Kultura

Herečka Kateřina Janečková: Jsem ráda, že mě život vedl méně pohodlnou cestou

Rodačka ze Šumperka Kateřina Janečková vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a také pražskou HAMU. Dnes patří mezi známé tváře filmového plátna i televizních obrazovek. Mimo to má za sebou velmi bohatou éru práce na jevištích nejrůznějších divadel. V srpnu povede herecký workshop v Olomouci ve Skautském institutu na Dolním náměstí.

Herečka Kateřina Janečková se narodila v Šumperku. Foto: archiv

Pocházíte z herecké rodiny, maminka herečka Anna Bazgerová, tatínek režisér Jaromír Janeček… Co vám řekli, když jste jim oznámila, že chcete být herečkou?

Táta chtěl, abych šla na gympl, a přesvědčoval mě, ať počkám po maturitě a dám si pak přihlášku na DAMU. Měl pravdu, ale já si studium na gymplu nedovedla představit, škola mě nikdy nebavila a neměla jsem ani dobré známky. Máma také vystudovala ostravskou konzervatoř. Vždycky mi řekla svůj názor a dávala mi rady, ale nechávala mě jít svou cestou.

Vaši rodiče mnoho let působili v Divadle Šumperk. Jak na život v podhůří Jeseníků vzpomínáte?

Šumperk mám dodnes moc ráda a mám zde pořád pár dobrých přátel. Ráda vzpomínám i na divadlo, které se zde dělalo. Byly to často velmi kvalitní inscenace. Díky rodičům jsem viděla snad všechny. 


Jste absolventkou dramatického oboru Janáčkovy konzervatoře Ostrava, ale studia na konzervatoři jste zahájila v Praze. Co vás přivedlo do Ostravy?

V Praze jsem školu „lajdala“. Chodila jsem jen na umělecké předměty a měla jsem špatnou docházku v akrobacii a v hodinách teorie. Dostala jsem v prvním ročníku podmínku, ale ani ve druhém ročníku jsem se nepolepšila, takže mě vyhodili. Profesoři mi potom volali, že by byla škoda, abych nepokračovala, že v Ostravě také někoho vyhodili a že je možné přihlásit se tam na přestupové zkoušky. Přihlásila jsem se a vzali mě. Odmaturovala jsem tedy až v Ostravě.

Když se člověk podívá na vaši dosavadní uměleckou kariéru, uvidí osm filmů a dvanáct televizních projektů včetně proslavené role Katky v seriálu Ošklivka Katka. Vy ale patříte mezi velmi pohledné ženy. Co vás napadlo, když jste dostala nabídku na Ošklivku Katku?

Vždycky jsem byla obsazována jen do „pohledných“, většinou dramatických rolí. Přitom mě vždy lákalo hrát jiné typy postav. Ošklivkou se mi tento sen splnil a měla jsem konečně šanci vyzkoušet si i komediální roli. Hrát Ošklivku bylo náročné, ale velmi zábavné. Získala jsem díky ní spoustu nových zkušeností.

Rolí na divadle máte ze všeho nejvíce. A mezi nimi jsou role v inscenacích snad všech žánrů. Ve které „herecké škatulce“ se cítíte nejlépe?

Snažím se nemít „hereckou škatulku“. Mám ráda výzvy, když nejsem obsazená jen na typ, a mám možnost zkoumat a učit se nové věci. V činoherním herectví jsem moc takových příležitostí nedostala, proto jsem také později šla studovat pantomimu a nonverbální divadlo. V televizní a filmové tvorbě byly nabídky rolí a žánrů pestřejší.

A ještě jedna otázka směřující k četnosti nejrůznějších divadel, ve kterých jste hrála a hrajete. To netoužíte po stálém angažmá v některé renomované divadelní instituci? Nebo vás zajímá spíše pestrost herecké práce, a tudíž po něčem takovém jako stálé angažmá ani netoužíte?

Když jsem ve dvaceti letech přišla z Horáckého divadla na volnou nohu do Prahy, po ničem jiném jsem netoužila. Psala jsem maily do několika divadel, zvala na představení. Bohužel bez odezvy. Když výjimečně někdo odepsal, stálo tam, že momentálně nikoho nového nehledají. Asi před deseti lety jsem se přihlásila na konkurz do Národního divadla. Napsali mi, že jsem jedna z deseti vybraných hereček, že máme posílat pozvánky na své představení, že každé z nás nabídnou hostování a pak se rozhodnou. Po roce, kdy se nic nedělo, jsem požádala o schůzku s tehdejším ředitelem divadla a bylo mi řečeno, že je pro ně jednodušší obsadit studenty DAMU, které učí herci z divadla a mají na ně doporučení. Ten den jsem se na herectví chtěla úplně vykašlat. Přiznám se ale, že zpětně jsem ráda, že mě život vedl jinou, méně pohodlnou cestou. Dnes už bych nad angažmá asi váhala. Je jen jedno divadlo v Praze, kdy bych nabídku neodmítla.


