KULTURA

Noviny z divadla č.43

24. dubna 2001, 16:24,
Noviny z divadla č.43    ŠUMPERK - Tento článek obsahuje články Novin z divadla vydaných k premiéře hry Nahniličko. Materiály zveřejňujeme na základě povolení vydavatele.
   ŠUMPERK - Tento článek obsahuje články Novin z divadla vydaných k premiéře hry Nahniličko. Materiály zveřejňujeme na základě povolení vydavatele.


4 otázky pro ředitele Petra Krále

Zemřel pan profesor Medlík.

Romanci lze mnohým vylepšit

Hrubínovské návraty

Milostné dopisy

Hrubínova romance zaujala

Smích bulváru z Pardubic

Mamba Tchitchi okouzlila Pardubice

Radní nebo pařez, to je jedno!

Ve snu či na reprízách

4 otázky pro ředitele Petra Krále

Právě dnem 1. dubna 2001 se divadlo rozdělilo na dvě organizace. V čele té nové – Divadlo Šumperk s.r.o. bude i nadále PhDr. Oldřich Svozil, ředitelem Severomoravského divadla Šumperk (příspěvkové organizace, která zahrnuje umělecký soubor) pak opět Petr Král.

1 - Co se tedy vlastně změní a co se nezmění, co k lepšímu a co naopak?

Tak, jak je otázka položena, se ještě nedá přesněji odpovědět. Od 1. 4. 2001 fungujeme jako dvě samostatné organizace v budově divadla; Divadlo Šumperk s.r.o. a příspěvková organizace Seve-romoravské divadlo.

Právě ta příští sezóna, kterou kolega Svozil nazval “sezónou pravdy”, by měla dát odpovědi na kladené otázky.

Já osobně budu vždy zastávat formu každodenní spolupráce, protože tvorba divadelních titulů naší scény by v žádném případě neměla být narušena. A prvotní snahou obou zařízení by měla být co největší navštívenost všech před-stavení a akcí v divadle.

2- A k jakým změnám dojde po této sezóně v uměleckém souboru?

V hereckém souboru dojde k personálním změnám (po pohovorech umělců s ředitelem) zatím jen v pánském souboru. V příští sezóně odcházejí pánové Jakub Stránský a Petr Gajdoš. Po návštěvě konzervatoře v Ostravě jsem v konkrétním jednání s absolventem školy panem Petrem Sutorým, který určitě v příští sezóně posílí umělecký soubor. A v každém případě v měsíci dubnu bude po mých dalších jednáních umělecký soubor doplněn na plný stav.

3 - Dojde i ke změnám v organizaci přehlídky Cena Miloše Movnara?

Cena Miloše Movnara je připravena v závěru měsíce dubna a je rozložena do čtyř hracích dnů.

Tady je poměrně obtížné získat pro hlavní porotu fundované porotce pro všechny čtyři dny. Jsme v jednání s Divadelním ústavem, Hereckou asociací, Janáčkovou akademií v Brně. Hodnotit budou i porota divácká a porota složená ze studentů šumperských středních škol.

Závěrečný večer přehlídky chceme koncipovat s představením Našich furiantů, s tancem ve foyeru divadla a následným slavnostním vyhlášením Ceny Miloše Movnara za nejlepší herecký výkon.

4 - A na co se konečně můžeme těšit v příští sezóně na jevišti?

Dramaturgický plán pro příští sezónu nese pečeť oslav 50. výročí Severomoravského divadla. Nosným titulem bude Ďábel proti bohu v jedné z hlavních rolí s hercem Národního divadla panem Alexejem Pyškem.

V červenci letošního roku si Velké Losiny připomenou 650 let svého trvání a připravovaná inscenace bude uvedena v měsíci červenci na zámku ve Velkých Losinách.

Režisér Jaromír Janeček připravuje pro děti pohádkový titul z dílny Vlastimila Pešky O perníkové chaloupce a pro dospělého diváka Sylvii. Hostující režisér pan Jiří Měřínský z Opavy je už nyní v přípravách muzikálu noc na Karlštejně. Dramatik Ľubomír Feldek poskytl našemu divadlu svou novou úpravu známé Mam‘zelle Nitouche s podtitulem Jeptiška a poručík. Nyní jsem v jednání se slovenským režisérem Karolem Spišiakem, který bude tento titul inscenovat ve Zvolenu, a mám velký zájem o jeho hostování u nás, v Šumperku.

Pestrost připravovaných inscenací by mohla být zárukou zájmu o návštěvu diváků v příští sezóně.

Děkuji za rozhovor.

Tom Wieser

Zemřel pan profesor Medlík.

Ctirad Medlík

(*26. května 1928, †20. března 2001)

pedagog, dramaturg SmD, ředitel divadelní školičky a první polistopadový starosta Šumperka

Zemřel pan profesor Medlík… Taková obyčejná, lakonická a stručná věta, postihující prostý stav jedné události. Ovšem. Není lehké něco napsat a odít do slov všechen cit; krásný a povzbuzující, který pan profesor Medlík vzbuzoval ve všech, se kterými se za svůj bohatý život setkal. Je to takřka nemožné…

Člověku je o něco tížeji, když si uvědomí, že tohoto ČLOVĚKA, lidského a věčně optimistického, kterého jsem, pokud si dobře pamatuji, snad nikdy neviděl mít špatnou nebo nedejbože poraženecky splínovou náladu, už nikdy nepotká, nestiskne ruku a neuvidí jeho mladé oči. Ale nechci plakat. Ve většině případů člověk v těchto situacích stejně nepláče nad svým zesnulým přítelem, ale sám nad sebou; neboť ví, že to, co dostával pouhou existencí této osobnosti (která – jak jsem aspoň stačil poznat – druhá taková v Šumperku není, a myslím, že dlouho nebude) definitivně ztrácí a je osamocen uprostřed světa krutého a despoticky-finančně zaměřeného. Nechci plakat. Ostatně, říká se, že “tam” už člověka nic nebolí a netrápí, že “tam” je věčný klid.

Ne, neřekl bych ale, že věčný klid by panu profesoru Medlíkovi vyhovoval, neboť byl ztělesněná činnorodost a mládí, takže počítám, že se jeho neklidná duše brzy zase vrátí.

Nechtěl jsem psát nekrolog nebo chladné oznámení (takových už vyšlo dost), a i když ta věta z úvodu se dá chápat chladně, je tak napsána proto, že tolik lásky, co člověk cítí, opravdu hluboký bol, nechci (a přijde mi to nanejvýš nešťastně neupřímné, když se o to někdo pokouší) vyjádřit jinak. V té větě je všechno: je stejně prostá a neokázalá, jak pan profesor Medlík celý život žil a pracoval pro druhé; je stejně stručná a tak bolestivě všeříkající, jako mu my všichni vzkazovali a vzkazujeme MILUJI TĚ!!!

Skončím citátem – bohužel si jej nepamatuji přesně slovo od slova, ale smysl si pamatuji náramně – pana Wericha (dalšího velkého ducha, který nás – stejně jako pan profesor – dokázal udržet nad vodou):

“A když se G. B. Shaw dožil 80-ti let, myslíte, že to byl vysoký věk??? – Omyl!!! Takový Shaw by tu mohl být ještě dalších 150 let, a furt by měl lidem co říkat. A zatím se tady prochází spousta 20-tiletých, kteří tu už dobrých 150 let nemají co dělat.”

Jakub Stránský

Romanci lze mnohým vylepšit

Opravdu nemalé cíle si klade šumperské divadlo. Snaží se o pestrý repertoár nejrůznějších žánrů pro diferencovaného diváka. Od podzimu uvedlo tolik premiér, za něž by se nemusel stydět ani početnější soubor, a neváhá se pustit do inscenací nejnáročnějších. Taková byla i Hrubínova Romance pro křídlovku se svou mnohovrstevnatostí a současně dějovou prostotou. V autorově romantické vzpomínce tu ožívají úryvky prvních milostných prožitků i prvního setkání s umíráním duše a se smrtí. Prolíná se tu živel kočovný – drsný i tajemně přitažlivý – se světem usedlým, ozývá se tu věčné vábení rozkvétajícího ženství i věčná touha muže. To vše v Autorově životě bylo a stále trvá, i ta půvabná krajina, vonící tráva, pralesy kopřiv i proudící čistá voda, k níž se nemůže navracet.

Tento lyrický základ díla akcentoval režisér Jaromír Janeček několika způsoby. Především téměř neustálou přítomností Autora na jevišti, kde se setkává se sebou samým, postavami z mládí i s dnešní podobou jedné z nich. Lyrickou nostalgií a usmířením dýchá, byť často nevysloveně, celá inscenace. Snad až příliš mnohokrát a vtíravě tu ovšem zaznívá melodie Herkulových lázní, třebaže křídlovka je v názvu hry a k oné nostalgii patří. V dvacetiletém Vojtovi se derou na povrch milostné zmatky mládí a romantické představy o vlastní budoucnosti, ale projevují se i hluboce lidské, ve vzpomínce až idylické vztahy v tradiční venkovské rodině, v níž nemoc a smrt nejsou chápány hystericky, ale jako organické součásti života.

Janečkův režijní záměr lze považovat vcelku za naplněný, jen v jedné rovině, a to důležité, představení hodně ztrácí – v ústřední postavě, kterou Petr Král zahrál monotónně a hlavně – pro špatnou výslovnost – dost nesrozumitelně. Věrohodněji však působily fragmenty dvojic – Vojty a Teriny, Vojty a dědečka. Role Vojty jako by byla psána pro Jakuba Stránského. Zahrál ji s prostinkou odzbrojující naivitou a vřelostí. Markéta Heidenreichová v řadě scén hrála velmi přirozeně, někde však méně přesvědčivě. Stanislav Waniek ztvárnil svého dědečka opravdově, byť pod silným vlivem téže postavy z Vávrova filmu. Některé osoby byly vymezeny jen jednou charakteristickou vlastností, jež při onom ohlédnutí za minulostí nabývala až symbolické síly – Tonka vyjadřovala dychtivou milostnost mládí a Lucie Štorková ji rozvinula až s překypující vášní. Viktor zase chlapskou drsnost, již v závěru zlidštila vzpomínka na milovanou bytost, která už nežije. Vladimír T. Gottwald tuto roli zvládl suverénně, i když ho lze vidět i v lepší formě.

Scénu a kostýmy vytvořila osvědčená Kristina Novotná adekvátně smyslu jednotlivých fragmentů i celku. Je tu i ona okouzlující voda i tráva, kolotoč, ale i kontrast vratké maringotky kočovného života a ustálenosti světa vesnické chalupy s postelí a peřinou, dědečkovými spodky i Viktorovou pepickou čepicí, celá ta mnohovrstevnatá realita, jak zůstala v Autorově paměti.

Romance pro křídlovku Františka Hrubína, dnes již klasické dílo české literatury, se v Šumperku dočkala solidního zpracování, na němž však lze ještě leccos vylepšit.

Petr Klen – MF DNES, 14. 2. 01

Hrubínovské návraty

Po pražském a ostravském národním divadle ocitla se potřetí na jevišti inspirativní Romance pro křídlovku Františka Hrubína, ona čaromocná skladba zralého básníka ohlížejícího se za dávnou první láskou, která skončila nejenom proto, že »ten dar je nad chlapecké síly«. Láska a setkání se smrtí, zasáhnuvší mladého člověka, a tóny křídlovky provázející jako leitmotiv Hrubína od básnické kolébky až k prahu vlastního nebytí…

Scénický přepis Marie Procházkové pro Severomoravské divadlo Šumperk je doslovnější než zatím nejpřesnější Pivovarova a Lipusova ostravská inscenace z roku 1998. Pro znalce Hrubínovy skladby navíc může rušivě působit nepochopitelné přejmenování hlavního hrdiny, dvacetiletého studenta Františka, jímž se k příběhu přihlašuje sám autor, na neosobního Vojtu. Tíha průvodce tak o to více leží na Petru Královi (Autor) – jeho civilní, a přesto vzpomínkou na zašlý čas mladosti rozechvělý přednes herci na scéně často jen pouze doslovně ilustrují.

Tomuto pojetí vyšla vstříc také výprava Kristiny Novotné, nejlépe na výseku točny s kolotočem a maringotkami a pak v pravé části jeviště s dědečkovou postelí. Vojtova prarodiče v jímavé poloze člověka na prahu smrti, a ještě tak trochu na tomto světě, hraje Stanislav Waniek. V inscenačním celku vůbec vyšly lépe postavy z »druhého sledu«. Z toho prvního mu vévodí jen Viktor Vladimíra T. Gottwalda, který dobře postřehl zlom přímočarého hrubce ve stárnoucího muže, jehož žárlivost vyléčil čas. Uznání patří také Tonce Lucie Štorkové, oné zemité, prsaté, tak trochu děvce a zároveň múze s bílými stehny míhajícími se ve tmě srpnové noci u splavu… Protagonisté Jakub Stránský (Vojta) a Markéta Heidenreichová (Terina) drží od svých postav jakýsi chladný odstup a divák jim jejich rozdychtění uvěří jen stěží. Přesto je ale podivuhodné, jak se tento dávný příběh nešťastné lásky dokáže zmocnit i dnešních mladých lidí, jimž dokážeme tak často podsouvat vlastní otrlost.

Jiří P. Kříž – DN, 3. 4. 01

Milostné dopisy

Již osmou premiéru od svého znovuotevření zažila tento měsíc budova šumperského divadla. A zatímco na Velké scéně se v této sezóně ještě můžeme těšit na Krausovo Nahniličko, v Zrcadlovém sále uzavřela premiéra Gurneyho Milostných dopisů ve čtvrtek 1. března 2001 “malou řadu” letošních inscenací Severomoravského divadla. Píši-li však “malou”, rozhodně tím míním pouze co do obsazení (případně nákladů), v žádném případě nikoli menší významem. A pokud bychom snad měli mezi těmito “studiovými” tituly (Marta Peschek jde do nebe, Všechno nejlepší, Ferdo!, Kontrabas a Milostné dopisy) definovat jakýsi spojující aspekt, byl by to zřejmě týž, se kterým se před šestatřiceti lety otevíral Činoherní klub: “zkoumání člověka prostřednictvím divadla”. A to netoliko proto, že na obou alternativních scénách šumperského divadla má divák k herci a jeho příběhu blíž a že mu tedy vidí bezmála až do oné příslovečné herecké kuchyně, ale – a to zejména – vzhledem k výběru autorů a témat a vesměs i dramaturgickému a režijnímu výkladu, coby pohledu na člověčí osud ze strany, ze které jej společnost nezná, respektive společností ignorovaný.

Po návratu z premiéry Milostných dopisů jsem měl pocit, že bych měl nejspíš taky jeden dopis napsat. Snad autorovi A. R. Gurneymu, snad režisérovi Jaromíru Janečkovi, ale nejspíš asi Melisse Gardnerové-Coobové a Andy Ma-kepeace Laddovi III., tedy Jaroslavě Vysloužilové a Stanislavu Waniekovi. – Byť dopis třeba krátký:

“Milá Melisso a milý Andy,

milá Jaruško a milý Stašku,

děkuji Vám z celého srdce, že umíte psát dopisy, že se se mnou chcete a dokážete podělit o svůj osud, a ze všeho nejvíc, že dáváte šanci slovu! I dnes, kdy jeho váhu mnohdy ztrácíme.

Přál bych si věřit, že nejste z posledních!

Váš vděčný posluchač a divák.”

