KULTURA

Kulturní život -SPECIÁL

22. dubna 2004, 15:12, téma KULTURNÍ ŽIVOT, Kulturní život
Kulturní život -SPECIÁL









S KAMENÍM ZKAMENÍM

miroslav kubíček


mám kámen na srdci
jak kalna kamenná
ale když položím dlaň
na kalvu kamene
zachvěje se
i srdce kamenné


mám kámen na srdci
návraty jsou krásnější
než přítomnost
vyhlazují i kámen
s ním občas vzlétnou
občas


mám kámen na srdci
že nepovím vše
co bych chtěl
spadl mi kámen ze srdce
že nepovím vše
co bych chtěl

Z připravované knihy Odvalený kámen M. Kubíček, březen 2004

Vážení přátelé, dostáváte do rukou mimořádné číslo KŽŠ, které nám chce připomenout, že tento časopis vychází v našem městě již neuvěřitelných 45 let. Do jeho obsahu jsme zařadili články, které jsme vybrali z oněch 45 ročníků a které, dle našeho mínění, patřily k těm významnějším. Jejich výběr byl velmi obtížný, protože téměř každé číslo Kulturního života takový článek obsahovalo. Je pochopitelné, že první ročníky tohoto časopisu přinášely i informace o politickém dění ve městě (pravidelná rubrika „Zprávy z MěNV“), informace o podnicích a organizacích v Šumperku, ale i řadu dalších statí, poplatných době, ve které KŽŠ vycházel. Ale nikdy zde nechyběly nejrůznější exkursy do historie města, výpovědi o jeho proměnách a odkazech významných rodáků či občanů. Nikdy také nechyběl kompletní programový servis kulturních institucí. Od roku 1993, kdy začal vycházet zpravodajský čtrnáctidenník Městského úřadu „Horizont“, mohl se rejstřík historických a kulturních informací ještě rozšířit. Grafická úprava i obálka KŽŠ až do roku 1997 neprošla velkými proměnami, o čemž se můžete přesvědčit i na výstavě, která je k výročí časopisu instalována v šumperském Divadle, v prostorách Hrádku. V letech 1997-2000 se název KŽŠ změnil na „Život“ a dostal podtitul „Společenský měsíčník města Šumperka“, se zaměřením na kulturu, podnikání, turistiku a sport. S tím se výrazně proměnila i jeho obálka a grafika. Od 2.čísla ročníku 2000 se časopis vrací ke své původní podobě i obsahovému složení. (Podrobněji o tom píše dále doc. František Spurný CSc. ve svém článku.) Na úvod tohoto mimořádného čísla jsme zařadili příspěvky tří lidí, kteří stáli u samotného zrodu časopisu a po celých 45 let mu zůstali věrní (ovšem, pokud jim to režim dovolil). Věříme, že vám mimořádné číslo KŽŠ nejen připomene osobnosti či události, na které jste již možná pozapomněli, ale že vás rovněž přesvědčí o tom, že si právě tento časopis vydobyl své svébytné a oprávněné postavení. Za celou redakci, která časopis připravuje, si přejeme, aby se počet jeho věrných čtenářů a příznivců v průběhu dalších 45 let co nejvíce zvýšil. Redakce také děkuje za morální i finanční podporu Městskému úřadu Šumperk při jeho vydávání. Jménem redakční rady Hana Nováková.

JIŽ JE TOMU ČTYŘICET PĚT LET

Mezi první návštěvníky Okresního archivu v tzv. Geschaderově domě na podzim 1958, kdy jsem se ujal jeho budování, patřil tehdejší profesor Střední ekonomické školy a zanícený vlastivědný pracovník dr. Miroslav Zapletal, stejně jako tehdejší odborný asistent filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci dr. Zdeněk Filip, jehož jsem znal už ze svého působení ve Státním archivu v Janovicích u Rýmařova a v jeho pobočce v Olomouci. Proto jsme se také velmi rychle dohodli na redakci od května 1959 Osvětovou besedou vydávaného kulturního měsíčníku Kulturní život Šumperka Jeho odpovědným redaktorem se stal Miroslav Zapletal a členy redakční rady vedle mne a Filipa vedoucí školského a kulturního referátu města Zdeňka Chorá, autorka první obálky, kterou od 1961 vystřídal její nástupce František Lohniský. V této sestavě mimochodem trvala až do roku 968 – pouze roku 1965 přibyl jako další člen redakční rady profesor gymnázia Radek Mendlík. Tři historikové v jedné redakci, která sice měla formální sídlo v Domě osvěty, dnešním Domě dětí a mládeže na ul. 17. listopadu, ale ve skutečnosti se častěji scházela k redakční práci u mne v archivu. Do naší „historické“ sestavy zapadl vzápětí i kronikář města a správce městského archivu Hubert Kubík a „archivní“ soused Miloň Dohnal, profesor Střední zdravotnické školy. A to nepočítám spolupráci pracovníků Univerzity Palackého, historika Ladislava Hosáka a Miloše Trapla, filozofa Svatopluka Hraba, literárního historika Františka Valoucha a Jiřího Stýskala, kteří pomáhali vytvářet profil prvních deseti ročníků Kulturního života jako měsíčníku zaměřeného vedle kulturní i na historickou problematiku. Slibně se rozvíjející měsíčník byl počátkem 60. let ohrožen tehdy rušením řady tiskovin kvůli nedostatku papíru, naštěstí vyvázl jen omezením rozsahu z 24 na 16 stran. Období Pražského jara a jeho doznívání se na redakci podepsalo personálními změnami. Zmizel autor grafické úpravy od roku 1968 Veleslav Makeš, dále František Lohniský a od července 1969 Zdeněk Filip, který však nadále zůstával spolupracovníkem měsíčníku. Když na jaře roku 1970 zemřel náhle Miroslav Zapletal, musel jsem se ujmout funkce odpovědného redaktora a v prosinci byla redakční rada rozšířena o nového vedoucího odboru Vladimíra Čulíka, který rokem 1973 převzal i odpovědné redaktorství. Do redakční rady přibyli noví lidé, vedoucí Kulturního zařízení města Šumperka Jana Zajícová a ředitel devítiletky Karel Tesař. Ostatně k dalším změnám v redakční radě, zejména co do jejího rozšíření, docházelo po celá 70. a 80. léta. Mimochodem, sídlem redakce se stal do roku 1977 už oficiálně Okresní archiv, poté s příchodem Hany Hlouškové – Čechové a Milana Uhla již zmíněné Kulturní zařízení. Mnohem pronikavěji se normalizace podepsala na obsahové náplni měsíčníku. S výjimkou roku 1976, roku oslav 700. výročí města Šumperka, které provázel seriál statí o dějinách města, byly jednotlivé ročníky z „vyšších míst“ věnovány seriálu „ Lidé naší doby“, převážně stranickým funkcionářům, seriálům o jednotlivých průmyslových a zemědělských podnicích, výzkumných ústavech, kulturních zařízeních a odborových organizacích. Zcela zmizela rubrika „Jednou plus, Jednou mínus“, prý bychom „nedělali do vlastního hnízda“, řečeno slovy tehdejšího místostarosty, který pečlivě sledoval každou kritiku městských orgánů. Jedno však v redakční radě vzdor všem politickým příkazům zůstávalo: vzájemná důvěra a opravdová spolupráce. Není divu, že zájem o Kulturní život upadal. Významným oživením se proto stala od ročníku 1984 pravidelná rubrika „Šumperské proměny“, která jakoby se vracela k onomu počátečnímu „historickému období“. Nejprve spoluvydavatelem a posléze od roku 1987 vydavatelem se stal místo Kulturního zařízení Dům osvěty a odpovědným redaktorem jeho ředitel Ing. Ivan Štodt. Listopad 1989 podstatě zasáhl do reakce i obsahové náplně měsíčníku. V redakční radě, jejíhož předsednictví jsem se od července 1990 opět ujal, se postupně vystřídala řada nových představitelů politického a kulturního života města, včetně starosty a staronového člena redakce Radka Medlíka. V práci na redakci Kulturního života Šumperka vyrostla řada pozdějších úspěšných redaktorů novin, jako byly Stáňa Rybičková, Vladimíra Krejčí, či Rostislav Hányš, od roku 1991 pak dosavadní redaktorka Zuzana Kvapilová. Na stránkách Kulturního života, jsouce zbaveni jakéhokoliv zásahu shora, mohli jsme si dovolit daleko pestřejší obsah. Znovu se pak setkáváme s články o historii města a jeho obyvatel, o jeho významných osobnostech, o uměleckých a stavebních památkách. Hlásí se tu šumperští rodáci ze zahraničí, jako německá spisovatelka Marianne Wintersteiner, univ. Prof. Dr. Med. Viktor Dostal, maďarská pěvkyně Dagmar Wanke-Szendrey, kanadská sochařka Lea Vivot, rakouská žurnalistka Marta Marková - Pelinka, představují se noví partneři města, jako německý Bad Hersfeld, holandský Maarssen, polská Nysa či slovenská Prievidza. Šumperský dětský sbor Motýlovci informuje o svých zahraničních úspěších, stejně tak i šumperští sportovci, přestavují se tu opět šumperští básníci. Však také rozsah jednotlivých čísel se rozrostl na 24, v některých letech až 34 stránek. Avšak již dosti historického zamyšlení. Kéž dojde splnění prosté přání: „ Kulturní živote, jen tak dál!“
František Spurný

