SPORT

Moje první zkušenost s fakačkou

15. října 2000, 16:25, nei
   ŠUMPERK, SOBOTÍN - Trápí vás, že nevíte, co je to fakačka? Vůbec to netušíte? Naše redaktorka si ze sobotního orientačního běhu odnesla cenné postřehy, které uložila do své reportáže, v níž najdete samozřejmě i odpověď na otázku, co je fakačka.
   V životě každého, byť sebe pohodlnějšího člověka nadejde okamžik, kdy je donucen opustit teplo dokonale technicky zabezpečeného domova a vyrazit do přírody "naživo", nikoli prostřednictvím televize nebo internetu. Taková chvíle nemusí nastat pouze vinou přírodní katastrofy, ale může vás k tomu někdo prostě "ukecat".

   I já jsem jednoho dne podlehla a nějakým omylem jsem přislíbila svou účast na Sobotínském divočákovi, aniž bych předem tušila, co taková akce obnáší. Sobotínský divočák je, jak se později ukázalo, závod v orientačním běhu a svůj název odvozuje pravděpodobně od místa konání (Sobotín) a znaku pořádajícího oddílu.

   V sobotínském dětském táboře, který sloužil závodníkům jako hlavní základna, jsem se poprvé přímo setkala s kulturou orientačních běžců. Orienťáci se bezprostředně po příjezdu běží pozdravit s přáteli, které neviděli od posledního tréninku a vyměňují si novinky týkající se jejich sportu.

   Člověk-orienťák je zvláštní bytost odlišující se od jiných lidí například tím, že i když spadne ze skály, tak neporušen pokračuje v běhu. V běžném životě jej rozpoznáte pouze podle dederonu, který tvoří součást závodního dresu materiálem připomínající záclonu, ale všichni ho nosí i v civilu. Překvapivě nejde pouze o mladé energické muže a ženy, věkové rozmezí závodního pole je doslova neomezené. Mezi hromadami batohů a dresů často narazíte na batole omotané v mapách nebo na starce trápícího se kvůli špatně držící protéze.

   S přibývajícím časem se všech bez výjimky zmocňuje startovní horečka, odborně nazývaná starťák. Všichni orienťáci se pomalu přesouvají na start, což je místo, kde ustává konverzace a každý se soustředí pouze na pípání časomíry. Prostor startu je rozdělen do tří koridorů, které jsou od sebe odděleny barevnými páskami. V prvním z nich neděláte vůbec nic, jenom někteří začínají pomalu nervózně funět, v dalším musíte vynulovat fakačku (sport ident chip) a připevnit si ji na prst a ve třetím už všichni jenom funíte a čekáte na pípnutí, které vás pošle na trať. Po vběhnutí do lesa, tak aby vás nemohli zahlédnou vaši ještě nevyběhnuvší soupeři, si rozeberete mapy a podle nich a vaší buzoly začnete s hledáním první kontroly.

   Trať Sobotínského divočáka byla, dle mého názoru, stavěna se zřetelnými sadistickými sklony a s evidentním záměrem vyhladit orientační běžce. Navzdory pořadatelům se však do cíle dostali všichni účastníci.

   Doběhnutím do cíle však pro žádného orienťáka závod nekončí. K zvláštním rituálům orienťácké subkultury patří nejen návštěva nejbližší restaurace, ale zejména seznámení ostatních s tím, jak si s kterou pasáží poradil, a nekonečné porovnávání výsledků. Pokud narazíte na orientačního běžce bezprostředně po závodě, snažte se mu co největší oklikou vyhnout, protože vám bude zcela určitě chtít popsat celou trať s nejpodrobnějšími detaily. Pro každého z nich je totiž orientační běh mnohem víc než sport a nevynechají jedinou příležitost, aby vás o tom přesvědčili.


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru