Pacient odpojený od přístrojů zemřel v červenci roku 2014. Hlavním důvodem smutného exitusu byl malý zájem hráčů, kteří měli tvořit základní kostru týmu pro další ročník. „Po jejich neurčitých reakcích jsem usoudil, že rozjíždět novou sezónu by bylo riskantní. Od jedinců, na nichž jsme chtěli v následujících letech stavět, jsem čekal daleko větší zapojení, rozhodnost, elán i chuť,“ konstatuje kysele JAROSLAV HORÁK.
Pro "klubovou holku pro všechno" to bylo veliké zklamání. Jako by hrdý otec přicházel o vlastní dítě. „Věděli jsme, že generace kolem bratrů Málkových už neodehraje všechny zápasy. Existovala ale vzájemná domluva, že nám vypomůžou v případě, když to bude potřeba. Kdybychom neměli partu starších, a hlavně zodpovědnějších kluků, předchozí ročník bychom vůbec nedokončili. Omluvenky mladších borců byly na denním pořádku.“
Delta Real v dobách největší slávy? Soudržné mužstvo nabité osobnostmi v čele s Opravilem, Heclem či velkým srdcařem Konečným. „Moje myšlenka byla taková, že další sezóna bude startovací a mančaft vytvoříme z nové generace futsalistů, kterým v případě potřeby píchne stará garda. Jenže to nedopadlo.“
Když máte všeho plné zuby
Zklamaný „Ferda Mravenec“ pomalu přepouštěl žezlo parťákovi Moravcovi. Ač Horákova „pravá ruka“ dělala, co mohla, narůstající bídě nezabránila. „Libor se o klub staral poslední tři roky. Stálo ho to čas, nervy a v neposlední řadě i peníze. Chtěl razit svoje představy, které se mimo jiné týkaly většího zapojení mladších hráčů. Po nepříjemných zkušenostech ale ve finále svého snažení usoudil, že s některými jedinci to opravdu nejde a že může své volno trávit jinak než obvoláváním a přemlouváním někoho, komu je ligový futsal víceméně ukradený. Ani se mu nedivím, že s tím praštil. Všeho měl plné zuby,“ popisuje Horák.
„Postupně jsme přistupovali k pozvolné generační obměně, která byla nutná. Chování generace hráčů ročníků narození 1990 a 1994, kterou jsme si připravili v juniorských ligách, byla bohužel zcela mimo moje chápání. Spousta mladších kluků si ničeho nevážila. Skutečnost, že v sedmnácti nebo osmnácti letech naskočili rovnou do mužského áčka, a ještě k tomu přímo do nejvyšší soutěže, některým jednoznačně uškodila. Nemuseli o nic bojovat, všechno jim bylo naservírováno až pod nos. Beru to na sebe. I když mě od toho ostatní odrazovali, dlouho jsem nad nimi držel ochrannou ruku. Za odměnu mi dopoledne v den utkání chodily esemesky, že dotyčný nemůže, protože jde večer na ples nebo jede k babičce.“
Z okresu až do první ligy
S nápadem postavit futsalový tým, a to pod hlavičkou Delty Real, nepřišel „realiťák“ Horák. Myšlenka se tehdy zrodila v hlavě Pavla Grygara. „Tvořili jsme skupinu kamarádů, kteří hrávali nižší dorostenecké soutěže, nebo k soutěžnímu fotbalu nepřičichli vůbec. Postupně jsme mužstvo doplňovali, naše výkonnost se posouvala nahoru,“ vrátil se na úplný začátek muž několika funkcí a oddílových rolí. „Prvním mezníkem byl postup do třetí ligy. Začali jsme poznávat halový futsal a jinou úroveň. S tím souviselo i nezbytné posilování kádru. Výhradně se jednalo o kluky z okolí. Mimo hráčských kvalit jsme vybírali i podle toho, jak zapadnou do našeho kolektivu. Vždycky jsme sázeli na výbornou partu, celá léta jsme se scházeli i mimo futsal.“
Deltě se podařil postupový majstrštyk. Z okresního přeboru se vydrápala až do první ligy. „Všechny postupy jsme si vybojovali sportovní cestou a přímo na hřišti. V sezonách největší slávy jsme byli považováni za soupeře, kterého se všichni bojí. Hlavně u nás v Šumperku před zaplněnou halou. Diváci chodili už hodinu před zápasem, aby měli slušné místo a dobrý výhled. Památné zůstanou i naše utkání v přímých přenosech Nova sportu a České televize. Tím se může pochlubit málokterý šumperský klub nebo sportovec. Byl to pro každého z nás obrovský zážitek. Stejně jako zájezdy do pardubické ČEZ arény, kam nás doprovázel autobus plný fanoušků,“ zalovil v řece minulosti Jaroslav Horák.
Na vrchol i bez tréninku a miliónových rozpočtů
Šumperk byl mezi elitou velkou raritou. Zatímco prvoligová konkurence se scházela několikrát týdně a pilovala herní vzorce a nacvičené signály, modrobílý výběr sázel především na individuální schopnosti. „Pravé futsalové tréninky jsme mívali opravdu jen velmi zřídka. Kluci byli během týdne vytíženi v klubech velkého fotbalu a samozřejmě i v práci. Trenéři a hráči našich soupeřů častokrát nevěřícně kroutili hlavami, když zjistili, že prohráli s mužstvem, co prakticky netrénuje. Tenkrát jsme měli kádr abnormálně talentovaných futsalových jedinců. Uměli jsme těžit z jejich předností a ze stále větší sehranosti.“
Sezónní rozpočet nikdy nepřekročil hranici 500 tisíc. K realitní kanceláři vedené v rodinném duchu se postupně nabalovali další finanční partneři. „Vždycky byl obrovský rozdíl, jestli jsme hráli první nebo druhou ligu. Pro srovnání, taková Chrudim nebo Teplice se pohybovaly v řádech desítek miliónů korun. Futsal obohatily tím, že angažovaly posily ze zahraničí. Když k vám přijelo mužstvo plné Brazilců, Portugalců nebo Rusů, byla to pro každého nevšední záležitost,“ kvitoval obchodování na celosvětovém hráčském trhu Jaroslav Horák.
Futsal ho připravil o spoustu volného času. „Musel jsem se mu věnovat nejen během sezóny, ale nespočet hodin zabrala i její příprava, jednání se sponzory a další nezbytné věci. Proto jsem po dlouhých letech své klubové aktivity omezil a věnoval se více rodině. A co mi dal? Kopec nezapomenutelných zážitků. Plnou šumperskou halu, televizní přenosy, zájezdy s fanoušky, nekončící oslavy. Díky futsalu jsem poznal velké množství nových přátel a zajímavých lidí.“