Ačkoli sám příběh vztahu (tu více tu méně nenaplněného) cílevědomějšího Andyho a nekon-formnější Melissy, dvou osudů periodicky se vzdalujících a setkávajících, je zde oběma protagonisty prezentován formou převážně čtenou, bylo by evidentně degradací označit Janečkovu inscenaci za pouhé “čtené divadlo”. Zajisté, v onom verbálním “prvním plánu” se můžeme zaobírat (a upřímně bavit!) postupným přerodem Andyho, od zprvu nesmělého školáka přes rozporného adolescenta, mariňáka (a románek s gejšou), až po důstojného otce rodiny a pragmatického senátora, stejně jako Melissiny hry s okolím i samé se sebou, její střídavé nacházení a ztrácení identity ve vztazích k mnoha partnerům, k vlastní umělecké kariéře i k alkoholu, až do konce, pohříchu definitivního. Neméně půvabné je ovšem sledovat průběžné jednání toho z partnerů, který právě mlčí - ovšem mlčí v charakteru své figury. Zatímco Waniekovo (Andyho) mlčení je úspornější a křehčí, s cizelérskou drobnokresbou (včetně nervózního listování v textu), mlčení Vysloužilové (Melissino) pak logicky razantnější; výrazné a jednoznačné v opozici, váhání i souhlasu, v obdivu i pohrdání. A jen občas, po špičkách, vetře se jazzová melodie, která jakoby chtěla připomenout, že ať již se píší třeba léta šedesátá či osmdesátá, odvíjí se tento příběh od 19. dubna 1937 v půl čtvrté odpoledne, kdy “Andy Makepeace III. srdečně děkuje manželům Gardnerovým za laskavé pozvání na oslavu narozenin jejich dcery Melissy…”

Základním prostředkem sdělení však je v tomto příběhu slovo. To pravé slovo pronesené tím pravým způsobem a v pravý čas těmi pravými herci, kterým pak v tu chvíli netřeba berliček “kouzlení a gejšlení a ondulování vzduchu”. A že si smíme sami představit, jak vypadá obrázek kocoura či slečny Hawthornové bez plavek, jak a kde všude Bob Bartram ošahával Melissu nebo jak Andy selhal v hotelu Duncan…? – No právě!

Mnoha způsoby je možné dělat divadlo, a to je dobře.

P.S.: Á propos; je to také první šumperské seznámení s autorem, jehož výtečnou komedii Sylvie uvede - ovšem již na své velké scéně - Severomoravské divadlo v příští sezóně.

FAP – MS, 12. 3. 01

Hrubínova romance zaujala

Vedení divadla si na sebe v letošní sezóně vzalo těžké břímě. Na šumperských prknech totiž vyhlásilo Český rok. Na malé scéně tak mohli diváci vicět klasickou pohádku O Šípkové Růžence, monodrama Kontrabas, komedii Všechno nejlepší, Ferdo! a v české premiéře i hru Marta Peschek jdou do nebe. Po Stroupežnického Našich furiantech, Voskovcově a Werichově Katu a bláznovi nyní nastoupila na hlavní scénu baladická Romance pro křídlovku Františka Hrubína.

Režijní taktovky se ujal osvědčený Jaromír Janeček, který ze hry i z místního kapesního souboru vytěžil, co se dalo. Se scénou, které vévodil plynule se otáčející kolotoč, si skvěle poradila Kristina Novotná.

Všichni z dvanácti herců dostali svou roli, která jim typově odpovídala. Vedoucí uměleckého souboru a čerstvý šedesátník Petr Král se celkem vytáhl v roli průvodce příběhem. I když mu trochu déle trvalo, než z něj spadla úvodní těžkopádnost, dokázal pak diváky vtáhnout do děje. Na tomto faktu se podepsalo i to, že se místy snažil až příliš rychle prodrat přes svůj monolog, což se odráželo na horší srozumitelnosti.

Jakub Stránský měl těžký úkol – roli Vojtěcha, kterou tak bravurně ztvárnil ve stejnojmenném filmu Jaromír Hanzlík. Se svou postavou se nakonec vyrovnal se ctí, i když se mu dá vytknout menší nepřesvědčivost především v milostných scénách. Naopak cirkusák Viktor v podání Vladimíra T. Gottwalda byl přesný. I když je Gottwald pro šumperské diváky už tak trochu okoukanou osobností, Romance pro křídlovku mu sedla.

