ZPRAVODAJSTVÍ

Marek Holeček: „Z valné části nás do pekla dostává psychika.“

5. prosince 2017, 16:00, Hana Písková
Marek Holeček: „Z valné části nás do pekla dostává psychika.“ Šumperk - Horolezec Marek Holeček patří ke světové špičce. Do Šumperka se v posledních letech vrací opakovaně na pozvání místního spolku Horal, který organizuje festival Horování. Letošní Holečkův prvovýstup jihozápadní stěnou osmitisícovky Gašerbrum I označuje mnoho horolezců za světovou událost v lezeckém sportu. Rozhovor s tímto elitním lezcem je vždycky zábavný. Při vyprávění používá v poslední době často slovo „nachtivenost“, což v překladu znamená mít velkou touhu, něco moc chtít.

 Po letošním návratu z expedice se kolem tebe strhlo naprosté mediální šílenství. Jak to zvládáš jako člověk, který je rád v přírodě a tráví dost času mimo davy lidí?
Mně ten blázinec okolo toho nevadí, pomyslně ho vlastně vytvářím. Náročné je to v tom, že to, co se dlouhodobě zaselo, sklízím v jednom okamžiku. Těch vystoupení v televizích, rádiích i ostatních médiích bylo letos opravdu hodně. A je to důležité z jednoho jednoduchého důvodu, přináší mi to to, co vlastně chci, abych měl následně klid, takže nějaké prostředky a povědomí. Říkám si, když se dá kázat slovo boží, tak ať ho poslouchají. (Smích).

Horolezci říkají, že to, co se ti letos podařilo, není pecka jen pro české horolezectví, ale je to světový úspěch. Co si na něm nejvíc ceníš ty?
Když si to zpětně protočím hlavou, tak jak jsem si to odškrtl, že to mám za sebou, tak nad tím vlastně ani moc nepřemýšlím. Netuším, jestli to bude, nebo nebude mít dopad na svět, každopádně je to jedna z velice vydařených cest, dokončení nějakého cíle. Těchto věcí v takové výšce se nepodaří moc. Neměli jsme jen kliku, ale i nějakou připravenost. Všechno si to tak nějak sedlo dohromady a udělal se výsledek. To ocenění nechme až na křivce času.

Z tvých besed je v poslední době znát, že jsi zvyklý školit – motivovat lidi ve firmách. Mluvíš hodně o cílech, dovednostech, o čem jsou tvoje přednášky?
Firmy ode mě chtějí nějaký šém na to, abych jejich lidem poslal nějakou pozitivní energii a pokud možno v duchu motivace. Říkám jim, že základ je najít si nějaký cíl a důležité je z té cesty k cíli neuhýbat. Silné cíle se nesmí drobit na tisíc cílů, jinak pak nevíme, co děláme a lítáme jak blázni. Dělám motivační přednášky na základě životních zkušeností a hezkých obrázků, takže se to líp prodává, že to není taková ta klasická suchá výuka. A to, že je to ze života, z praxe, je výhoda, je to uvěřitelné. To, o čem mluvím, mohou lidé převést do jakékoli aktivity, nemusí nutně lézt. Pro někoho to může znamenat jen pošťouchnutí nebo „ nachtivení se“ a zase pokračovaní za svými cíli.


Často i v běžném životě řešíme, kdy má smysl neustále zdolávat překážky, a kdy naopak s něčím přestat, protože máme pocit, že se před námi všechny dveře zavírají. Máš na to nějaký recept?
Všechno je spojené i s nějakou psychikou, která musí v nějakém čase sklouznout. A z valné většiny nás do pekla dostává právě psychika. Když už něco nadřeme, tak abychom to dokázali prodat anebo nebýt nervózní, když se nám hned něco nedaří. Chce se to naučit trpělivosti a ta trpělivost, to je věc, která je součástí úspěchu. Když to vezmu na tu svoji aktivitu, tak když odjíždím na nějaký kopec, můžu zažít to, že ani nedostanu příležitost na něj vylézt, protože je špatné počasí. Můžu z toho být smutný, zakyselený a můžu říct, že na to kašlu, anebo si řeknu, že to k tomu patří. Nebo tam přijedu, dáme si nějaký pokus, který nevyjde, a v tu chvíli jsem se odrovnal na dalších čtyři, pět měsíců, kdy se tělo musí dát do pořádku, a nemůžu nic jiného dělat. Musím se dát do kupy fyzicky, ale i psychicky. Nějaký čas vůbec nechci zažívat takové strádání. Musím získat „ nachtivenost“ a jít do toho znovu. Jakmile odjíždím natěšený s otevřenou myslí, netahám s sebou vůbec žádné staré zážitky a k tomu se přidají další pozitivní okolnosti, tak se dostaví výsledek.

Na letošním Horování jsi naťukl, že uvažuješ o zřízení školičky lezení pro děti. To je vážný úmysl?
(Smích). Školičku pro děti ani náhodou. V duchu jsem si jen říkal, že by se mi líbila normální základka, ale ta by byla opravdu desperádská. (Smích). Žádná taková neexistuje a určitě by se děckám líbila. Myslím tím školu, kde by se lezení dalo dohromady s atletikou. Děti by měly komplexní pohyb, naučily by se víc některé věci vnímat a získaly by respekt. Naučily by se také pracovat se strachem, i když strach asi není to správné slovo, spíš mám na mysli, že by si díky sportu také uvědomovaly, že jsme křehcí.

V blízké době se chystáš na Antarktidu, co tě tam opakovaně táhne?
Na Antarktidu se vracím podruhé, a nejspíš se tam budu vracet dál podle toho, kolikrát se mi to podaří zorganizovat. Co mě tam táhne? Je tam krajina, která není s ničím srovnatelná. Je to něco výjimečného, nejenom faunou a flórou, ale tím sněhem. Není tam průmyslový spad a ten sníh je bělostný tak, jak asi býval kdysi dávno všude a je to úžasná podívaná. Nejenom, že si tam jedu zalézt, ale jdu si tam užít života, krásné krajiny.


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru

NÁZORY K ČLÁNKU
Tento článek dosud nikdo neokomentoval, přidejte svůj názor.