„Ještě jsem chvíli koketoval se Šumperkem. Mimo jiné mě lákala možnost zahrát si jednu sezónu s Karlem Pláškem. Nakonec jsme se nedomluvili,“ vrátil se odchovanec Zlína do doby, kdy o něj stál tehdejší trenér Šumperka Jozef Zavadil. „Potom se mi přimotal do cesty dlouholetý kamarád, se kterým jsme prodávali náhradní díly do automobilů. Hokej šel definitivně na vedlejší kolej. Kamarád bohužel před rokem zemřel. Otevřel jsem si malou autodopravu a musím říct, že mě to baví,“ pochvaloval si v rozhovoru pro sportovní portál hokej.cz dvaačtyřicetiletý obránce, jenž má na kontě 377 startů v první lize.

"Jsem vděčný za svůj život"

Dlouhé angažmá na Tyršově stadiónu se pro něj změnilo v srdcovou záležitost. Na Šumpersku zapustil pevné kořeny. „Když jsem končil v Prostějově, tak nám trenér a manažer Jirka Vykoukal řekl v kabině jednu krásnou věc. Budu si ji pamatovat do konce života. Řekl nám, ať si vážíme toho, že můžeme hrát hokej, že je to nejlehčí práce na světě. Musím mu dát s odstupem času zapravdu. Je to tisíciprocentní fakt. Zatímco v hokeji máte všechno nalinkované, v obyčejném životě vás provází více starostí. O všechno se musíte postarat sám a nejednou přitom zjistíte, že vám zbývá strašně málo volného času, který byste chtěli věnovat třeba rodině,“ popisoval produktivní bek. „Jsem vděčný za svůj život. Jsem vděčný za to, jak všechno probíhalo. I za to, jaké zkušenosti mi to dalo ohledně hokejové kariéry,“ svěřoval se.

"Na trénování dětí bych neměl povahu"

Že by u ledu zůstal? Pro Aleše Holíka málo pravděpodobná alternativa. „Momentálně určitě ne. Jsem spokojený s tím, co mě živí. Kdysi mi v Šumperku nabízeli trénování dětí, ale asi bych na to neměl povahu. Dělám teď něco jiného a snažím se věnovat svým dětem. Chci jim vynahradit všechen čas, který jsem strávil v autobuse ježděním na zápasy.“