Poklonu si především zaslouží ta něžnější polovina šumperského souboru. Zatím nejlepší výkon, když nepočítáme Šípkovou Růženku, podala nová posila Markéta Heidenreichová v roli Teriny. Skvělá byla především Lucie Štorková (Tonka), která vyzrála v oporu šumperského souboru.

Soňa Singerová – MN, 12. 1. 01

Smích bulváru z Pardubic

… Kat a blázen Voskovce a Wericha s hudbou Jaroslava Ježka, patří k jejich slabším, dobově omezeným divadelním textům. Popravdě povězeno, tak, jak ho zachoval textový zápis, se bez Voskovce a Wericha na scéně hrát nedá. Otázkou je, dá-li se hrát “postmoderně”, tak, jak ho upravili David Drábek a Darek Král pro Severomoravské divadlo v Šumperku. Přenést děj z Mexika do Afriky je klidně možné. Možný je snad i ten hold dnes módní, etnické, alternativní “subkultuře”, které poetistickou hravost slovního humoru a tanečních intermezz drasticky staví na hlavu. Možné jsou surrealisticky absurdní úlety, které na scéně vypadají tak zajímavě, vždyť podle F. X. Šaldy zajímavý je i šváb v polévce.

Vyhodit z Kata a blázna původní Ježkovy melodie (aby se neřeklo, vloží se dvě parodisticky zazpívané V+W+J písničky odjinud) a nahradit je monotonní, nesnesitelně protivnou, rádoby etnickou hudbou Darka Krále lze též. Cena za to je tato: zbývá chatrný příběh, který už při premiéře v Osvobozeném divadle označil Přemysl Rute za nesmysl, a dynamické, barevně nainscenované situace, které zpočátku ohromí a pak nudí, protože jsou samy o sobě cílem, odehrávajíce se v obsahovém vzduchoprázdnu. Ale zbývá i něco pozitivního: Anna Bazgerová jako Mamba Tchitchi, dle slov dalšího kritika-porotce J. P. Kříže “naprosto suverénní výkon, v duchu postavy vystavěný opravdu v rytmu mamby, obdařený zcela (nerasisticky) romskou dikcí”…

Jan Kolář – DN, 20. 3. 01

Mamba Tchitchi okouzlila Pardubice

Werichovou komedií Kat a blázen zabodovalo u Laické i odborné veřejnosti předposlední únorovou středu Severomoravské divadlo Šumperk. Z Festivalu smíchu, který probíhal od 18. do 24. února v Pardubicích, si herecký soubor odnesl cenné třetí místo. Anna Bazgerová, jež se skvěle zhostila role Mamby Tchitchi – matky národa, navíc porotu okouzlila natolik, že jí udělila cenu za nejlepší ženský herecký výkon…

…šumperský soubor obstál v konkurenci dvaadvaceti divadel z Čech i Moravy a z osmi finalistů … skončil na třetí příčce...

Z. Kvapilová – Horizont, 21. 3. 01

Radní nebo pařez, to je jedno!

Vracet se dnes k Našim furiantům Ladislava Stroupežnického nemusí být tak zpozdilé, jak by se na první pohled zdát mohlo. Prokázala to přinejmenším dvě poslední nastudování této hry: v Brně Zdeňka Černína a nej-novějí také inscenace Jaromíra Janečka v Severomoravském divadle Šumperk.

Naši furianti dotažení do důsledku jsou jistou protiváhou chval obrozeneckého myšlení o české průzračnosti, neposkvrněnosti, ujařmenosti. Jejich příběh je spíše obrazem naší pitomosti, žabomyší svárlivosti, samosprávné nadutosti omezující se v rozhodování na to, kdo zaplatí příští rundu, ale pomíjející přemýšlení, které by proboha mohlo bolet. Nakonec to za furiantsky rozhádané radní stejně vyřeší ženské, což bylo možná za časů Stroupežnického odvážné, platné ale dodnes. I ten rozhled světoběžníků, ze ševcovského verpánku Habršperka a z bolestínství vojenské služby panu císaři Bláhy, je sotva za humna sahající.

