopnosti jsou hodně ovlivněny geneticky, takže musíte mít trochu dáno od přírody. Když to nemáte v sobě, můžete se sice s pomocí pravidelného tréninku zlepšovat, ale ne tolik jako v jiných bězích. Na úroveň talentovanějšího jedince to doženete jen ve výjimečných případech.“

Dosavadní kariéru orámcovala řadou výborných umístění. „Většina mých úspěchů je spojena se štafetou. Ať už to bylo mistrovství Evropy do dvaadvaceti let, evropský šampionát družstev, nebo juniorské mistrovství Evropy. Vážím si jich nejvíc. Zdá se, že k úspěchu potřebuju další tři holky.“ (úsměv) 

Při pohledu na ročníky narození je zřejmé, že bude muset čím dál častěji nahánět mladé pušky. „Když jsem za ni platila já, závodila jsem s holkama, co měly kolem třiceti a pořád byly velmi dobré. U žen je to trochu spojené s dětmi a rodinou. Ale třeba Kim Collins si zaběhl nejlepší čas v kariéře ve čtyřiceti. Shelly-Ann Fraserová – Pryceová se stala mistryní světa jako maminka po třicítce. Náš sprinter Honza Veleba si vylepšuje osobáky ve třiatřiceti. Myslím si, že záleží na prioritách, a jak člověk stárne, priority se mění a sport už nebývá úplně na první lajně.


INZERCE


NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.