LÉTA S KULTURNÍM ŽIVOTEM ŠUMPERKA

Na jaře roku 1959, když se z iniciativy tehdejší Osvětové besedy v Šumperku rodil Kulturní život Šumperka, působil jsem v Olomouci. Ale už jako předválečný šumperský rodák jsem se často vracel do svého rodného města, kde kromě rodičů jsem měl i mnoho dobrých přátel. Právě s některými z nich jsem také spoluzakládal měsíčník Kulturní život Šumperka a stal se i členem jeho první redakční rady. Během let jsem potom pro něj napsal mnoho desítek nejrůznějších článků, drobných zpráv, knižních i filmových recenzí, také dvě nebo tři kritiky inscenací šumperského divadla. Ze své profese historika a literárního historika nejvíc jsem však do tohoto časopisu přispíval články zabývajícími se historií a kulturní historií města Šumperka, někdy, troufám si říci, příspěvky docela zajímavými i objevnými. Třeba o šumperském rodáku, populárním německém spisovateli E.M. Vacanovi, o zdejším pobytu slavného smetanovského pěvce Antonína Barcala, o šumperských láskách mladého básníka Jiřího Wolkera nebo po letech právě objevovaného spisovatele Josefa Kocourka, o prvním představení Smetanovy Prodané nevěsty v Šumperku v roce 1921 a podobně. V několika příspěvcích věnovaných přímo dějinám města jsem se soustřeďoval zejména na klíčová data naší novodobé historie, jako byly rok vzniku republiky (např. v článku o tzv. Severomoravském národním výboru 1918), rok 1938 (v článku o tzv. Německém hospodářském svazu, posledním pokusu německých antifašistů v ČSR postavit se proti Henleinovi), rok 1945 (v článku o prvním Místním národním výboru v Šumperku) a samozřejmě také osudový rok 1968. Dva mé komentáře k událostem roku 1968 v Kulturním životě Šumperka, vzpomínkový článek o T.G. Masarykovi a aktuální konfrontace let 1918, 1938 a 1968 vzbudily potom u místních normalizačních byrokratů takovou nelibost, že neváhali intervenovat u nadřízených orgánů, abych byl zbaven možnosti dále působit na vysoké škole. Proto pro jistotu hned v roce 1969 zmizelo také mé jméno z tiráže Kulturního života Šumperka, i když aspoň zpočátku jsem do toho časopisu mohl přispívat nadále, později ovšem většinou už jen anonymně. Svou spolupráci s Kulturním životem Šumperka jsem mohl opět zintenzivnit teprve po listopadu 1989. Kromě několika příspěvků k novodobým dějinám města (např. v roce 1998 k 30. výročí okupace ČSR jsem se v několika pokračováních podílel na obsáhlém seriálu Ve znamení osmiček) soustavněji jsem tu publikoval zejména biografické medailonky významných nebo aspoň nějakým způsobem zajímavých osobností, šumperských rodáků nebo lidí, kteří se natrvalo zapsali do historie města. Z dávnější minulosti to byli např. Hans Hönig, zakladatel šumperského muzea, hudební skladatelé Max Oberleithner a Eduard Chiari, zpěvák Leo Slezak, spisovatelka Marie Knitschková, malíř Kurt Hallegger a jiní. Z méně dávné minulosti pak někteří představitelé předmnichovské české menšiny v Šumperku, zakladatelé šumperského českého školství Eduard Kubíček, Vratislav Drlík, Ladislav Fiala, profesoři Jan Springer a Miloš Salus, básník Vilém Nezbeda a další. Přímo za svou povinnost jsem přitom považoval blíže seznámit šumperskou veřejnost také se jmény, osudy i podobami těch statečných českých vlastenců, kteří obětovali své životy v boji proti nacismu a po roce 1945 právem byli poctěni čestným občanstvím města – Ing. Robert Srkal, primář MUDr. Otakar Reiss, úředník ČSD Jan Čičák, ředitel pošty Jan Langer, Ing. dr. Emil Mazal, gen. František Krátký, pplk. František Václavek, mjr. Miloň Micka, mjr. Jaroslav Evald i student šumperského Gymnázia Lubomír Manďák. Je zásluhou Kulturního života Šumperka, že ochotně poskytoval své stránky vzpomínkám na všechny tyto a ještě mnohé další zasloužilé osobnosti města Šumperka, že tak bylo možno připravit galerii několika desítek významných šumperských občanů a připomenout je tak dnešní generaci. Ze svého podílu zejména na této práci Kulturního života Šumperka mám dobrý pocit a rád v ní pokračuji i nadále aspoň pravidelnou rubrikou Šumperská výročí.
Zdeněk Filip

GLOSA K VÝROČÍ

Šedesátá léta byla pro mne jako vrata do bohatého selského stavení. Tak jsem bušil, vcházel, zíral, snažil se podat ruku k dílu. K otvírání těchto vrat pomáhal v Šumperku také Kulturní život. Na konci šedesátých let jsem v něm ťukal a bušil v „malých úvahách“ o kufru, o mravencích, o ženách a jiném. Ptal jsem se i v Našem slově, „kolik slov ještě v provinciích“ , nabádal jsem, že „nové jen s novými lidmi“ atd. Získal jsem souhlasné stisky rukou, úšklebky a vyhazov ze školy a zákaz vydávání knih. Zkomplikoval jsem život redakci Kulturního života, také Našeho slova, Červeného květu. Ale i tady v Šumperku jsme budili mlčící většinu. Pak nás dvacet let vyhazovali, zesměšňovali, zapisovali do různých seznamů. Oni i my se jsme zestárli a ztrácíme energii. Paměť ne. Noví manažeři myslí spíš na svoje peníze, tuneláři rozvrtávají naši demokracii, vládne spíš byznys. Kulturní život Šumperka byl v šedesátých letech 20. století jiný než v současnosti. Byla jiná doba. Je jiná doba.
Miroslav Kubíček

Malá úvaha o šeříku (psáno pro Kulturní život Šumperka, z pochopitelných důvodů v době normalizace nevyšlo)

Opět nám kvetou májové šeříky; jejich modré, bílé, růžové, fialové květy provoňují šeď městských ulic, vybarvují světácky vyšňořené parky i cudné venkovské zahrádky. Ach, šeříky našich domovů, naší spanilé země, ach, země krásné, země milované. Jak jinak to bylo v májových dnech roku 1945! Snad ještě doznívají Seifertovy verše: „Do šeříků padly dny té slávy, nikdy ještě nám tak nevoněl ten květ bílý, modrý, usměvavý, přivázaný na lafetě děl.“ Ale čas se posunul, posunuly se hodnoty, v srpnu šeříky nekvetou, na jejich listech těžkne prach, který nás pálí v očích jako slzy, protože jej rozvířily tanky. Za úvahu tedy stojí náš vztah k šeříku – bezu. Po každoročním výzkumu zjišťuji, že je asi stejný, že kdekdo boří nos do těchto opojných květů a saje. Sají i činovníci, kteří samým nadšením zahopkají, zapoklonkují, zakozáčkují. Činovníci už jsou takoví. Šeříky voní jako děti, jako paní učitelky, jako můj kostel při májových pobožnostech. Jen jaksi nevoní z jistých kabátců, kterých je teď v Šumperku víc než dost. Letos šeříky na lafetách děl neuvidíme. Je tu realita.
Miroslav Kubíček

BUDEME V ŠUMPERKU DRUŽSTEVNĚ STAVĚT? červenec 1959

Touto otázkou se zabývá velká řada našich občanů – zvláště těch, kteří vůbec nebydlí, nebo bydlí špatně, v malém nebo vlhkém bytě apod. Ti všichni mají podané žádosti o byt u MNV a netrpělivě čekají, kdy konečně byt dostanou. Počet žadatelů se pohybuje stále kolem 900 i více, kromě těch, kteří mají podané žádosti přímo v závodech. A takových je víc než 200. Nedostává se tedy stále více než 1.100 bytů. Co dělat? Od r. 1945 do konce r. 1958 bylo v Šumperku postaveno 527 bytových jednotek, z toho pro MNV však pouze 28. V roce 1959 se postaví 87 bytových jednotek, z toho 7 pro MNV, 62 pro zaměstnance závodů. Na 18 bytových jednotek, postavených podnikovou formou, se nařízení o bytech pro MNV nevztahuje. Pro rok 1960 se plánuje výstavba asi 120 bytových jednotek. Pro příští pětiletku však již jen omezené množství, neboť pro celý kraj Olomouc činí státní výstavba pouze 26,5%. Uvážíme-li naše možnosti s ohledem na výstavbu státní a naproti tomu odhadneme potřeby, vyjádřené počtem žádostí, musíme říci, že počet žádostí o byty se bude ještě dlouho udržovat kolem čísla 900. Proto nemůžeme spoléhat jen na přidělení bytu ze státní výstavby (žadatelé budou vybíráni podle sociálního hlediska s ohledem na počet dětí apod.), ale musíme se snažit pomoci si sami. Buď formou družstevní výstavby nebo výstavbou soukromou.

Co poskytne MNV v Šumperku? Zajistí pro zájemce možnost těžit potřebný stavební materiál (kámen, písek, štěrkopísek), pomůže zajistit potřebný počet cihel z bouraček apod. Prostřednictvím generálního investora zajistí projekt na dohodnutý typ domu. Poskytne veškerou materiální i poradenskou pomoc všem, kteří ji budou potřebovat. Pro stavbu soukromých domků kromě toho nabízí cihly z cihelny v Temenici, pěkná stavební místa aj.

Co poskytne spořitelna? Všem, kteří uzavřou smlouvu o družstevním spoření, půjčku až do výše 10.000 Kčs úvěrem na 5 až 10 let při 4% zúročení.

Kolik bude stát bytová jednotka? V r. 1960 69.000 Kčs a ve třetí pětiletce nemá být dražší než 63.000 Kčs. Za pomoci MNV a závodů a hlavně vlastním přičiněním družstevníků se tato částka může ovšem snížit. Počítáme, že se v průměru bude pohybovat kolem 60.000 Kčs. Přitom 18.000 Kčs by hradil stát, 24.000 Kčs by hradil družstevník, 18.000 Kčs by po dobu 30 let družstevník splácel nájemným. Bude-li však družstevník sám na stavbě pracovat, dá-li k dispozici materiál, který získá za pomoci MNV, provede-li si sám nebo za pomoci závodu některé práce, budou mu všechny tyto hodnoty připsány na osobní konto družstevníka a částka jeho vkladu se podstatně sníží. Máme všechny předpoklady, abychom v Šumperku úspěšně zahájili stavbu družstevních bytů a začali postupně odstraňovat bytovou tíseň.

Kde se bude stavět? Do r. 1963 pravděpodobně na Revoluční a Vrchlického ulici, později na sídlišti 8. května. Současně se stavbou bytových jednotek zahájíme i stavbu prodejních jednotek. Máme všechny předpoklady, abychom i v Šumperku úspěšně zahájili stavbu družstevních bytů a začali už postupně odstraňovat bytovou tíseň. Proto každý, kdo má podanou žádost u MNV nebo u některého ze závodů, neotálej, vyzvedni si přihlášku bytového družstva v Šumperku a vyplň a odevzdej ji buď u jednotlivých závodů, na ONV, MNV, ve spořitelně nebo v Kulturně propagačním středisku v Šumperku.

Chceš dobře bydlet?
Staň se členem bytového družstva.

PROGRAM KVĚTNOVÝCH OSLAV V ŠUMPERKU květen 1960
Sobota 30. dubna 1960
19.30 hodin – divadelní představení hry Lorraine Hansberryové „Jako hrozen v parném slunci“ – divadlo Jiřího Wolkera

Neděle 1. května 1960
6.30 – 7.30 hod. – budíček – dechová hudba Osvětové besedy
8.00 – 9.00 hod. – řazení májového průvodu
9.00 – 11.00 hod. – manifestační průvod městem
11.00 hod. – veselice – náměstí Klementa Gottwalda
14.00 hod. – radostné odpoledne – Kotel (soubory Družba, Mír, tanec, zábavní park)
17.00 hod. – meziokresní utkání v kopané – Střelnice
19.00 hod. – veselice ve všech zábavních místnostech ve městě

Úterý 3. května 1960
19.30 hod. – „Věrnost za věrnost“ – pásmo Jedenáctileté střední školy – divadlo Jiřího Wolkera

Sobota 7. května 1960
9.00 – 11.00 hod. – kladení věnců u pomníku J.V. Stalina
11.30 hod. – Manifestace pracujících k 15. výročí osvobození Sovětskou armádou – nám. Klementa Gottwalda
14.00 hod. – závody vodáků – koupaliště Na Benátkách
15.00 hod. – zahájení výstavy „15 let budování v okrese“ okresní muzeum Výstava obrazů ak. Malíře K. Homoly – galerie v divadle
19.30 hod. – slavnostní veřejné zasedání OV KSČ, ONV, MNV, OV NF, MV NF, MV KSČ – v kulturním pořadu recitace a vystoupení symfonického orchestru OB v Šumperku

Neděle 8. května 1960
Den sportu
8.00 hod. – turnaj v odbíjené – Střelnice
8.00 hod. – soutěž v hodu kriketovým míčkem – sady 1. máje
9.00 hod. – přebor okresu v lehké atletice – Tyršův stadión
9.00 hod. – koloběžkové a tříkolkové závody – Jeremenkova ul.
10.00 hod. – beseda s filmem o vodáctví – záv. Klub ZPP
10.00 hod. – estráda pro děti – Letní divadlo
11.00 hod. – výstava bojové techniky – sady 1. máje
14.00 hod. – start závodů vodáků – Desná, Malínský most
14.00 hod. – Baník Šumperk – Baník Česká Ves, kopaná I.B, Dukla Šumperk –
Lokomotiva Olomouc, kopaná I.A, finále škol v odbíjené – Střelnice
19.00 hod. – lampiónový průvod – nám. Pionýrů, karneval ČSM, ohňostroj – u koupaliště

Pondělí 9. května 1960
10.00 – 11.30 hod. – koncert v sadech 1. máje – estrádní soubor ZK Moravolen
14.30 hod. – městská spartakiáda – Tyršův stadión

TŘI HODINY V ŠUMPERKU leden 1961

Navštíví-li někdo nějaké město po více než padesáti letech, je to, jako by tam byl poprvé. Má-li ke všemu ještě málo času, marně doufá, že se mu z mysli vynoří nějaká vzpomínka. A tak se návštěvník jen dívá na budovy, do výkladních skříní a nahlíží do tváří lidí, z nichž žádný nežije v tomto starém severomoravském městě déle než patnáct let, a lituje, že nemůže navštívit aspoň některé kulturní instituce, továrny, školy apod. Neodchází však s rukama zcela prázdnýma. Dostalo se mu několika čísel „Kulturního života“. A tak ve vlaku, místo aby podle starého zvyku hleděl do krajiny, prohlíží číslo po číslu. A je tak zaujat, že málem by zapomněl vystoupit v Olomouci. Pravda, dnes již každé okresní město vydává svůj časopis, jenže mnohé z nich nejsou k ničemu. Špatný papír, špatná úprava, nejšpatnější pak obsah. Jen programy biografů, nějaká úřední vyhláška, nějaké jubileum, o kterém se již psalo v denním tisku, a inseráty. Škoda i toho špatného papíru. Avšak docela něco jiného je místní časopis šumperský. Ne že by mohl být považován za vzor všech vzorů, že by byl vrcholem dokonalosti, má však některé rysy, pro které přece jen může být pokládán za vzor. Spočívá to především v tom, že redakce i všichni přispěvatelé mají nejupřímnější snahu vzbuzovat ve svých spoluobčanech lásku k svému městu, a to ne nějakou sentimentální lásku, nýbrž rádi by v každém zažehli ohníček nadšení pro spolupráci na věcech malých i velkých, aby tak každý jednotlivec se cítil spoluodpovědný za všechno, byl hrdý na dosažené úspěchy a trápil se tím, co se zatím nepodařilo nebo pokulhává, aby tak ve všech občanech vznikal stále větší a větší pocit sounáležitosti a ctižádosti. Lokální patriotismus? Třeba, vidíme-li v něm ušlechtilé soutěžení, aby těch dobrých věcí bylo více, aby byly konány lépe a rychleji. A ještě jedna věc činí „Kulturní život Šumperka“ hodný pozoru. Odpovědní pracovníci ze všech oborů se v něm horlivě hlásí o slovo. Jejich projevy zpravidla nemají formu schůzkových referátů. Činovníci nic nezatajují, mluví o dobrých výsledcích i nedostatcích a všichni volají občany ku pomoci. Je vidět, že chtějí sloužit lidu a ne jen přikazovat. Zvláště tohle působí radostně. Už kvůli „Kulturnímu životu Šumperka“ budu musit na severní Moravu zajet častěji.
Václav Kaplický

Z divadelních epigramů Vratislava Spilky leden 1961 Tři divadelní monology

REŽISÉR Pardon, že má osobnost není ze hry vidět dost ? Hlavně, že mé jméno zvučné na programu skví se tučně.

HEREC Ideovost role hlásám, plním heslo „Čelem k masám“. Proto každou repliku říkám čelem k publiku.

VÝTVARNÍK, Polyekrám, polyekráš, režisére, ty mě nestraš, že to jednou vyjde z módy . . . Hody, hody, doprovody. Chvála denního tisku

Že na Velké pardubické zvítězil kůň Tenaten, půlku strany v novinách jsi zajisté čeť druhý den.

Divadlo žes viděl krásné, nečetl však o něm ? Chápej . . . není všechněm dáno na světě být koněm!

ŠUMPERSKÉ HOSTINCE červen 1962

O kulturnosti našeho města svědčí nejen jeho zařízení kulturní a osvětová, jejichž počet je pozoruhodný a jejichž kvalitní činnost rok od roku vzrůstá, ale i další ukazatelé, podle nichž lze soudit, že kulturní úroveň našeho města má tendenci vzestupnou. Mezi tyto ukazatele patří mimo jiné i podniky restaurační. Stačí jen letmý pohled nazpět, abychom si uvědomili, jaké podstatné změny se udály v poměrně krátké době právě na tomto úseku služeb. Zanikly a zanikají staré hospody a hospůdky s nízkými začouzenými stropy. Zmizely krčmy s červenými lucernami nad vchodem a tytam jsou zatuchlé putyky s poplivanými podlahami a nečistým nábytkem. Všechna ta jména, jimiž jsme kdysi označovali taková místa neřestí, již pomalu mizí z našeho slovníku. Počet restauračních podniků v Šumperku za posledních dvacet let velmi poklesl. Podle šumperského adresáře z roku 1940 bylo v Šumperku včetně jeho nejbližšího okolí na 50 hostinců. Z nich se udrželo 12. Ostatní zaslouženě zašly. Po patřičném průzkumu jsem zjistil, že osm bývalých hostinců bylo zbořeno nebo opuštěno a jsou ve stavu naprosto dezolátním (Slovanský dům, Střelnice). Sedm hostinských objektů slouží dnes účelům potřebnějším jako provozní nebo kancelářské místnosti národních nebo komunálních podniků (např. vykřičená „hospoda Bomski“, ul. Gen. Svobody č. 3), závodní kluby nebo jídelny (hostinec „U pošty“). Z bývalé vinárny „Meiss“ (místo těžkých flámů „lepší společnosti“) se stalo příjemné místo pro klub důchodců. V bývalém hotelu „U tří růží“ je turistická ubytovna. Dva hostince byly adaptovány na veterinární zařízení: hostince na Uničovské ulici (Benátky) a v ulici Jana Langra č. 44. Sympatické je použití šesti hostinců pro bytové jednotky, z nichž některé po úplné přestavbě domu jsou velmi pěkné (nám. Míru č. 3). Z hostince na Havlíčkově ulici je mateřská škola. V hostinci Na vyhlídce je studentský internát. V bývalém hostinci na Josefově jsou některé kanceláře ONV a v někdejším šumperském baru (bar Raab nebo Amerikanbar – celonoční podnik v Kozinově ulici) je projekční kancelář. Zanikly téměř všechny okrajové hospůdky za šumperskými humny, které bývaly cílem nedělních vycházek nebo místem nevázaného veselí za větrem. Zůstala jen hospůdka v Nových domcích. Družstevní chata vyhořela. Byl zlikvidován hostinec Pod Holubím vrchem na rapotínské silnici, hostinec v Králci a na bludovském Zámečku. Také původní české hostince vzaly za své. Česká beseda v ulici Požárníků (nad muzeem) byla před válkou domovem českých dělníků. Po první světové válce měla česká šumperská menšina své středisko v Národním domě, který spravovala Národní jednota, v budově nynějšího hotelu Praha. Vlastníkem tohoto domu byl Pozemkový ústav v Olomouci. Česká menšina se tu dobře vyžívala společensky a kulturně. Avšak „vlastenectví“ české buržoazie se vždy rozplynulo, jestliže se jednalo o peníze. Našel se německý kupec (Michel), podněcovaný šovinistickými soukmenovci, jimž záleželo na tom, aby v germánském hnízdě nebylo české bašty, a tomu byl Národní dům prodán. Bylo z toho tenkrát v řadách české menšiny mnoho křiku a rozhořčení. Pomocí sbírek a upisování akcií byly nakonec získány prostředky k zakoupení domu na třídě Rudé armády (nynější ředitelství Jesenických pil). V přízemí domu byl zřízen koloniální obchod (aby české peníze šly do českých kapes), v prvním poschodí byly restaurační místnosti. Odchodem Čechů v roce 1938 zanikl samozřejmě i Národní dům, který po válce nebyl již obnoven. Národním domem se stal někdejší Vereinshaus – nynější budova Severomoravského oblastního divadla. Tato stavebně rozložitá budova byla postavena v roce 1902 (ve stylu junkerských burgů, vídeňský architekt Jiří Berger) a byla v městě jediným objektem, který měl sál a příslušné další prostory pro společenské podniky. Také ostatní šumperské hostince jsou v budovách z doby novější. Grandhotel byl postaven v letech třicátých na místě staré hospody. V téže době byly stavebně zlepšeny restaurace U koupaliště, hostinec v ulici 8. května a restaurace v ulici Vančurově. Po dlouhá léta z provozu vyřazený hotel Seifert byl konečně vrácen svému poslání a pěkně zrenovovaný se uchází o přízeň společnosti jako hotel Moravan. Rozvoj autodopravy znamenal i konec pro tak zvané zájezdní hostince. Stávaly obyčejně na kraji města při výpadových silnicích. Sjížděly se k nim zvláště ve dnech městských trhů selské povozy, které tu měly možnost jakéhosi parkování. Patřil k nim hostinec U koruny, který podchycoval frekvenci z českého venkova (ze směru Bludov a Dolní Studénky). Tutéž funkci měl i hostinec při silnici k Bratrušovu, který se udržel pro blízkost kasáren, s nimiž sdílel jejich historii. Zájezdním hostincem byl i zaniklý hostinec Na Benátkách. Nejhustší síť hostinců byla na náměstí a kolem něho v přilehlých ulicích. Ve zmíněném adresáři jich napočítáme devět. Některé samozřejmě jen živořily. Jejich věrní „štamgasti“, mariášníci a kulečníkáři sotva je drželi nad vodou. Jedině starý „Pámbíček“, nynější vinárna U radnice, přežil převratné změny a plní dobře své staré poslání. Počet šumperských hostinců klesl oproti předválečnému počtu téměř na čtvrtinu. Je to skutečnost, která nás může těšit, i když víme, že takový statistický údaj nedokazuje, že právě v takovém poměru poklesl i počet alkoholiků či vzrostl počet abstinentů. Restaurační podniky se zaměřují stále více na vyvařování obědů a podávání malých jídel a dá se očekávat, že spotřeba alkoholických nápojů bude stále klesat a že v šumperských restauracích najdou naši pracující stále příjemnější prostředí pro zasloužené osvěžení tělesné i duševní. < Br>Vilém Medlík