Dobré je, že nás po všechny časy, co se Naši furianti hrají, ještě nepřešla chuť zasmát se sami sobě, pranýřovat vlastní přišlápnutost, malost, planou svárlivost i strojenou sebedůležitost, kterou nakonec stejně strčí do kapsy každá pořádná hospodyně. Vždyť přece od 70. let předminulého století, kdy Stroupežnického Furianti spatřili světlo světa, platí dodnes ono okřídlené: Radní nebo pařez, to je jedno! O těch svých pařezech vědí Šumperští v souvislosti s volebním mítinkem, v který se proměnila loňská slavnost otevření po požáru obnoveného divadla, dost a dost.

V inscenaci žádný zářný herecký výkon, ostatně je složena z mozaiky rázovitých pařezovitých figurek. Protivné radniční hlavy beraní hrají s vervou Petr Král (Filip Dubský) a hostující Ivan Vyskočil (Jakub Bušek), mudrlanta ševce Habršperka Jiří Konečný, soupeře o volí roh a kožich ponocného Vladimír T. Gottwald (Bláha) a Petr Komínek (krejčík Fiala). Z ženských vévodí scéně Anna Bazgerová (Dubská), Lucie Štorková (Bušková), Bohdana Pavlíková (Markýtka) – ale i všechny ostatní.

Jiří P. Kříž – Právo, 8. 2. 01

Ve snu či na reprízách

…Režisér Jaromír Janeček nastudoval Stroupežnického Naše Furianty jako lidově bodrou, lehce estrádní podívanou s jedinou čitelnou ambicí zalíbit se nenáročnému vkusu. Živý orchestr, tanečníci, zástupci místních ochotníků, děti, pražský host, promluvy do publika, to se prostě musí líbit…

Příznačný je ostatně herecký výkon hostujícího Ivana Vyskočila coby jednoho z furiantů Jakuba Buška. Nezřízeně se naparující břichopásek Bušek by snad našel uplatnění v nějaké krkonošské pohádce, v »tragikomedii« podle Šumperských však udává onen zmiňovaný estrádní tón hereckého předvádění se. V posledních deseti letech měli přitom v Šumperku s pražskými »hvězdami« ty nejlepší zkušenosti – ať už to byl Ráž, Trojan nebo Jiřík, všichni vnesli do souboru vysoce profesionálního ducha. Ani Vyskočilovi nelze upřít nasazení, jen výsledek se zatoulal z trochu jiné komedie. Richard Erml – DN, 3. 4. 01


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru

CD FLEKSIBLE ZADARMO


Hrajte s REJEM o debutové album skupiny FLEKSIBLE, které muzikanti pokřtí tento týden ve středu před šumperským divadlem. Stačí, když pošlete správnou odpověď na soutěžní otázku a budete mít špetku štěstí při losování. Příští týden zveřejníme jméno šťastlivce, který získá podepsané CD zadarmo.

Soutěžní otázka:

Podle čeho vznikl název kapely Fleksible?

A) podle hudebního stylu ze 70. let
B) podle příjmení zpěváka Radka Fleka
C) podle slavné písně Deep Purple

Odpovědi posílejte do čtvrtka jako SMS ve tvaru ODPOVĚĎ, JMÉNO, BYDLIŠTĚ na číslo 605 854 541. (Cena jedné SMS odpovídá standardní textové zprávě dle ceníku vašeho tarifu.)

VYHODNOCENÍ

Vstupenku na YOUSHOW s DenisemTV, Pjayem a Naty, která se uskuteční v KD Zábřeh v sobotu 16. prosince, vyhráli Filip Drozd ze Šumperka, Vendula Chlupová z Libiny, Josef Haramia ze Šumperka a Radek Vevoda z Chromče.
Blahopřejeme! Výhra na vás čeká v pokladně IC Zábřeh (v budově kulturáku).