ZPRAVODAJSTVÍ

Páni ze Skaličky: „Zavřít bránu a vypustit psy, to by nebyla dobrá vizitka.“

7. června 2016, 15:00, Hana Písková
Zábřeh - Skalička - Zábřežané prominou, ale v době studentských let jsem si myslela, že Zábřeh na Moravě je to strašné město, které je zajímavé pouze tím, že leží na železničním uzlu, a rozhodně není důvod tu zastavovat. Dnes už vím, že ten kdo chce, najde přímo ve městě i v jeho okolí krásná místa. Před čtrnácti dny jsem konečně navštívila jedno, které jsem si dlouho slibovala - Zámek Skaličku. Objekt, nad kterým už místní před několika lety lámali hůl, znovu ožil. Měl štěstí na dvojici lidí, kteří nejenže se rozhodli ho zrekonstruovat, ale dokázali z něho vytvořit úžasné místo setkávání. Kamil Pilka původem z Bratislavy a Patrik Petrík z Košic už ho považují za svůj domov.

 Než jste se rozhodli zámek Skaličku koupit a zrekonstruovat, jaký byl váš vztah k Zábřehu?
K: V Zábřehu jsem v životě předtím nebyl.
P: Já jsem kdysi Zábřehem jen projížděl. Když jsme ale později hledali chalupu na venkově, narazili jsme tu na zámek. Líbila se nám jeho poloha. Oba pracujeme v Čechách, a protože jsme oba ze Slovenska, chtěli jsme něco směrem k naší domovině.

Byli jste tenkrát jediní zájemci?
K: Ten inzerát na prodej zámku visel na internetu rok a nikdo neměl zájem, protože objekt byl v dezolátním stavu.
P: Na stavu objektu e nejvíce podepsal dlouhý restituční spor. To byla pro zámek snad nejhorší doba. Nikdo se o něj nestaral. Původní vlastníci ještě nemohli a statní podnik, jenž věděl, že o památku přijde, na to doslova kašlal. Zámek tak postupně chátral.

Předpokládám, že při rekonstrukci zámku jste si brali k ruce nějakého architekta, designera. Drželi jste se i místní historie?
P: Drželi. Spolupracujeme i s místním oddělením Národního památkového ústavu s paní architektkou Štáblovou. Máme i své architekty, kteří nám radí. Když se něco instaluje, pomáhají také aranžéři.
K: Na opravě zámku se podílelo několik restaurátorských ateliérů. Ty štuky, které tu vidíte, nevypadají nějak komplikovaně. Jenže pod nimi jsou vzácnější malby a ty se nesměly poškodit, takže trvalo třeba půl roku, než se opravil jeden strop. Díky za tu odbornou práci patří třeba panu Červinkovi nebo panu Šelembovi.

Kterou dobu dnes zámek asi nejvíc připomíná?
K: Ten zámek byl kdysi plný klasicistních maleb. Pozdě byla malba poničena rozvody elektřiny nebo vlhkostí. U oprav památek je vždycky otázka do kterého období se vlastně vrátit? Skalička byla původně klasicistní. Podlahy, okna i dveře byly o 70 centimetrů níž. Kdybychom se chtěli dostat k původnímu stavu, museli bychom zničit spoustu prvků, které dnes už památkáři chrání. Po poradě s paní architektkou Štáblovou, jsme se rozhodli vracet do stylu, jaký měl zámek v 19. a 20. století, říkejme tomu neobaroko. Patrik chtěl vždycky třeba tympanon, jako mají v Bílém domě, tenhle sen si ale nikdy nesplní, protože z toho nechceme dělat Disneyland. (Smích).

Co vám kromě starostí život na zámku přinesl?
P: Díky zámku jsme poznali spoustu zajímavých lidí a nových přátel, které bychom asi jinak nepotkali.
K: Seznámili jsme se s majiteli dalších zámků a hradů, třeba s těmi v Bludově. A představte si, že Karla Mornstein - Zierotin je spolužačka Patrika z košického gymnázia. Svět je malý.

Kde se vlastně cítíte doma?
K: Jednoznačně tady. Já se necítím jako Slovák, je absurdní takhle uvažovat, protože dneska to není podstatné. Dřív jsme žili společně v bývalém Rakousku – Uhersku, potom v Československu, ale i teď, když se společná republika rozpadla, je to všechno promíchané a asi je to tak dobře.

Místní lidé o vás moc hezky mluvili, vlastně mě za vámi posílali. Věděli jste od začátku, že si zámek nenecháte jen pro sebe?
P: Neplánovali jsme to, ale jak jsme postupně rekonstruovali, rekonstruovali a rekonstruovali, říkali jsme si, že by bylo škoda, aby Skaličku navštěvovala jen naše rodina a přátelé. Dnes už sousedé berou zámek za svůj, hlídají ho a nás to těší.
K: Trošku nás podnítili také místní hasiči. V určité fázi jsme museli pozemek zámku oplotit a hasiči ze Skaličky, kteří tu pravidelně pořádali gulášové partie, měli obavy, že tím jejich akce končí. To jsme jim přece nemohli udělat. Udělat plot, zavřít bránu, vypustit psy, to by nebyla dobrá vizitka. Postupem času jsme hledali kompromis, aby se skloubilo soukromí s veřejně přístupným objektem. Funguje to.

Já jsem se o Vás dozvěděla asi díky Hřebíkování, které tu probíhá už několikátý rok. Jaké další akce si tu veřejnost může užít?
P: Na podzim Dny evropského dědictví. S dobrovolnými hasiči taky Kácení máje. Máme tu akce, které jsou součástí festivalu Hudba ve městě Jana Eskymo Welzla. Těšíme se na úžasné mezinárodní interpretační kurzy operního maestra Carangela z Itálie, který tady bydlí celý týden i s rodinou a učí tu operní zpěváky z celé Evropy. S rodinným centrem Hnízdo pořádáme Pohádkový les. Těšíme se na vánoční koncerty a 23. prosince servírujeme poctivý punč podle vídeňské receptury. To je spíš takové komorní setkání se sousedy, aby opadl předvánoční stres a lidi si na sebe udělali čas.

Prozradíte, co je vlastně vaše profese?
K: Já pracuju už 25 let v oblasti telekomunikací. Byl jsem jeden z prvních zaměstnanců telefonních operátorů. Byl jsem u zrodu mobilních telefonů u nás od rou 1991.
P: Spojoval vlastně první hovor Františka Mikloška ze Slovenské národní rady a paní Dagmar Burešové přes mobilní telefon. Já se věnuji právu, jsem advokát.

A co děláte nejraději, když zrovna nemusíte pracovat?
P: Rádi jsme na zahradě, ale tam se to bez práce neobejde. Hezké je posedět na terase, když je horký den, a otevřít si dobře vychlazené růžové víno.
K: A jednou za čas je fajn někam odcestovat, abychom se na ten koloběh zase těšili. Nejraději vyrážíme v zimě na Kanáry.


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru

NÁZORY K ČLÁNKU
Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.

Datum: 16.6.2016 17:34
Titulek: Jako chalupa dobré.
Autor: Hulda
65
Pro správnou atmosféru to chce lokaje a další služebnictvo. Maštali s koněma a na dvůr pávy.
Reagovat