I. KULTURNÍ FESTIVAL V ŠUMPERKU – PŘÍKLAD A POUČENÍ červenec 1962

I. kulturní festival v Šumperku probíhal ve dnech 17. – 24. června 1962, z největší části v nově upraveném letním divadle v sadech 1. máje. Byl skoro úplnou přehlídkou amatérské umělecké tvořivosti, do jeho pořadu byla zařazena i premiéra profesionálního SOD. Festival chtěl položit základní kámen tradici kulturních festivalů, které by nepochybně obohatily kulturní život našeho města v letním období. I. kulturní festival dokázal, že pro to jsou předpoklady. Objevují se však i některé problémy – hlavně základní problém diváka – a nad tím je nutné se zamyslet. Vznik I. kulturnímu festivalu dala iniciativa Městského národního výboru. Do svého plánu kulturně – osvětové činnosti na rok 1962 zařadil úkol uspořádat v tomto roce I. kulturní festival pracujících. Pořadatelem se stala Osvětová beseda, která se s úkolem za pomoci řady dobrovolných pracovníků, kteří pracovali v komisích, vyrovnala velmi čestně. Také ve všech organizačních úkolech. Byla zajištěna abonentní základna 420 předplatitelů, kteří se měli stát základem návštěvnické obce festivalu. S tímto počtem návštěvníků jsme se však nesetkali na žádném festivalovém představení v letním divadle s výjimkou estrády autorů Medlíka a Pokorného, kterou doprovázel neobyčejně populární hudební soubor J. Konečného. To znamená, že šumperské závody chápaly festival velmi formálně, že především nepochopily jeho skutečný politický smysl. Tato otázka je velmi vážná, protože bez reálné divácké obce, bez opravdového přání občanů mít své festivaly, byla by tato akce značně vykonstruovaná, míjela by se svým vlastním posláním. S tímto problémem souvisí však jistě i řada dalších otázek, kterými se pořadatelé budou muset zabývat. Např: Je správnější konat festivalová představení denně nebo s malými přestávkami? Je dobře rozložená síť programů? Nebylo by dobře pořádat v některých případech sdružená vystoupení? Nemělo by být součástí festivalu také filmové představení? Čím se dá obohatit forma vystoupení? Nemělo by se i zde přistoupit k patronátům závodů nad jednotlivými pořady? Velkým přínosem pro celý festival bylo nově upravené letní divadlo, které přímo nutí k svému plnému využití. Nová úprava letního divadla – hlavně při večerním osvětlení – byla pro naši veřejnost příjemným překvapením. Mám zato, že je povinností MěstNV, aby další úpravy parku směřovaly k úpravám tohoto letního divadla – a to z hlediska estetického i akustického. Nezbytně bude třeba vyřešit lépe a vhodněji základní stěnu jeviště, aby byla v souladu s budovou Okresního osvětového domu. Pořadatelé festivalu si byli plně vědomi toho, že I. kulturní festival v Šumperku přinese řadu poznatků, z nichž bude třeba se poučit. Svůj úkol splnili dobře. Vždyť diváci odcházeli z každého představení uspokojeni. A programově festival dal, co jsme chtěli. Seznámil s naší uměleckou tvořivostí vcelku, promluvil za sebe svým populárním hodnotným obsahem, který směřoval k dobře chápané lidovosti. Stal se tedy dobrým začátkem, který v našem městě sympaticky uvedl pořad kulturních akcí na počest XII. sjezdu KSČ.
M. Zbavitel

ZDENĚK FILIP: V TEMENICI PŘED 30 LETY červenec 1968

Nápor hitlerovského a henleinovského fašismu proti Československé republice soustředil na její obranu všechny poctivé vlastence a demokraty. Zejména v pohraničních oblastech republiky, nejvíce a nejbezprostředněji ohrožených, se tenkrát vytvářela skutečně už široká demokratická fronta, zahrnující všechny uvědomělé antifašisty – od lidovců až po komunisty. Zatímco fašisté všemi prostředky torpédovali republiku i její politické představitele – zejména Masaryka a Beneše, všichni čeští i němečtí demokraté naopak republiku bránili ze všech sil a Masaryka i Beneše si v té době ještě daleko více než dříve vyzvedali na svůj štít. Svědčí o tom například historie pomníku T.G. Masaryka v Šumperku r. 1938, o které vyprávěl před časem na stránkách Našeho slova dr. Spurný, stejně typický a zajímavý je však i případ pomníku T.G. Masaryka v Temenici. Slavnostní odhalení bysty presidenta Masaryka na zahradě české menšinové školy v Temenici se uskutečnilo právě před třiceti lety – 17. července 1938. (Bysta byla dílem zábřežského sochaře Al. Macka.) Při této příležitosti uspořádal odbor Národní jednoty v Temenici za pomoci odboru Národní jednoty v Šumperku a pod protektorátem Ústředního výboru národní jednoty pro východní Moravu v Olomouci velkou manifestaci, která podle původního záměru organizátorů měla být už oslavou 20. výročí vzniku Československé republiky, ale pod tlakem nastupující fašistické reakce se změnila v manifestaci na obranu této republiky. Tuto ideu vyjadřovalo i Masarykovo heslo vyryté na podstavci: „Nedali jsme se, nedáme se nikomu a nikdy!“ V tu neděli 17. července 1938 se temenické slavnosti zúčastnilo na čtyři tisíce lidí z celé Moravy, českých hraničářů, vlastenců a demokratů, i německých antifašistů a komunistů. Pevným odhodláním bránit republiku byl prodchnut zejména projev hlavního řečníka – učitele Stanislava Jelínka, činovníka Národní jednoty v Šumperku, ale stejný smysl dali svým projevům i ostatní slavnostní řečníci – dr. Fischer, profesor obchodní školy v Šumperku, který tu mluvil jménem šumperské městské rady, německý řídící učitel Hönig, který mluvil jménem obce temenické, i Alfréd Kahler, tehdejší krajský sekretář KSČ, který tu hovořil jménem německých aktivistických stran. Při slavnosti spoluúčinkoval pěvecký spolek Národní jednoty v Šumperku a vojenská hudba 13. pěšího pluku. Po manifestaci se konala na zahradě u Zeleného stromu v Temenici za velké účasti českého i německého občanstva z Temenice, Šumperka a okolí ještě lidová veselice, k tanci tu hrála českobohdíkovská dechovka. Slavnost při odhalení bysty presidenta Masaryka v Temenici 17. července 1938 byla jednou z řady antifašistických manifestací v severomoravském pohraničí těsně před Mnichovem. Čeští vlastenci i zbylí němečtí demokraté, socialisté i komunisté se tu přihlásili k T.G. Masarykovi rok po jeho smrti jako k ztělesnění demokratické Československé republiky, zřetelně tím dali najevo své odhodlání bránit tuto republiku do posledního dechu. Že ji neubránili – to nebyla jejich vina.

JEN PÁR DNÍ PO SEBEUPÁLENÍ JANA ZAJÍCE březen 1969

MIROSLAV KUBÍČEK

BŘEZEN


Plnými pupeny stromy těžknou,
rozbředlé dni se rozsvěcují.
Čteme slabikář zeleně,
ale řeč naděje
je ze slz a plamene.


Jde jaro českých Janů
a buší na kořeny lip.


JAN ZAJÍC
+ 25. února 1969


Zvoní hrana zvoní hrana
Hrana hran z ran rozehraná
Strašnou žertvou bratra Jana
Mistra Jana bez hranice
Chlapce Jana bez hranic
Jehož tělo nechráníc
Kromě duše zhola nic
Vzplálo jako létavice
Rozmyslně významné
Komu zvoní hrana: Mně

PETR KOPTA

NAPONAREPRONEVYDOOKO
(Naučně poučné návody a reklamy pro nedělní výlety do okolí) -pome-

N Á V O D Y


Máš-li čas jen hodinku,
spakuj celou rodinku
a v malinké chvilince
dostaneš se k T u l i n c e.


Přidáš-li pak chvilku k tomu,
dojdeš pohodlně k lomu.
Když jsi k tomu ještě noháč,
už je jen skok na K o k r h á č.
Jsi-li svěží, dej se dále
nad B r a t r u š o v k strmé skále.
Pojez a sbal co se nesní
a pak dej se cestou lesní,


dostaneš se domů zpět,
budeš tam co nevidět.
Během hodin tří či jedné
prožils krásné odpoledne.


R E K L A M Y


Máš-li dívku „fungl novou“,
projdi se s ní na Senovou.
(Přísadu mám zase novou!)


Šumperská zahradnictví


S kočárky a houfy dětí
do Králce je možno jeti!
(Krém Elida jde Ti k pleti!)


Šumperské drogerie


Autobus Tě v parnu, horku,
zaveze za Sanatorku!
(Šetř závodně na motorku!)

Šumperská spořitelna


Tuží sval a kypří líčko
pěší výlet na Brníčko!
(Papej denně tvaroh, mlíčko!)


Šumperský mléčný bufet
Přijede-li přízeň z Frýdku,
projdi se s ní na Vyhlídku!
(Nikdy nejez bez servítků!)


Šumperské Narpy


Ponurost života padá-li na Tě,
projdi se procházkou k Družstevní chatě,
(Aspirin od zlého vystříhá Tě!)

Šumperské lékárny


Žena-li líná je, děcko-li fňuká,
k procházce lákají šumperská luka!
(Lacino obléknem děvče i kluka!)

Šumperský partiový textil

GALERIE DÍLO V ŠUMPERKU srpen 1971

Závěr prvé poloviny roku byl poznamenán novým kulturním počinem. V Šumperku zahájila působnost galerie Dílo, zařízení Fondu Svazu českých výtvarných umělců, pobočky Olomouc. Možnost takového konstatování mě naplňuje uspokojením. Městu se dostává zcela nové příležitosti styku s uměleckým dílem. Galerie ve svém poslání plní dvě funkce. Na jedné straně vystavuje, seznamuje návštěvníka s nejnovější tvorbou současných výtvarných umělců v poměrně širokém rozsahu, zájemci pak na druhé straně umožňuje za výhodných podmínek vystavená díla získat. To je jistě, oproti nedávné minulosti, kvalitativní rozdíl. Z rozhovorů s přáteli a z vlastní zkušenosti vím, že existují artefakty, u kterých nám nepostačuje jednorázové setkání, rádi bychom je měli v přímé blízkosti, rádi bychom se s nimi setkávali denně, v soukromí, v klidu bytu. Takové přání zůstalo v Šumperku jen touhou, bohužel nenaplněnou. Při této příležitosti chci zdůraznit, že ani nákup uměleckého díla není zdaleka běžnou záležitostí. Galerii nejde o běžný prodej. Svým krásným prostředím umožňuje zájemci odpovídající seznámení s dílem, navázání kontaktu, intimní rozhovor. Budeme se k tomu, co nás zaujalo, nutně vracet, a jen ve výjimečných případech si odneseme umělecké dílo po prvním seznámení. Novou příležitost lze spatřovat i v možnostech přímého setkání s výtvarníky v průběhu jejich výstav, tedy dialogu umělce s konsumentem nejen prostřednictvím výtvarného díla. Taková setkání bývají neobyčejně zajímavá a ve svém dosahu znamenají další obohacení života poznamenaného denním shonem. V celkovém výčtu kladů nemohu opomenout i snahu Galerie po šíření dobrého umění. Vlastní činnost zahájila galerie Dílo dne 30.6. 1971 vernisáží výstavy z tvorby akademického malíře Lubomíra Bartoše, výtvarníka pocházejícího z Klopiny a působícího na LŠU v Šumperku. Výstava skončila 18. července. Dovolte mně při této příležitosti několik poznámek k vystavenému dílu. Malíř Lubomír Bartoš, vyškolený u nár. umělce Vlastimila Rady a prof. Frant. Jiroudka, laureáta státní ceny, na Akademii výtvarných umění v Praze, je krajinář, což dokázal i vystavenými obrazy, opěvujícími krásy Jeseníků. Je citlivý, vnímavý, zaujatý vším, co naše okolí ze svých darů poskytuje. Budeme-li jmenovat nemnohé, pak si můžeme v jeho obrazech povšimnout melancholické barevnosti, projevující se v celé škále zelení, zvláštních modří s fialovými odstíny postavených do protikladu k běli domků, červeni střech, barevnosti květin a přírodou proměňovaných dřevin, k barvám vod se všemi jejich reflexy. Dokázal se vyrovnat i se zdánlivou měkkostí luk, hloubkou údolí, velikostí horských hřebenů, tvrdostí nemnohých vystupujících skal a náročností života uprostřed krásy. I patrná nezalidněnost jeho obrazů je jen odrazem naší skutečnosti. Člověk se v jeho díle představuje jen zprostředkovaně, jen svým dílem na přeměně kraje jako celku. V tom všem je naše krajina neobyčejná a malíř Bartoš se stal postupným objevitelem této neobyčejnosti. Lze konstatovat, že ve svém díle vychází z reality, využívá plně viděného. Nazírá očima umělce a dotváří objekt svého zájmu v místech, která mu udává jeho subjektivní zážitek. Činí tak výběrem místa, kompozicí, barevností a výraznou, mnohde vystupující kresbou. Je přirozený, nedramatizuje dramatické, nenadsazuje, i když se nadsázce nevyhýbá, není exaltovaný, nevyhýbá se však expresivním prvkům. Taková je tedy umělecká tvorba v současnosti. Je nám blízká a skýtá naděje do budoucnosti. Závěrem mně dovolte vyslovit za nás všechny díky a přání úspěchů všem pracovníkům galerie Díla. Eugen Toufar

PŘED PREMIÉROU PRELUDIA únor 1974

Rozhovor s Aloisem Motýlem, předsedou Kruhu přátel hudby při KZMŠ, o připravovaném hudebním festivalu.

1. V Šumperské kulturní veřejnosti se nyní stále častěji vyskytuje název P r e l u d i u m. Můžete nám povědět, kde se vzal? Preludium se zrodilo z okamžitého nápadu po dlouhých úvahách. Zní to paradoxně, ale je tomu tak. Když jsme jednou ve výboru Kruhu přátel hudby uvažovali o náplni Kulturního festivalu 1973, došli jsme k závěru, že tento festival v podobě, ve které se tradoval, dávno již neodpovídá záměrům, pro něž byl založen: aby byl totiž přehlídkou šumperských profesionálních i amatérských souborů. Postupně byl stále více obsazován profesionálními umělci a soubory, někdy i takovými, že to zájmu o Kulturní festival více uškodilo, než prospělo. Cítila se tedy potřeba nahradit tento festival novým.

2. Co tedy bude P r e l u d i u m? Bude to festival mladých reprodukčních umělců. Proto byl zvolen i název festivalu – preludium, předehra, předehra k dalším úspěchům. Chceme tak dát našim mladým umělcům příležitost, aby se mohli prezentovat trochu pohromadě a ukázali tak veřejnosti, kdo se na svou uměleckou dráhu již úspěšně vydal a s kým se dá v brzké době počítat. Pro tuto akci chceme vytvořit v Šumperku příznivé podmínky a věříme, že i šumperské obecenstvo, které dovedlo téměř nadšeně přijmout již několik adeptů koncertního pódia, uvítá tento počin s porozuměním a pochopením.

3. Nemohou zde vzniknou obavy, že půjde o nějaký „festival průměru“? Ty obavy vzniknout mohou, ale budou neopodstatněné a mylné. Bylo řečeno, že půjde o festival umělců na počátku koncertní dráhy, ale každý z nich bude mít už získané ostruhy, někteří z nich dokonce už i na půdě mezinárodní, protože každý z nich bude mít za sebou různé soutěže domácí i zahraniční, koncertní vystoupení v akcích konzervatoří a múzických akademií, tedy vystoupení, která účastníky festivalu dokonale připraví pro tu dráhu, na niž se vydali.

4. Kulturní festival býval na přelomu května a června, proč je P r e l u d i u m v březnu? Ano, zamýšleli jsme, že Preludium uspořádáme na závěr koncertní činnosti v termínech, které byly vyhrazeny původnímu festivalu. Ukázalo se však, že termíny, které vyhovují nám, nevyhovují našim hostům. V tu dobu je totiž čekají závěrečné zkoušky a absolventské koncerty, někteří mají již povinnosti v souborech, které v období kolem Pražského jara a dalších festivalů jsou v plné angažovanosti. A tak tedy termín v první polovině března je nejpříhodnější, protože většina účastníků má za sebou semestrální starosti a může se intenzívně připravovat na šumperské Preludium.

5. Jak bude festival organizován? Máme zájem na tom, aby byla poskytnuta příležitost co možná největšímu počtu uchazečů o vavříny. Proto každý festivalový koncert bude vlastně dvojkoncertem – každá polovina bude věnována jednomu umělci nebo souboru. Domníváme se, že to bude posluchačsky lákavé. Kromě toho máme zájem na tom, aby měl festival zatím i celostátní charakter. Proto se setkáváme i s umělci ze Slovenské socialistické republiky. A budou-li nám podmínky přát, dáme festivalu ráz i mezinárodní. Otázky položil František Franc

SKROMNÉ BLAHOPřÁNÍ říjen 1979

Znáte Aloise Motýla? Jestli vám nic neříká jméno, pak je to ten muž, dirigující proslulý Šumperský dětský sbor, člověk milující hudbu a nejspíš práci kolem ní. Snad by o tom mohl povídat sám, jenže vytáhnout z Aloise Motýla něco jako informace, to je nad lidské síly. Když jsem z něj před časem vydolovala interview, musela jsem se zapřísáhnout, že bude jenom o dětech, a pak stejně pořád povídal, že mi nic nemůže říct. A že nemám nic psát. Když se konečně rozvyprávěl, strhala jsem tužku, blok i vycvičenou pravičku s levičkou dohromady. Jenže to bylo asi naposledy. To byste nevěřili, jak se zlobil, když jsme o něm chtěli psát onehdy. Každý, kdo má životní jubileum (řekněme abrahámoviny), získá vstupenku do naší rubriky „Blahopřání“. Leckdo dělá drahoty a naoko se tváří skromně, Alois nás rovnou poslal, mhmm… zpátky. A tak jsem jej pronásledovala na letošní Mladé smetanově Litomyšli, kam byl pozván společně se dvěma autobusy svých zpívajících (a dobře zpívajících) dětí, na něž nedá dopustit, zbytečně je netrápí a naopak, opatruje jako vlastní, ale marně. Okamžik, kdy by zase spustil, tentokrát třeba o životě, nenastal. „Držte nám palce,“ to bylo jediné slovo, jež pronesl, a utíkal mezi modrobílé děti s červenými motýlky. Po úspěšném koncertě, kdy dirigoval také stovce Severáčků, zatímco liberecký sbormistr Milan Uherek zdatně zaskočil za klavíristu pana Facka (se zlomenou nohou), naložil zase všechny do autobusu a odvezl je na oběd. Pak odjeli zpívat do Poličky (ke hrobu Bohuslava Martinů), naložil v Litomyšli svoje sborové pódium a vrátil se do Šumperka. Z ohledu na unavené děti. Nevím, nevím, kdo byl unavený více, jestli ti skotačiví zpěváčci, kteří si zpívali vesele cestou domů a poslouchali magnetofonovou nahrávku svého posledního koncertu, nebo ti čtyři Motýlové (Alois, dcera, syn a snacha), starající se dva dny o kupu dětí a jejich vystoupení….. A víc už jsem ani nevypátrala. Jenom mě blaží, že Alois Motýl se zrodil ve znamení Panny a nikdy jsem o něm neslyšela nic špatného. A to mu přeji. Za všechny, i za vás. -hana-

