KULTURA

Inscenace Kata a Blázna proměnila šumperský soubor k nepoznání

12. prosince 2000, 12:17, Adam Suchý
   REJ - Pokud chcete vidět v šumperském divadle vzácně vyvedené představení, nebo se prostě jen chcete pobavit u hry Voskovce a Wericha ve zpracování Davida Drábka a Darka Krále, pak nám nezbývá, než vám to doporučit. Mnohé vám o představení napoví rejová recenze.
   Dlouho avizovaná a poměrně diskutovaná přípravy Voskovcovy a Werichovy hry Kat a Blázen se dočkala své šumperské premiéry, a to v podobě, která by mohla být pro konzervativnější návštěvníky kamenných divadel hůře stravitelná. Úprava Davida Drábka a Darka Krále (duchovních otců olomouckého Studia Hořící žirafy) se dotkla nejen textu samotného, ale spolu s režijním rukopisem obou pánů proměnila soubor Severomoravského divadla k nepoznání.

   Víra v poctivost a hravost, které jsou patrné ze všech předchozích divadelních počinů Drábka a Krále, neponechávají nic náhodě (přičemž prostoru pro prvoplánové experimentátorství a laciné novátorství pranic nezbývá), na druhé straně se však nenechají spoutat předsudky, které by snad mohly bránit v rozletu. Některé proměny Kata a Blázna jsou patrné na první pohled – přesun z Mexika do Afriky, bohatost postav a inscenančního rozsahu od barev kabaretních až po barvy tradičnější, či bohatost barev samotných. Veledůležitá proměna byla však především ta, která hostujícímu Petru Sýkorovi (kat Gaspar Radůzo) a černému Petru Komínkovi (Melichar Mahuleno) nedovolila "dělat" Voskovce a Wericha a "hrát si" na hlavní role.

   To, co se stalo s hereckým souborem, nebylo jen dílem úžasných, barevných a dokonale propracovaných kostýmů Alžběty Vlachové. Identifikovat začernělé (popřípadě zažlutělé, ale i ty v původní barvě pokožky ponechané) tváře herců bylo obtížné především kvůli nezaměnitelnému režijnímu rukopisu obou hostů, který naprosto přirozeně odňal souboru obvyklé herecké postupy a šuplíčky, a aniž jej zbavil identity, vdechl mu nový náboj. Měl jsem pocit, že koukám na mně neznámé seskupení herců, které příjemně překvapuje nejen jako celek, ale i z hlediska individualit.

   Jednotlivé herecké výkony nemožno vyjmenovat, ačkoli nezmínit mluvní i pohybový projev Aničky Bazgerové (Mamba Tchitchi – hra se jmény postav by stála za samostatné pojednání) či vsazeného Othella (Petr Král s odzbrojujícím "uchuchulovským" vstupem) by byl hřích. A samozřejmě Radůzo a Mahuleno, vzácně se doplňující dvojice, herecky zdaleka ne černobílá. Přičtu-li skvělé výkony ostatních (Jiří Konečný, Bohdana Pavlíková, Lucie Štorková, Jakub Stránský atd.), půvabnou lehce naivní scénu Iljy Hylase a velmi působivé africké hudební motivy Darka Krále (a Olafa), je výsledkem kompaktní představení, které láká k několikerým zhlédnutím a které je i přes uchopení dvojicí D+K stále inscenací hry V+W. Což není vůbec, ale vůbec jednoduché.


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru