KULTURA

"Když jde pán vyvětrat oblek a paní kabelku, tak to není divadlo,"

5. prosince 2000, 22:33, Adam Suchý
   říká David Drábek v příjemném a upřímném (a redakčně nekráceném) povídání nejen o přípravě hry Voskovce a Wericha Kat a Blázen v šumperském divadle, ale také o divadelní práci samotné, o stále živých intrikách a o Hořícím domě.
   říká David Drábek v příjemném a upřímném (a redakčně nekráceném) povídání nejen o přípravě hry Voskovce a Wericha Kat a Blázen v šumperském divadle, ale také o divadelní práci samotné, o stále živých intrikách a o Hořícím domě.

   Dvojice DAVID DRÁBEK a DAREK KRÁL je známa především věrným příznivcům Studia Hořící žirafy, které má svou prozatímní domovskou scénu v olomouckém Jazz Tibet Clubu. Od domácího úkolu na filozofické fakultě, jehož výsledkem byla prvotina Sousta, ušli Drábek, Král i Žirafy pěkný kus cesty. Hned třetí autorská hra Jana z parku znamenala první cenu Nadace Alfréda Radoka za rok 1994. Následoval kabaret let devadesátých Vařila myšička myšičku, Kosmická snídaně, Švédský stůl a Kostlivec v silonkách, tituly, které přinesly oběma autorům kromě bezbřehé radosti (a hravosti) také velice slušnou diváckou základnu.
Během uplynulých dvou měsíců se pole jejich hravé působnosti ještě o něco rozšířilo. Oba zmínění pánové právě hostují v Severomoravském divadle v Šumperku, kde dávají finální jevištní podobu hře Voskovce a Wericha Kat a Blázen. Autorem úprav je David Drábek, autorem scénické hudby Darek Král. O režii se jako obvykle dělí rovným dílem.

   Co vás lákalo na Šumperku a jak vůbec vznikla spolupráce a hostování v Severomoravském divadle?

DRÁBEK: My jsme s ředitelem divadla Petrem Králem mluvili o případném hostování už několik let, navíc tady velmi často představujeme naše Studio Hořící žirafy, takže jak Šumpeřané, tak členové místního souboru jsou s naší poetikou obeznámeni celkem slušně. Pro nás je to navíc premiéra v tom, že poprvé děláme cizí text.
Bizarní je to i v tom, že pokud jsme měli na studiích nějaké vzory, tak kromě Miloše Formana a Woodyho Allena to byli právě Voskovec s Werichem. A jestli jsme si říkali a zaříkávali se, že někoho nebudeme na jevišti dělat, tak je to zase Voskovec s Werichem. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se do toho pustili. Víme, že výsledky adaptací Voskovce a Wericha na českých jevištích byly často až trapné. Soubory většinou hledaly nějaké zoufalé mutanty a napodobitele Voskovce a Wericha, situovaly je a tlačily je do rolí moudrých klaunů.

KRÁL: Tady se ovšem inscenovalo Nebe na zemi a bylo to skvělé, mělo to velký úspěch. Pro nás je to tím pádem asi ještě těžší, zvlášť pokud jsou tu pamětníci a chodí ještě pořád na premiéry. A teď najednou to bude úplně jinak. Lidi zase přijdou a budou čekat naivní kulisy a dva moudré klauny, jako tady byl Večeřa s Havelkou. Jenže v našem podání nejsou moudří klauni, my to máme pojaté koncepčně jako činoherní inscenaci bez kabaretních výstupů.
Další věc také je, že v dnešní době je velmi obtížné hrát šedesát šest let starý text. Text obsahuje narážky na Rakousko-Uhersko a na Prahu, a je těžké to dostat nejen do Šumperka, ale vůbec na současné jeviště. A tohle navíc už není hra z období, kdy si autoři vyhráli s jazykem, ale je už vyloženě stavěná na politiku. Ta je aktuální stále, ale znamená to převést do dnešní doby nejen řeč, ale i problémy dneška.

   Takže jak jste si s tím nakonec poradili? Sáhli jste ke svým "žirafovským" postupům?

DRÁBEK: To už těžko můžeme posoudit, nakolik se "žirafy" promítají do Kata a Blázna, to musí posoudit jiní. My jsme hlavně, kromě všech aktualizací, udělali jeden velký přesun. Přesunuli jsme hru z Mexika do rovníkové Afriky. My jsme totiž Afrikou úplně posedlí a nijak se tím netajíme. Co se týče hudby, barev, masek, rituálů a úžasné svahilštiny, jsme tím přímo okouzleni. V tomto duchu chceme vést mimochodem i náš Hořící dům v Olomouci. A navíc to Mexiko je už trochu profláknuté a nefunguje tak, jak by mělo.

KRÁL: Africké prvky jsou modernější a divadelně neprobádané. V hudbě jsou sice časté, Peter Gabriel i U2 je používají, ale na divadle to obvyklé není. A pro nás je to nádherné a vychutnáváme si to se vším všudy.

DRÁBEK: Ten ostrůvek, na kterém se děj odehrává, ostrůvek svatého Benettona, jsme udělali multietnický, takže kromě těch dvou základních barev, černé a bílé, je tam i plno Arabů a Číňanů a Indů.

KRÁL: Je to multietnické multivšechno. Jaroslava Ježka máme velmi rádi, ale dostat ho do Afriky jsme nějak museli. Diváci neuslyší klavír ani trumpetky, jsou tam tamtamy, místy jdeme do blues, místy do bigbeatu. A navíc jsme nastudování pojali opravdu jako souvislou hru, nechtěli jsme zastavit děj tu scénkou, tam písničkou. Ale je to pořád Voskovec a Werich a my nejsme žádní přeborníci, kteří by napsali Voskovec-Werich-Drábek-Král, jako to dělají nejmenovaní inovátoři, například Shakespeare-Ledecký.

DRÁBEK: Afrika je vděčná v tom, že můžeš mít Radúze a Mahulena, dva hlavní protagonisty, černého a bílého, protože právě v té černobílosti je hrozně moc ukryto. A je úžasné tímto způsobem konfrontovat politické kejkle a machinace. Je úžasné postavit naše severské praktiky do kontrastu s tím naivním a neskutečně dětinským Afričanem. A najednou jsou patrné i debility naší současné parlamentní demokracie se všemi neskutečnými opozičními smlouvami. V kontrastu s tím prostoduchým Afričanem to ještě víc vyznívá a v tu chvíli můžeš parodovat a specificky se posmívat všem těm zhůvěřilostem.

   Jak váš přesun a vaše hostování přijal šumperský soubor?

DRÁBEK: Co se týče nás, my jsme se do tohoto souboru zamilovali, do způsobu práce, do výkonu, do práce s místními herci. A teď si říkáme, že to za týden skončí a mě to začíná až bolet. Původně jsme čekali, že přijdeme na oblast do divadla zdecimovaného po šesti letech čekání a nově postaveného, které bojuje v těžké situaci. Našli jsme tu ovšem silný, pokorný a velmi výkonný soubor. A také živý, profesionální a moderní soubor, to není nějaký antikvární obrozenecký spolek nadšených divadelníků. Všichni dřou pro společnou věc a je to mezi námi láska na první pohled.
A pokud jsou tu nějaké náznaky, že by měl být šumperský soubor ohrožen, tak budeme první, kdo bude bít na poplach na tamtamy, které tady používáme, a budeme proti idiotům (to se jinak říct nedá), kteří by chtěli místní divadlo jakkoli poničit.
Uděláme všechno pro to, abychom souboru pomohli. Protože tohle divadlo nejen že sem patří, ale je zároveň velmi kvalitní. Je nesmysl se vznikajícím Olomouckým regionem stočit to do jednoho divadla a udělat ze Severomoravského divadla stagionu, to by bylo velmi trestuhodné.

KRÁL: Ono se říká, že herci jsou splachovací, ale my víme, že oni o současných problémech vědí a že je trápí. Vědí také zároveň, že není jejich povinnost se tím trápit, ale čekají, co bude, jak to bude, jestli bude z divadla "eseróčko", jak se to dotkne jejich práce a tak dál. Šest let čekali na divadlo, konečně divadlo mají, a zase se objevil problém.

DRÁBEK: Divadlo, peníze a nadšení byly k tomu, aby měl šumperský soubor kde hrát. To je ta idea, radost a neobvyklá solidarita, když chodily peníze z celé republiky na to, aby měl šumperský soubor zpátky svoje divadlo. A teď jakýmkoli, podle mě vulgárním, způsobem ho vyšoupnout nebo ohrožovat nebo stresovat je darebáctví. Šumperk má být na svůj soubor hrdý. My jsme už ledasjaký soubor poznali a pracovali jsme v domech velmi silných jak ekonomicky, tak i prestiží, a víme, že tohle je skvost. To není žádné přehánění ani agitace, to je výraz naší upřímné velké radosti. A pozor, my nejsme žádní rozevlátí bohémové a flamendři, tady se tvrdě pracuje a nároky jsou enormní. Jsme pedanti jako hrom.

