„Pamatuju se, že nejezdily ani vlaky. Mašiny prostě nešly nastartovat a zamrzly výhybky,“ vzpomíná na energetickou krizi, jak situaci pojmenoval dobový tisk, Josef Suchý ze Šumperka.
Zatímco ještě poslední prosincový den 1978 bylo v Šumperku kolem deseti stupňů nad nulou, na Nový rok spadla teplota k mínus dvaceti. Hromady uhlí, které sloužily k vytápění domácností i výrobě elektřiny, se proměnily v kopy černého ledu. Do nouzového režimu přešly všechny úřady a továrny, veřejné osvětlení nesvítilo a vázlo také zásobování potravinami.
Během pár hodin pokles o třicet stupňů Celsia
Představte si, že v neděli odpoledne na Silvestra se procházíte na sluníčku při jarní teplotě. Tentýž den večer je ale už mínus 5 a druhý den brzy ráno 20 stupňů pod nulou. Rozdíl kolem třiceti stupňů, prudké ochlazení, které se odehrávalo tempem tři stupně Celsia za hodinu. Pokud by snad někdo usnul večer pod vlivem silvestrovského koktejlu na lavičce, ráno by ho už museli od lavičky odsekávat.
O nevídané změně počasí říká meteorolog Pavel Borovička: „Přes střední Evropu od severu tehdy přicházela velmi výrazná studená fronta, za kterou teploty spadly na některých místech až o třicet stupňů Celsia.“ V pražském Klementinu zaznamenali rozdíl v teplotách mezi nedělí 31. prosince a pondělím 1. ledna 1979 téměř 29 stupňů.
"Skoro nic nejezdilo. Autobusy i vlaky byly zamrzlé, většina aut zůstala na Nový rok na sídlišti, protože je lidi nenastartovali," vzpomíná čtyřiasedmdesátiletý Jan Strnad ze Šumperka.
Pro republiku to byl šok. Mráz lidé samozřejmě snášeli, v tom problém nebyl, zásadní potíž ale nastala v energetice. Země byla tehdy závislá především na spalování uhlí, a to leželo v zamrzlých zásobnících na nádražích a v uhelných skladech. Ještě na Vánoce totiž pršelo, a tak byly tisíce tun uhlí zmrzlé do formy nerozbitných ledových kopců. Nastalo to, čemu se pak v denním tisku a v dalších médiích říkalo "palivoenergetická krize".
Noviny pět dnů mlčely, televize omezila vysílání
Teprve v sobotu 6. ledna nacházíme v regionálních novinách první zmínku o tom, že je důležité v mimořádně „tíživé energetické situaci nenarušit zásobování“ a že přijatá omezení značně stěžují práci v závodech, což ale odpovědní pracující dokáží zvýšenou pílí zvládnout. Jinak ale i po pěti dnech od vypuknutí krize hlavní článek Stráže lidu informoval o tom, že národní podnik Tesla Litovel chce držet krok se světovou úrovní a i ostatní desítky článků se nesly ve stejném radostně optimistickém duchu.
V následujících dnech přicházela opravdu tvrdá opatření okresní energetické komise. Mezi ně patřil příkaz snížit osvětlení veřejných budov, v ulicích večer svítit pouze na křižovatkách, ve školách udržovat pouze temperování, aby nedošlo k poškození budov, ve veřejných institucích a na úřadech zachovat teplotu 16 stupňů Celsia, zhasnout výkladní skříně prodejen a uvnitř snížit osvětlení na 50 procent, snížit vytápění v tramvajích a autobusech, zrušit veškeré kulturní akce, nařízeno bylo zcela zastavit vytápění v kostelech.
V reálu nejezdily některé spoje, protože autobusy nestartovaly, odpadávaly i tramvaje, domácnosti, odkázané na dálkové vytápění, občas mrzly, protože vytápění bylo často přerušováno. Dokonce bylo načas zastaveno vysílání druhého programu Československé televize a omezen i první program, aby lidé nezapínali televizi a neodebírali tak mnoho elektrické energie.
Do práce na lyžích, do školy vůbec
Praktická opatření se ovšem dotkla všech bez ohledu na kulturní, politické nebo náboženské preference. Dospělí například měli chodit do práce až na osm hodin, kdy je už světlo, aby nebylo nutno v kancelářích svítit. Ti, kdo nastupovali dříve, měli nařízeno nerozsvěcovat. Děti zůstaly doma. Nejprve na týden, posléze se ale „uhelné prázdniny“ protáhly skoro na celý leden.
"Dětem se to líbilo, boby a sáňky byly v permanenci, tady na sídlišti se lyžovalo. Pro dospělé to bylo horší, třeba to, že nejezdily tramvaje," přidává další vzpomínky paní Eva, která měla tehdy staršího syna v první třídě a mladšího ve školce. Oba museli zůstat doma. "My jsme měli normálně pracovní dobu od šesti, ale v lednu jsme dostali nařízení chodit na sedm a nesměli jsme v kanceláři svítit," přidává další vzpomínku její kamarádka Marie.
Pro mnoho z generace tzv. Husákových dětí zůstala v historické paměti právě tato poslední část úsporných energetických opatření. Najednou se nechodilo do školy, což bylo jinak zcela nevídaným úkazem, protože termíny prázdnin byly tehdy pevně dané a bylo jich o dost méně než dnes. A pak si ještě leckdo pamatuje i to, že mnozí lidé vytáhli ze sklepů běžky a sáňky a po městě jezdili jako praví seveřané bílou stopou. I to dnes zní jako neuvěřitelná pohádka z dávných časů…
Následně vláda nasadila do boje brigády socialistické práce, vojáky základní služby a další síly, a po dvou týdnech a s pomocí přírody, která přinesla oteplení, se podařilo do konce ledna obnovit normální život v zemi. Zůstala vzpomínka na uhelné prázdniny a „zimu jako v pohádce“, která ale opravdu dost studila.
Muzeum chystá výstavu o počasí v regionu
V regionu chystají letos muzejníci výstavu, která se věnuje právě extrémním meteorologickým jevům.
Dokument s unikátními historickými záběry, které zachycují, jak se mrzlo „za Husáka“ si můžete prohlédnout ZDE.