Když se podíváte na české divadlo a speciálně na herectví našich herců, co jim podle vás chybí?

To si netroufám soudit. V dnešní době, je velmi bohatý výběr divadel různých žánrů a stylů. Někteří na to nadávají a vzájemně se hodnotí. Já jsem ráda, že si můžu jako divák vybrat, co mě zajímá. Osobně herce rozděluji na dva typy. První jsou osobnosti, které mají oblibu diváků díky svému originálnímu typu. Většinou každou roli přiblíží k sobě samým a lidé chodí do divadel či do kina spíš na jejich jméno. Druhý typ jsou osobnosti, které ovládají své řemeslo a dokážou vás v každé roli něčím překvapit. Chodíte také „na jejich jméno“, přitom ale vnímáte víc postavu, kterou hrají a celkové téma hry či filmu. Co je dobře, nebo špatně ale nehodnotím, obojí může mít své kouzlo.

Když jsem podobnou otázku položil nestorovi českých herců Petru Kostkovi, odpověděl jedním slovem: profesionalita. Co podle vás je obsahem termínu herecká profesionalita?

Obecně je moderní spíš kvantita než kvalita a to se odráží i na profesionalitě v umělecké tvorbě jako takové.

V posledních letech nabízíte jako pedagožka i herecké workshopy. Tady se sluší sdělit, že jste i absolventkou pražské HAMU. Co vás přivedlo na myšlenku workshopů?

Zažila jsem komparzisty, kteří se představovali jako herci, ale když pak měli natočit 3 věty, zdrželi natáčení na dvě hodiny, protože nedokázali ani „dojít na značku“ a přitom hrát. Zároveň mě uráželo, že si říkají herci. Je to jako kdybych si doma smontovala skříň z Ikey a napsala si do životopisu, že jsem truhlář. Uvědomila jsem si, kolik je lidí z veřejnosti, kteří by mohli točit malé epizodní role, ale nikdo je nemá čas školit. Oni si bohužel myslí, že v herectví stačí přijít a „dobře se tvářit“. To byl jeden z prvních impulzů. Učila jsem také na VOŠH v Praze, zaskakovala půlroku vedení dramaťáku pro děti. Všude se klade důraz na divadelní herectví a studentům často scházela schopnost uvolněného projevu. To, co na divadle může působit přirozeně, na kameru působí křečovitě. To byl druhý impulz.

Kdo jsou vaši klienti?

Děti a dospělí od osmi do 80 let. Hlásí se k nám jak lidé se zájmem o herectví, tak lidé se zájmem o seberozvoj v rámci zlepšení svých prezentačních schopností či posílení sebedůvěry. Anebo jen tak, ze zvědavosti. Před třemi lety jsme začínali Herecké workshopy Kalegro pouze kurzem „Herecké principy, jak zvládnout casting“. Letos s námi spolupracuje už několik dalších lektorů, nabízíme různé druhy workshopů i celoroční kurzy. Od září chystáme pár novinek, na kterých momentálně pracujeme. Jednou z nich bude online databáze epizodních (ne)herců, která by měla castingovým režisérům a agenturám ulehčit práci a zkvalitnit výběr lidí. V Ostravě se momentálně točí seriál, kde je více epizodních rolí a na talentované účastníky budeme posílat po kurzu doporučení. Zaměřujeme se ale pouze na školení a doporučování, role neobsazujeme, neděláme castingy, ani nikoho nezastupujeme.

V srpnu povedete workshop v Olomouci. Kdy, kde a pro koho?

Do Prahy za námi jezdilo čím dál víc zájemců z Moravy, proto jsme zkusili naplánovat na 12. a 13. srpna kurz v Olomouci, konkrétně ve Skautském institutu na Dolním náměstí. Kapacita kurzu je omezena na deset osob, aby byla práce intenzivní a s možností individuálního přístupu. Kurzy pořádáme i v Ostravě a v Brně.



  

INZERCE


NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.