KRÁL: Všichni víme, jak se lidi zachovali, když divadlo shořelo. Víme, kdo plakal a kdo říkal "my to nepotřebujeme, nechme to zavřený, uděláme z toho autosalón". Ti stejní lidé, kteří byli proti divadlu, dnes provolávají divadlu sláva.

DRÁBEK: A neb jsme odjinud, můžeme si dovolit říct i následující: Když se po slavnostním večeru a slavnostní premiéře poděkuje kdekomu, ať už zasloužilému, nebo prostě typicky česky odporně vychcanému, a nepoděkuje se řediteli divadla Petru Královi, který to celou dobu na svém hřbetě táhl a který ty peníze vyběhal díky svým známostem, tak to je pro mě příklad obrovského nevděku a nepříjemně zasmrádlého politického tlaku a takového intrikaření a pletichaření, že by Gogol zavýskl, a že by Werich s Voskovcem zavýskli.

KRÁL: Jako syn se samozřejmě snažím být v pozadí, ale když jsem se to dozvěděl, tak jsem opravdu zuřil nikoli za otce, ale za člověka. Já vím, co pro divadlo udělal, kam všude jezdil, jaké měl starosti, po nocích nespal, měl vředy, šel na operaci, a tento člověk přijde na premiéru a slyší tam jméno každého zámečníka, a svoje jméno neuslyší.

DRÁBEK: Petr Král se zasloužil o divadlo a je jeho ředitelem, který je ctěný celou divadelní veřejností v České republice. On je symbolem znovuotevření Severomoravského divadla. Takže pánům, kteří kují nějaké podivné pikle, lze říci, že peníze, za které si pořídili kliky a cedulky a kanceláře, přišly původně na tento soubor. A ať to tak vyzní - jakmile na tento soubor někdo hmátne a bude ho chtít zadusit, potom bude mít co do činění s námi, ať už to vypadá jakkoli jánošíkovsky.

KRÁL: My si samozřejmě můžeme říct, že se nám v Olomouci otvírá vlastní dům a budeme mít vlastní starosti, ale herci jsou tu opravdu stresovaní a je to poznat a nám to vadí a uráží nás to. Oni sice mlčí, ale člověk to vycítí, nebo se to přímo dozví na ulici. A to tady nikam moc nechodíme.

DRÁBEK: Všechno, co za něco stojí, je ohroženo hloupostí, to není jen boj šumperský.

   Když jste se tak rozpovídali o šumperském divadle, jak se vám líbí stavba samotná?

DRÁBEK: Já mám pocit, že tady nejsou všechny peníze, které do toho měly být vloženy. Zdá se mi, že něco bylo ulito bokem a někde to chybí. Pak je tady několik architektonických naivit, například vyjdeš ze dveří a rozdrtíš si hlavu o roh. Ale čím jsme tady déle, tím větší mám pocit, že Šumperk může být velmi pyšný. Budova je to velmi pěkná.

KRÁL: Například teď děláme rozhovor v místnosti, která měla být nahrávacím studiem. Je tu všechno připravené, aby se mohlo nahrávat tady a neplatit nikomu jinému. A najednou peníze někam odešly a udělala se z toho kancelář pro režii a dramaturgii. Sice máme kliky takové a makové, ale nemáme spoustu dalších věcí, člověk přijde na záchod a močí vedle mísy, protože nic nesvítí, čert ví proč. Zůstala tu spoustu nedořešených věcí. Opona je pět centimetrů nad jevištěm a horizont prosvítá.

DRÁBEK: Ovšem architektonický návrh byl rozhodně velkolepý a peníze byly značné. A někde musely zmizet.

   Při každé takové "akci" se něco vynese ze zákulisí. Šuškalo se například něco o nedořešených autorských právech v souvislosti s úpravami textu...

DRÁBEK: Ano, povídalo se, že dělám nějakou dramatizaci, ale to je nesmysl. Vycházíme z textu Voskovce a Wericha, který jsme jen upravili, jako se tradičně upravují i jiné tituly.

KRÁL: Kdybychom text totiž dělali v původní podobě, tak bychom hře ublížili. Snažili jsme se textu pomoc, aby byl akční, příjemný a dnešní.

DRÁBEK: Já si myslím, že hra musí být přístupná pro všechny a velmi bych se divil, kdyby to někdo vyloženě odmítl. Aby měšťanské divadlo mohlo mít hru na repertoáru, musí být pro široký okruh lidí. Svou úpravu si vyloženě hýčkáme. Velmi ctíme původní text Voskovce a Wericha a máme jej hluboko v srdci, proto také cítíme obrovskou zodpovědnost. Kdyby náhodou přišli, spustili se z provaziště a podívali se, jak to děláme, nechceme, aby nad námi ohrnuli nos, že jsme si s tím neporadili.

KRÁL: Scéna za scénou se předělávala za pomocí herců, přičemž se vycházelo z jejich temperamentu. Nikdo to neměl lehké. Soubor nám pomáhal stavět to, co jsme si vybrali. Oni si své postavy vytvořili. A kdokoli z herců měl samozřejmě právo říct, že tohle hrát nebude.

   Slyšel jsem, že jeden z herců to řekl. Neboli - šuškalo se také mnohé o přeobsazení Vladimíra T. Gottwalda v jedné z hlavních rolí.

DRÁBEK: Kromě výtvarnice kostýmů Alžběty Vlachové a výtvarníka scény Iljy Hylase jsme si přivezli našeho hosta Petra Sýkoru, který dělá inspicienta v Moravském divadle v Olomouci. Vyhlídli jsme si ho, protože má úžasný komediální talent. Hrál už v našem kabaretu a tak jsme to riskli a vzali ho do velkého divadla a dali mu roli, kterou hrál Voskovec. To je velká troufalost. Sýkoru jsme dali dohromady s Vladimírem T. Gottwaldem jakožto Mahulenem, což je černošská role Werichova. Jenže ti dva rozumáři o sebe křísali a nešlo to. Museli jsme to tedy nějak řešit, protože tam chyběla spontaneita, ačkoli oni jsou oba velmi poctiví a pracovití herci.
A tady se projevil velký formát Vladimíra T. Gottwalda, který vycítil problém a našel v sobě tolik kázně a tolik vysoké inteligence, že se role vzdal. Sešli jsme se jako chlapi a v zájmu inscenace jsme se takhle domluvili. A navíc se Vladimír sám přišel podívat na zkoušku a velmi slušně představení dramaturgicky rozebral. Inspiroval nás při tom k několika věcem, které jsme nemohli rozlousknout. Tomu říkám grand.

KRÁL: Vladimír se velice precizně připravoval na každou zkoušku a velice nám také pomáhal. Zachoval se především jako divadelník, a to se cení, je to jev, který se vidí zřídkakdy.

DRÁBEK: Na Vladimírovo místo přišel Petr Komínek, kterýžto od rozumářů Sýkory a Gottwalda jest pudovým, instinktivním hercem. Najednou to mělo to, co to potřebovalo. Najednou vzájemné doplnění Dona Quijota Sýkory a Sancho Panzy Komínka bezvadně funguje na jevišti, ten vztah velkého bílého extroverta a malého černého introverta. A Petrovi Komínkovi to vyneslo okamžité angažmá. Měl smlouvu na Naše furianty a od nového roku je řádným členem souboru, což je velmi na místě. I po této stránce to byla výborná trefa.

KRÁL: Je prostě skvělá věc, když člověk vidí, že lidem jde předně o divadlo. To je velmi příjemné. Vladimír sám uznal, že mu to nejde, že nestíhá humor a koncepci. To není samozřejmě nějaká jeho chyba, to je i naše věc. A bylo to patrně opravdu tím, že se sešli dva rozumáři. A marná sláva, divák definuje a přijímá představení podle hlavních postav.

   Několikrát jste zmínili projekt Hořící dům. Můžete se o něm ještě rozpovídat?

   DRÁBEK: V Olomouci byla dříve kromě velkého Moravského divadla ještě druhá scéna. To bylo hodolanské operetní divadlo v odlehlé čtvrti za nádražím. Divadlo bylo uzavřeno, došlo v něm k požáru, potom to zase smetla voda. Pak to chvíli vypadalo, že se dům prodá a využije se v rozmezí stagiony až po autosalon. No, a my s naším studiem pořád kočujeme, jsme už staří a znavení a chceme si dopřát tu rozkoš zkoušet, kdy budeme chtít, mít představení, kdy budeme chtít, a tak jsme udělali projekt na tenhle Hořící dům jako na centrum alternativní kultury. A důležité je, že nejen divadelní kultury. Skutečnost, že tam bude mít své domovské centrum Studio Hořící žirafy, je jen třetina aktivit. Chceme povzbudit k práci hudebníky a výtvarníky, prostě všechny, kteří se chtějí nějak realizovat.

KRÁL: Nabízíme prostor. Ostatní je na nich. Bývali jsme velice alergičtí, když všichni seděli v hospodě a říkali "já kdybych moh´, já bych dělal". A teď tady to místo bude, tak dělej, teď můžeš. Je tu zkušebna, je tu jeviště. Ale zbytek si musí dohodnout sami: sponzory, propagaci, všechno. Nebudou se mít za koho schovat, tak ať ukážou, co umějí.

