Miroslav Macek: „Mám své paralelní vesmíry.“ ROZHOVOR

 Napsat pokračování Saturnina považují mnozí přímo za troufalost. Když jste dostal nabídku od nakladatelství, říkal jste si, že právě vy jste ten, který to napíše nejlíp, protože Saturnina velmi dobře znáte? 
Ne, ne, to vůbec ne. Mě to lákalo jako výzva. Když člověk překládá, zvláště poezii, tak pro ten konečný výsledek je podstatně jednodušší, když se člověk v podstatě tím původním spisovatelem stane. Prostě dostane se do takového nějakého transu, kde tím spisovatelem je. Když jsem začal před třiceti lety překládat Shakespearovy sonety, s některými jsem bojoval třeba pět nebo šest týdnů, než se mi podařilo napsat je tak, abych byl s tím překladem spokojený. Později, když jsem opravdu přečetl hodně knížek o Shakespearově době, o jeho tvorbě, o jeho konkurentech, jak tehdy vůbec vypadalo básnictví, podařilo se mi dostat do takového transu a sám jsem jeden sonet ve stylu Shakespeara dokázal napsat. Trvalo mi to 15 minut. Najednou jsem zjistil, že to je ta nejlepší metoda, a od té doby, pokud píšu něco takového nějakým stylem, snažím se být tím autorem. 
 
Do jaké míry jste psal pokračování Saturnina s lehkostí a do jaké míry jste urputně přemýšlel nad strukturou toho textu, nad stylistikou? 
Co se týká té kostry, struktury té knížky, ta je více méně daná, má-li to být pokračování té původní. A já jsem rozhodně nechtěl udělat to, že by sice šlo o stejné postavy, ale ty postavy by nebyly identické s  těmi v první knize. Protože by i mě rozčilovalo, kdybych četl a najednou by určitá postava reagovala jinak, měla by jiný jazyk, to by málokdo skousnul, já také ne. Takže jsem se snažil absolutně s těmi postavami, s jejich charakterem, s jejich vyjadřováním, jejich interakcemi, prostě pokračovat dál. Tím, že první kniha končila svatbou, tak tahle svatbou začíná, aby to navázalo.  A pokračuje to podobným dějem se stejnými postavami. Jen dvě postavy jsem vytvořil navíc. Jednak pro zpestření děje a taky proto, že mě například neuvěřitelně lákala postava nového manžela tety Kateřiny. Umožnila mi rozvinout moji představu a vyjádřit, dejme tomu, moje názory, moje myšlenky Saturninovskou formou. 
 
Mě jste potěšil tím, že jste prý zapracoval na postavě Milouše, protože to je jedna z mých oblíbených postav. Co o ní odtajníte čtenářům, kteří knížku ještě nečetli? 
V první třetině knihy zůstává Milouš stejný, chová se stejně, a pak v toku času tím, že je nucen začít pracovat a zamiluje se, nastane u něho jistý vývoj, který je zase ale logický, to znamená je miloušovský tak, jak má být. Pak už na čtenářích, aby posoudili, jak se mi to povedlo, nebo ne. 
 
Pro vás je psaní asi velká radost. 
Já píšu celý život. První knížku jsem napsal v šesti a půl letech, tedy ne celou, ale začal jsem ji.  Šlo o dobrodružný román. Tenkrát to bylo jen pár stránek, ale pak jsem psal v podstatě celý život vlastní poezii i vlastní prózu, překládal jsem a stále překládám poezii, a to většinou do šuplíku.  Největší radost mám z toho tvoření. Mám to podobně, jako můj, bohužel zesnulý, přítel Albín Brunovský, slavný slovenský grafik, který říkal: „Já si prostě s tou deskou pohraji, teď se s ní mazlím, konečně udělám první otisk, uvidím, jak to vypadá, a pak nastane ta příšernost, že musím nechat natisknout dvě sta kusů a podepsat, to já už bych nemusel.“ Takže přesně takhle je to se mnou. Pro mě to končí tím, že ta radost z té hry je u konce. 
 
Takže ty autogramiády, které teď s novou knihou budete muset absolvovat na mnoha místech v republice, to bude peklo? 
Ano, to musím přetrpět. Ale zase na druhé straně, jednak jsem smluvně vázán s nakladatelstvím a jednak si uvědomuji, že se člověk dostane mezi lidi a tím pádem nepavoukovatí, jak se říká. (smích) 
 
Díky té knize taky spousta lidí zjistí, co teď vlastně všechno děláte, a poznají vás z jiných stránek. 
Víte, já jsem si za svůj život vybudoval paralelní vesmíry. To jsou vesmíry, kde mám svoje přátele, svoje činnosti, svoje vazby. A v okamžiku, kdy se z nějakého důvodu už začnu mírně nudit nebo chci zase zkusit něco nového, přesunu se černou dírou do jiného vesmíru s úplně jinými přáteli, úplně jinými kontakty a tam zase přebývám. A takhle se celý život pohybuju mezi zahradničením, exlibris, numismatikou, filatelií, filmovými kluby, starožitníky, grafiky a tak dál. To je strašná výhoda. Jednak se člověk nenudí, a když se mu třeba zbortí jeden ten vesmír, nic se neděje, protože těch vesmírů má spoustu. 
 
Přece jen ale některé věci jsou i u vás trvalé. 
Jsou samozřejmě koníčky, které trvají celoživotně, to je třeba ta zahrada. Teď už není tak dokonalá jako před čtrnácti dny, kdy hrála všemi barvami, teď už spadlo listí. Zahrada je výhoda, nutí člověka udržovat se v kondici, hlavně na podzim, a na druhou stranu učí člověka pokoře, protože přijde mráz a něco vám zničí nebo vám něco uschne a vy se s tím musíte smířit a zas pokračujete dál.