SPORT

ROZHOVOR TÝDNE: „Především je to o vůli. Chtít něco zvládnout a mít cíl. Vždycky jsem říkal, že se bez něj žít nedá,“ tvrdí úspěšný závodník na přírodních okruzích Kamil BrücknerROZHOVOR

27. ledna 2016, 17:00, Petr Fišer
ROZHOVOR TÝDNE: „Především je to o vůli. Chtít něco zvládnout a mít cíl. Vždycky jsem říkal, že se bez něj žít nedá,“ tvrdí úspěšný závodník na přírodních okruzích Kamil Brückner Bohdíkov - Ve třiceti letech dospěl k názoru, že dozrál čas na to, aby se vydal jiným směrem. A tak vyměnil ježdění po silnici za oficiální soutěžení na přírodních okruzích. Hned se přihlásil o pozornost. Z pozice podceňovaného nováčka se rychle měnil v dravou štiku, která proplouvala mezi nabitou konkurencí až nad očekávání. KAMIL BRÜCKNER je ve své kategorii republikovou špičkou.

 Po loňských úspěších má na co navazovat. Národní přebor vyhrál a stal se mistrem. Ve druhém seriálu, který probíhal pod pořadatelskou taktovkou Autoklubu, skončil druhý. „Jaký je můj další cíl? Ideální by byly dvě jedničky vedle sebe,“ pousmál se šibalsky pohodář z Bohdíkova s tím, že plánuje útok na dvojnásobné prvenství.

Lákaly vás motorky odjakživa?
„Úplně odmalička. Za přispění táty jsem začínal na pionýrovi, potom jsem se začal angažovat v garáži sám. Od té doby se vlastně nic nezměnilo. Jsem v ní velmi často.“

Co vás na ježdění přitahuje a fascinuje ze všeho nejvíc?

„To je docela jednoduché – adrenalin! A taky mě moc baví technika. Skládat motory, zvyšovat výkony, provádět všelijaké úpravy, vymýšlet vychytávky. Je to radost. Když dáte něco dohromady a všechno funguje tak, jak si přejete, máte z toho skvělý pocit. Těší vás, že jste něco dokázal.“

Voní vám benzín?
„To víte, že jo. Voní krásně!“ (smích)

Spousta lidí považuje váš koníček za krajně nebezpečný, častokrát vás označují za „dárce orgánů“. Co si o tomto pohledu myslíte?
„Ono záleží na každém zvlášť. Jak k tomu přistupuje a jak moc je zodpovědný. Dřív jsem to brával jako výborný relax, který má svoje pro i proti. Musel jste počítat se špatným stavem silnic, na druhou stranu jste nepotkával tolik aut. Teď má skoro každá rodina jedno, dvě nebo dokonce tři, a když se jedete projet, je potřeba koukat a předvídat všemi směry. Hlavně o několik desítek metrů dopředu a dozadu. Motorismus je daleko rozšířenější, než býval. Prázdnou silnici dnes prakticky nevidíte.“

Zato policejní hlídky ano. Dostal jste se někdy do křížku se strážci zákona?
„Místo padesátky to na bezpečném úseku vytáhnete na sedmdesátku, zachytí vás kamery a ve večerních zprávách na Primě o vás málem vysílají jako o největším uličníkovi na světě. Bývalo to milosrdnější.“

Jakou jste se řítil největší rychlostí?
„280 kilometrů v hodině.“

Měl jste strach?
„Určitý druh strachu je skoro vždycky. Větší nebezpečí vám hrozí na silnici, na dráze to tak hrozné není. Když to vyloženě nehrotíte jako blázen, dá se zareagovat a bezpečně zabrzdit i při devadesátce. Chce to samozřejmě dostatek zkušeností.“

A bezpochyby i potřebnou dávku štěstí. Stalo se vám někdy, že vám ukázalo záda takovým způsobem, že jste skončil v péči lékařů?
„V běžném provozu jsem jednu bouračku měl. Byla docela kuriózní. Mohla za ni vosa, která se mi dostala pod helmu. Když se mi uvelebila na nose, stáhl jsem si plexi a začal ji vyhánět. Při tom jsem se ale přestal úplně soustředit a reagovat na to, co se děje přede mnou.“

Jak to dopadlo?
„V osmdesátikilometrové rychlosti jsem narazil do auta, které odbočovalo doleva. Měl jsem otřes mozku a zlomené zápěstí, které mě trápilo dva roky. V Šumperku mi to neudělali nejlíp, kost mi blbě srůstala. Nakonec mě dali dohromady až v Olomouci.“

Vaše přítelkyně Veronika je pro vás velkou oporou a pomocnicí. Nemá o vás obavy? Neprosí vás, abyste jezdil opatrně?
„To víte, ženské. (smích) Chce, abych to nepřeháněl a dával do toho hlavu. Jenže jezdit pomalu a na jistotu dost dobře nejde. Myslím v závodě. Počáteční nervozita většinou opadne se startovním mávnutím, pak do toho jdete naplno a nic víc neřešíte.“

Proč jste se rozhodl přesedlat na závodnickou scénu?
„Ve třiceti jsem si řekl: A dost, mizím ze silnice, vyblbnout se můžu i na dráze. Popravdě mě to tímto směrem táhlo vždycky, takže nešlo o žádné náhlé vzplanutí. Jedná se o odvětví, které je mi nejbližší.“

Jste v něm hodně úspěšný. Předloni třetí, loni druhý a první… Co všechno je zapotřebí skloubit, abyste mohl proniknout mezi celorepublikovou elitu?
„Především je to o vůli. Chtít něco zvládnout a mít cíl. Vždycky jsem říkal, že se bez něj žít nedá. Někdo třeba jen vysedává v hospodě. Každý den dokola pořád to samé a naprosto o ničem. Potom najednou v šedesáti zjistí, že vlastně nic pořádného neudělal ani nedokázal, a že tím pádem nežil plnohodnotně.“

Jak moc důležitou roli hraje fyzická kondice?
„Kdo si myslí, že se akorát tahá za plyn a žádné síly vás to nestojí, tak se plete. Po každém závodě jsem úplně durch. Zatáčíte doprava, doleva, do toho maximální dávka adrenalinu. Jednou v životě jsem se svezl na sajdě jako vyvažovač a po pěti kolech jsem byl totálně vyřízený. Měl jsem toho plné brejle, sotva jsem lapal po dechu. Bez fyzičky se v motoristickém sportu neobejdete.“

A bez taktické vyzrálosti?
„Ani bez ní. V jednom závodě jsem dostal docela slušnou lekci. Jelo se na osm kol, sedm z nich jsem strávil na první místě. Jeden ze zkušených soupeřů se vezl celou dobu za mnou, nechal mě udávat tempo, v klidu si mě zezadu četl a mapoval moje slabiny. Pak bleskově zaútočil, několik metrů před cílem mě zničehonic předjel a vyhrál. Člověk se z toho musí poučit.“

Co se vám honí hlavou, když máte zaděláno na medailový triumf a přijdete o něj kvůli tomu, že vám vypoví službu technika? Zuříte a nadáváte, nebo to berete jako součást nevyzpytatelné hry?
„Samozřejmě vás to zamrzí. Speciálně v případech, kdy to máte rozjeté na bednu. To je pak úplně na kočku. Hlavně je potřeba zjistit, v čem byla chyba a udělat všechno pro to, aby se neopakovala. Musím to rychle zaklepat, zatím se mi nic podobného nepřihodilo. Vždycky jsem byl připravený a nachystaný tak, že mi technika vydržela. To samé se nedá říct o tréninkových jízdách, kde už jsem několik problémů řešit musel.“

Který závod je podle vás nejtěžší?
„Rozhodně ten hořický. Traduje se o něm, že je druhým nejtěžším svého druhu na celém světě.“

V čem konkrétně?
„Přírodní okruhy jsou u nás všude hezké, tento je ale i dost nebezpečný. Jste rád, když závod zdárně a ve zdraví dokončíte. Je plný nejrůznějších nástrah. Než si zapamatujete, kde vás jaká čeká, chvíli to trvá.“

Vaše zápolení je divácky hojně navštěvované, v televizi ani v médiích se ale příliš často neobjevuje. Neštve vás to?
„Nejsme tak profláknutí jako třeba Zlatá přilba. Nic proti ní, ale krouží se tam pořád dokola na jednom oválu. My nasazujeme krk v závodech, ve kterých můžeme skončit mimo trať, narazit do stromu nebo se rozbít o patník. Možná je mizivá odezva ze strany televize způsobená tím, že soupeříme na okruzích dlouhých pět až šest kilometrů a udělat přenos z takové trati by bylo finančně dost náročné. Přilba v Pardubicích se dá natáčet z jednoho fleku. I tak si myslím, že bychom si zasloužili větší zájem médií.“

V mistrovských bitvách si nic nedarujete, rozdáváte si to na ostří nože. Jak spolu vycházíte „za oponou“?

„Někdy to zavání tím, že si kluci dají do držky. Třeba když někdo vystrčí toho druhého na takzvaného prasáka. To je pak skoro na krev. Jsou to ale ojedinělé výjimky. Jinak jsme v pohodě a tvoříme jednu velkou rodinu. Na závodech máme stany vedle sebe, večer otevřeme pivko a příjemně pokecáme. Pokaždé se rádi vidíme.“

A jak je to s rivalitou? Vašim soupeřům nevadí, že jste je začal připravovat o nejluxusnější místa při slavnostním vyhlášení?
„Moc dlouho nejezdím, nějaký úspěch se mi podařil... Jasně, že jim to úplně nevoní. A co vím, už vydatně zbrojí. Pro mě to znamená jediné – taky se musím snažit. Zrovna jsem vylezl z garáže, makám tam na motoru. Není to úplně nejlevnější záležitost, ale radši to vrazím do motorky, než abych stejné peníze prošustroval v hospodě.“

Byl právě nižší výkon motoru tím hlavním zádrhelem, který vás limitoval v prvním roce vaší kariéry?
„Určitě. Když máte slabší motor a chcete držet krok se špičkou, musíte to kompenzovat na brzdách. Jednoduše brzdíte později než ostatní, což je velmi nebezpečné. Teď už takové riskování a hazardování není potřeba, protože postupně přidávám pod kapotu další koně. S Veronikou si děláme všechno sami jen ve dvou a na rozdíl od ostatních nemáme k dispozici žádného mechanika. O to mě naše úspěchy těší dvojnásobně, nic většího a cennějšího si ani nemůžu přát. Sdílím společnou radost se svou přítelkyní, což je k nezaplacení.“

V čem přesně vám pomáhá?
„S administrativou, s vyplňováním formulářů a přihlášek, zajišťuje věci kolem přejímek. Nalítá se hodně, vyřídit se toho musí spousta. Sám bych to nedal. Málem bych zapomněl – taky mě roztláčí na startu. (smích)

Vsázím na to, že je i vaší kuchařkou.
„Před závodem toho moc nesníte. Adrenalin a stres sehrávají své. Večer po závodě si buď něco menšího připravíme, nebo si na jídlo zaskočíme. Stará se mi o kompletní zázemí a já ji za to obrovsky děkuju. Bez ní bych to nezvládal.“

Na kolik vás přijde jeden závodní víkend?

„Zhruba na tři tisíce. Dá se to utáhnout hlavně proto, že si veškeré závady a úpravy děláme na vlastní pěst a neutrácíme peníze za návštěvy servisu. Spoustě potenciálních komplikací se dá předejít. Moje krédo je takové, že chci být po všech stránkách předem nachystaný. Závod si pak můžu maximálně užívat na úkor toho, abych se trápil v depu a hrabal se v motoru. A to jen kvůli tomu, že jsem zanedbal něco, co šlo vyřešit a zajistit s předstihem.“


Veronika Králová a Kamil Brückner platí za sehranou dvojku. Společnými silami jsou schopni dokázat velké věci.


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru

NÁZORY K ČLÁNKU
Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.

Datum: 6.2.2016 15:57
Titulek: Borec
Autor: Veronika
30
👍
Reagovat
Datum: 13.2.2016 00:23
Titulek: Bez titulku
Autor: Monika
25
Hodně štěstí do letošních závodů.Ty dvě jedničky na konci sezóny by byly úžasný.Tak držíme pěsti!
Reagovat

EXKLUZIVNÍ FILMOVÁ SOUTĚŽ


Hrajte s TÝDNEM o dvě dětské a jedno dámské triko k animovanému filmu ČAPÍ DOBRODRUŽSTVÍ, který šumperské kino Oko promítá od soboty 24. září. Stačí, když pošlete správnou odpověď na soutěžní otázku a budete mít špetku štěstí při losování. Příští týden zveřejníme jména tří vylosovaných šťastlivců, kteří získají nejen originální filmové triko, ale také vstupenku do kina.

Soutěžní otázka:

O čem vypráví film Čapí dobrodružství?

A) o projektu Andeje Babiše
B) o čápech, kteří nosí děti

Odpovědi posílejte do čtvrtku jako SMS ve tvaru ODPOVĚĎ, JMÉNO, BYDLIŠTĚ na číslo 605 854 541. (Cena jedné SMS odpovídá standardní textové zprávě dle ceníku Vašeho tarifu.)


VYHODNOCENÍ:

Dvě vstupenky na bláznivou komedii MILÁČEK ANNA, která se odehrála v pátek 16. září v KKC Rapotín, vyhráli: Květa Dvořáková z Velkých Losin a Martina Seberová z Bohdíkova.
Výherkyně jsme informovali a výhru jim předali již minulý týden, kdy se pořad konal.