DRÁBEK: Přišli jsme za lidma na univerzitu a s velkou láskou jsme jim řekli, tak, tady to máte, my vám to nabízíme. Ono to je navíc inspirativní i pro nás samotné. Ale také jsme studentům řekli: podruhé už vám to nabízet nebudeme. Kdo chce pracovat, musí sám pohnout svým zadkem. V divadle existuje kouzlo termínu, který musíš dodržet, musíš dodržet rozpočet, a i díky tomu vznikly velké věci. Ve chvíli, kdy budeš dělat něco, co nebude táhnout lidi, tak to asi nebudeš moct dělat. Nebo si budeš muset ty lidi sehnat, dotáhnout je tam, naučit je na sebe chodit a být tak schopný přesvědčit je, že máš své místo.
My jsme se k Hořícímu domu odhodlali až poté, co jsme v posledním roce přestali mít problémy s návštěvností. Pravidelně jsme roznášeli letáky, člověk sám ví, jak se chová k těm, kteří mu letáky cpou, a ještě zvát na divadlo, to vypadá, jako když za keřem nabízíš karamely. A od té doby, co jsme se přestěhovali s celým naším cirkusem do Jazz Tibet Clubu, tak jsme si mohli dovolit ty cedulky přestat roznášet. Lidi si nás už našli sami. Současný stav je takový, že jsou vyprodávána i místa na sezení na zemi, atmosféra je bouřlivá a krásná. Dům se otřásá v základech a my si uvědomujeme, že tohle je nádhera.

KRÁL: A taky si uvědomujeme, že to budeme muset budovat znovu. Do konce dubna by mělo být dobudováno, pracuje se na kontaktech, výtvarnících, grantech a na prvního máje by se to mělo otevřít.

DRÁBEK: Chtěli bychom tam také mít centrum moderního kabaretu. U nás je samozřejmě velmi těžké najít českého Woodyho Allena nebo Andyho Kaufmanna, který umí lidi bavit u mikrofonu. Nemám ovšem na mysli přiblblé baviče v debilním televizním stylu, nebo to, co se za baviče vydává, Náhlovským počínaje přes další pouťové šmíráky. Vycházíme spíše z německého sarkastického kabaretu, ostrého a tvrdého. Divadlo musí být takové, aby diváci nebyli lhostejní, aby vystupovali, rušili, vykřikovali a glosovali.
KRÁL: Ve středověkém divadle bylo hodně lidí počato v hledišti. U dveří byly nejlepší místa pro stání prostitutek, prodávaly se tam ryby, lidi skandovali, když se to nelíbilo, tak přilítly rajčata. Tohle sice přesně nechceme, ale chceme, aby divadlo žilo.

DRÁBEK: Aby člověk vybuchnul smíchem. Aby zažil katarzní účinek. Když je divadlo mrtvé, tak je špatné. Když jde pán vyvětrat oblek a paní kabelku, tak to není divadlo. Někteří už mají předplatné, tak jdou holt do divadla. Ale takhle to opravdu nejde.

   Povídalo by se ještě dlouho, ale čas se hlásil o slovo a v diktafonu došla páska. Děkuji za jeden z nejpříjemnějších rozhovorů, jakého jsem se kdy účastnil.


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru

NA DYMYTRY ZADARMO


Hrajte s REJEM o pět vstupenek na koncert skupiny DYMYTRY, která vystoupí v pátek 27. října v kulturním domě v Zábřeze. Stačí, když pošlete správnou odpověď na soutěžní otázku a budete mít špetku štěstí při losování. Příští týden zveřejníme jména pěti šťastlivců, kteří půjdou na metalový koncert zadarmo.

Soutěžní otázka:

Jaká image je typická pro členy kapely Dymytry?

A) Zahalují si tváře
B) Oblékají se do kožichů
C) Všichni nosí plnovous

Odpovědi posílejte do čtvrtka jako SMS ve tvaru ODPOVĚĎ, JMÉNO, BYDLIŠTĚ na číslo 605 854 541. (Cena jedné SMS odpovídá standardní textové zprávě dle ceníku vašeho tarifu.)


VYHODNOCENÍ

Vstupenku na festival DŽEMFEST, který se uskuteční v pátek 20. října v Domě kultury Šumperk, vyhráli Klára Hollarová ze Šumperka a Petr Horáček z Mohelnice.
Blahopřejeme! Výhra na vás čeká v pokladně DK Šumperk (po-pá, 14-18 h).