UMĚNÍ JIŘÍHO JÍLKA leden 1981

Akademický sochař Jiří Jílek se narodil 24. ledna 1925 v Praze. V letech 1945 – 1950 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v sochařské škole národního umělce Jana Laudy.
V šedesátých letech působil na Lidové škole umění v Šumperku. Nyní žije a tvoří v Sobotíně. V poslední době se zúčastnil výstavy Severomoravští výtvarní umělci k 30. výročí osvobození; letos v květnu vystavoval v Novém Jičíně a v červnu ve Frenštátě pod Radhoštěm. Od 5. prosince 1980 je otevřena jeho výstava v Okresním vlastivědném muzeu v Šumperku. Ve výstavním kabinetu Okresního vlastivědného muzea skončí 4. ledna 1981 výstava akademického sochaře Jiřího Jílka, reprezentující jeho více než dvacetiletou sochařskou tvorbu.
Ačkoliv Jiří Jílek žije nedaleko od nás, nemáme příliš často možnost setkat se s jeho uměním, i když dvě z jeho prací jsou nyní stálou ozdobou Domu kultury. A tak se stala skutečnou událostí prosincová vernisáž, která nám otevřela dveře nejen do výstavní síně, ale především do světa velkého umělce. Je dobře, že v době předvánoční a vánoční přichystalo Okresní vlastivědné muzeum výstavu vpravdě sváteční.
Jakoby vyšly z dílny lidového řezbáře, tak prostě na nás působí Jílkovy sochy, z nejprostšího materiálu, jakým je dřevo a pryskyřice, srozumitelné formou a cítíme, že i obsahem. Neokázalé, čisté, krásné. Jejich osud vzniká, inspirován přírodou, mytologií, touhou po míru. A pak jim dá sochař život, jména a pošle do světa, aby rozdávaly krásu a poselství svého tvůrce. „Má práce je mi hledáním ztraceného ráje a útěkem z labyrintu světa. Je mi hledáním klidu a odpočinku, byť klopotná práce sochařská bývá tak podobná přísné řeholi. Únik ze současnosti není vždy unikem ze života, ale může být i určitým návratem k jeho pramenům, jeho zdrojům, jež nepodléhají zkáze a jsou ve skrytu současné v každé době…
Co bych si přál ve své práci?
Zaujme-li někoho některá z mých soch, byl bych rád a byl bych spokojen, kdyby se mu stala tím, čím je trocha čisté vody žíznivému nebo stín stromu unavenému chodci.“ Šumperskou výstavou se sochařovo přání plní. Protože při setkání s uměním Jiřího Jílka se v nás rozlévá pocit, blízký radosti proutkaře, který našel pramínek čiré vody ve vysychající zemi… -hana-

„Jeho umění vždy vycházelo z hlubokého poznání reality, kterou dovedl přetavit do citových prožitků a představ. Od samotného počátku své tvůrčí činnosti žije Jiří Jílek v osamění, uprostřed drsné, ale krásné jesenické přírody, z níž čerpá inspirace, své bohaté prožitky. Stranou kulturních center je odkázán spoléhat jedině na sebe sama, na svůj talent. Kdykoliv se jeho práce objeví na svazových výstavách, vymykají se běžné produkci, je z nich patrna myšlenková vyzrálost, srozumitelnost projevu.“

ŠUMPERSKÁ ROZHLEDNA BUDE OPĚT STÁT říjen 1983

Ti dříve narození si možná vzpomenou, že na Háji (anebo na Senové, jak se často nepřesně říká) kdysi už rozhledna stála. Vybudoval ji v roce 1934 šumperský odbor Jesenické župy Klubu československých turistů a kopci vévodila téměř dvacet let. Byla dřevěná a díky špatnému uzemnění v roce 1953 vyhořela do základů. Dílo dokonali lidé a příroda časem zahladila stopy, takže po věži dnes už nezbylo ani památky. Po třiceti letech však vrchol Háje znovu ožil a nad korunami stromů vykoukne věž zbrusu nová. Všechno začalo v roce 1979, kdy několik nadšenců z odboru turistiky OV ČSTV přišlo na městský národní výbor s návrhem, aby rozhledna na Háji byla obnovena. Celá akce se začala jevit reálnou v loňském roce, kdy byly zajištěny prostředky na stavbu od Vládního výboru pro cestovní ruch. Byl proveden geologický průzkum a zpracována urbanisticko – architektonická studie. V současné době je dokončena projektová dokumentace a v září bylo zahájeno budování základů stavby. Podniky Jesan a Stavokonstrukce začaly už s vlastní výrobou konstrukce věže tak, aby se dala z přichystaných dílů sestavit na jaře. Termín dokončení je květen 1984.
Generálním dodavatelem stavby je Jesan Jeseník, subdodavatelem Stavokonstrukce Šumperk, generálním projektantem Stavoprojekt Olomouc, pracoviště Šumperk. Investorem stavby a jejím budoucím uživatelem je Městský národní výbor Šumperk. Jak bude věž vypadat, je zřejmé z obrázku. Její ocelová nosná konstrukce s kruhovým průřezem o průměru 2,2 metry bude pokryta lehkým oplášťováním. Do vyhlídkové kabiny povede asi 120 kovových schodů. Špice rozhledny bude končit ve výšce 24 metry a předpokládané finanční náklady na stavbu činí 600 000 Kčs. Po jejím dokončení se návštěvníkům otevře krásný pohled nejen na Šumperk, ale i na hřebeny Jeseníků a na masív Králického Sněžníku. Výstavba věže je součástí celkové koncepce oblasti Šumperk – Temenická. Spolu s lesoparkem, jehož rekonstrukce byla rovněž letos zahájena, bude tvořit základ ke středisku zimních sportů (samozřejmě i s letním využitím). Výhledově by měla toto středisko doplnit sjezdovka s lyžařským výtahem na úbočí Háje. Po dokončení bude mít sídliště Temenická přes dva tisíce bytů, a když k tomu připočítáme i sídliště Sever, bude v této oblasti bydlet vlastně každý pátý Šumperák. Dá se tedy předpokládat, že oblast Háje, který je už dnes výletním místem a křižovatkou turistických tras, bude i v budoucnu plně využita k rekreaci obyvatel z této okrajové, ale hustě osídlené části města. -Ry-

ŠUMPERSKÉ PROMĚNY leden 1984
Každé místo se mění.
Roky a staletí na své pouti vtiskují do jeho tváře svou vlastní pečeť, tu a tam šrám, který další léta milosrdně přikryjí. Říkáme roky a staletí, ale myslíme přitom lidé. Myslíme na ty, kteří ulicemi města chodili před námi, na ruce těch tisíců neznámých, kteří vykonali své dílo a zmizeli v propadlišti času. Ale tím, co pro nás zanechali, zůstávají, tak jako my a naše práce půjde s našimi potomky v dalších generacích.
Tak jako člověk - i město se převléká. Někdy je to jen nový klobouk střech a komínů, vyspravené švy cest a chodníků, také límce a výložky parků a zahrad, jindy celé nové díly – sídliště a zástavby domků či prodloužená délka rukávů – ulic, kterými město sahá dál do krajiny. Najdou se i zbytečné záplaty anebo vady na podšívce.
Každé město se proměňuje. Možná i vám se někdy stalo, že jste po letech přijeli do míst, která jste kdysi důvěrně znali. Suverénně vkročíte do ulic a v paměti vás hřeje vzpomínka na kulturní stánek za nejbližším rohem, kde jste prožili své první taneční. Pak přijde roh a za ním - autoservis. Případně zelený trávník anebo trafika. Vrátíte se kousek zpět, prozkoumáte okolí a názvy ulic a pak už jen kroutíte hlavou. Tam, kde teď není nic, stál přece dům o dvou patrech a tam, kde nic nebylo tehdy, stojí dnes domy tři. Věžáky. Něco podobného se jistě může stát každému, kdo po letech navštíví Šumperk.
A nemusí to být ani návštěva po třiceti letech. Vždyť kolik radikálních proměn město prodělalo jen za posledních deset let. Vyrostla nová sídliště, nové obchody, domy, jako půvabný zelený šperk se v jeho středu vyhoupl nový pak a v něm jako lesklý knoflík kulturní dům, který Šumperk tak dlouho postrádal. Město se protáhlo a vyšplhalo do okolních strání, obsadilo Vyhlídku a rázně vykročilo k Temenici. Při pohledu na mapu Šumperka se jeho vlastní historické jádro – to malé návrší, podle kterého dostal jméno – zdá jako kulatý hrášek. Hrášek, který v úrodné půdě nabobtnal, vzklíčil a poslal své výhonky na všechny světové strany.
Konfrontace toho, jak město kdysi vypadalo, s jeho tváří dnešní, by byla jistě zajímavá. A to nejen pro pamětníky starých časů, ale i pro nejmladší generaci. Nevíme, jak vypadalo před 708 lety místo, jemuž první osadníci dali název Krásný Vrch. Pomocí fotografií a rytin můžeme srovnávat proměny mnohem pozdější. A chceme se o to pokusit. Nabízíme vám první díl seriálu fotografií, který můžete v našem časopise sledovat po celý rok. Fotografie jsme získali jednak ze soukromých sbírek šumperských občanů, kterým touto cestou děkujeme za pomoc, jednak z depozitáře Okresního vlastivědného muzea v Šumperku. Autorem všech současných protějšků k archivním snímkům je Josef Pavlíček, jehož bohatý fotografický archiv tvoří základ celého seriálu. Pokud získáme dostatek materiálu, bude náš seriál plynule pokračovat i v dalších letech, proměnami, které Šumperk prodělal v posledních dvou desetiletích.
Jméno našeho města vzniklo z německého překladu jeho původního pojmenování: Krásný Vrch – Schönberg. Druhá polovina názvu už neplatí – byl by dnes o něco delší. Nejen vrch, ale také roviny a údolíčka, stráně, potoky a řeka. To všechno je Šumperk. Avšak přívlastek z názvu k tomu všemu patří dál. A každý z nás, kdo v tomto městě dnes žijeme, můžeme pro jeho krásu alespoň něco malého udělat. Přejme si, aby tím Krásným Vrchem zůstal Šumperk i pro další léta a staletí všech budoucích proměn. A teď už se s námi vydejte na dlouhou procházku městem – tím historickým i tím dnešním. Začneme – jak jinak – tam, kde i Šumperk před více než 700 lety začínal. V kulatém hrášku centra.
Stanislava Rybičková

V ŠEST U DIVADLA leden 1990

Na obraz šumperské hlavní třídy, jaký nabízí tato fotografie, jsme si v posledních dvou týdnech listopadu zvykli jako na samozřejmou součást našeho veřejného života. „V šest u divadla“ se stalo pojmem, kterému rozuměl každý. Několik set občanů se sešlo poprvé už v úterý 21. listopadu, aby vyjádřili své rozhořčení nad zásahem proti pražským studentům. Mluvilo se nejprve improvizovaně z horní plochy odpadkového koše, ale během dvou dnů vyrostlo na rohu malé dřevěné pódium a na něm se díky skupině B. G. Nova už ve čtvrtek 23. listopadu objevil mikrofon. S přibývajícími dny přibývalo i občanů, kteří si přišli do mrazivého podvečera poslechnout nejčerstvější „živé noviny“. Připravovali je především mluvčí nově ustanoveného Občanského fóra v Šumperku (těmi úplně prvními byli: dr. Jan Mach, Jiří Veber, Petr Opletal, Hana Havlíčková a Jiří Suchan), ale do diskusí přispívali i zástupci stávkujících studentů, pražští herci, mluvčí kolektivů ze šumperských závodů i jednotlivci, vyjadřující svůj postoj k posledním událostem. Několikatisícový zástup se vždy po ukončení demonstrace vydal ukázněným průvodem na Gottwaldovo náměstí, zaplavené světlem blikajících svíček, a tady se po zpěvu naší státní hymny v klidu rozešel. Nejvíce těsná byla hlavní třída v průběhu generální stávky 27. listopadu, kdy se v centru města sešlo na 17 tisíc občanů, aby vyjádřili podporu požadavkům Občanského fóra a svou vůli vzít osud této země do svých vlastních rukou
Asi nikdy nepřišlo dobrovolně na „veřejnou schůzi“ tolik lidí, jako když se mítinky přestěhovaly z mrazu ulice do velkého sálu Domu kultury. Tato Diskusní fóra se stala ukázněným dialogem mezi občany tohoto města a představiteli Občanského fóra, státních orgánů a orgánů KSČ. Nutno říci, že těm druhým bylo na pódiu někdy dost horko, protože otázky byly přímé a nelítostné a týkaly se velmi často problémů, o kterých se dřív v Šumperku sice rozhořčeně diskutovalo „mezi lidmi“, ale jejich hlas se k odpovědným orgánům a jejich pracovníkům nedostal. Nebo spíš nechtěl být slyšen a v krajním případě skončil i na Státní bezpečnosti. Jen vyjmenovat hlavní okruh témat dialogu je nad možnosti tohoto článku, ale určitě se k řadě z nich v příštích měsících vrátíme, protože přijde na řadu jejich řešení. V šest u divadla se už možná nesejdeme, ale v každém, kdo tam alespoň jednou postál, zůstane určitě navždycky vzpomínka na tu neopakovatelnou atmosféru národního probuzení a jednoty myšlenky a na pocit sounáležitosti s lidmi kolem sebe.
Stanislava Rybičková

ODPOLEDNE S PREZIDENTEM duben 1993

Svůj slib daný panu Jiřímu Veberovi při prosincovém setkání v Praze splnil Václav Havel při první možné příležitosti. Když se na poradě vedoucích odborů prezidentské Kanceláře mluvilo o programu jeho první vnitrostátní cesty (jejím prvním cílem byla Olomouc), prohlásil k údivu svých spolupracovníků, že chce jet do Šumperka. O několik týdnů později – 8. března 1993 krátce před polednem – vstupoval na půdu Šumperka jako vůbec první hlava státu, kterou kdy Češi měli.
Jeho první kroky vedou k průmyslové škole, kde se (bouřlivě vítán davy lidí) poklonil památce Jana Zajíce a proti původnímu plánu zamířil do školy, kde si chvíli povídal s třídním učitelem Jana Zajíce ing. Malcem. O půl hodiny později už zastavila kolona vozů před šumperskou radnicí, kde ho přivítal starosta Ctirad Medlík se svými zástupci a členy městské rady, přednosta Okresního úřadu a podle protokolu i náčelník Okresní vojenské správy, pro kterého je prezident nejvyšším velitelem. Při besedě v obřadní síni se Václav Havel ptá na problémy města i okresu, zajímá ho názor na uspořádání Moravy do správních celků a směje se nad odpovědí, podle které, kdybychom si měli vybrat mezi Brnem a Ostravou, budeme jednoznačně inklinovat k Olomouci. Zajímá ho také, zda mají občané obavy (jak sám řekl, neopodstatněné) z případných nároků sudetských Němců a ze vstupu německého kapitálu do města. Pozvání na věž radnice přijal Václav Havel s opatrným dotazem: „Je tam zábradlí? Já mám totiž závratě.“
Ještě než shlédl na Šumperk z ptačí perspektivy, rozloučil se se svými hostiteli: „Pozoroval jsem i v jiných místech, že čím níž odshora, tím menší roli hrají stranické politické třenice. Když jsou samosprávní činitelé v každodenním styku s konkrétními problémy občanů, tak jim už potom nezbývá moc času na stranické půtky. Přeji vám, abyste úspěšně dosloužili své funkční období a aby se vám podařilo něco dobrého a viditelného, co by zůstalo vizitkou vašeho vládnutí i pro ten případ, že po vás budou vládnout jiní.“ Oběd se podává v Grandu, hostitelem je pan prezident a nad slepičí polévkou, srnčí kýtou, hanušovickou Holbou a červeným vínem se diskutuje zejména o situaci divadla. Ochranka má pak plné ruce práce, aby panu prezidentovi umožnila přejít parkem do Galerie Jiřího Jílka, kde si Václav Havel v doprovodu manželů Kovalových prohlédl výstavu sochaře a malíře J. Jílka, aby vzápětí zamířil na druhý konec Šumperka – do Domova důchodců. „Vy máte tak zvučný hlas, že byste mohl mluvit na náměstí,“ říká panu Vladislavu Gruntovi, který ho vítá jménem obyvatel domova. Václav Havel pozorně prochází celý domov a dojaté stisky rukou neberou konce. Nemá to lehké, v patách ochranka, dva kameramani, fotografové, novináři …
„Jedním z cílů této cesty je mapovat sociální problematiku,“ říká nám v jedné z klidnějších chvil prezidentův sympatický tiskový mluvčí Ladislav Špaček. Ptáme se, proč nepřijela i paní Olga Havlová, když sociální problematika je jejím doménou. „Oba mají tak nabitý program, že se ho jen výjimečně podaří zkoordinovat tak, aby mohli jet společně.“ A znovu loučení a rychlý přesun zpět do centra města. Snaha prezentovat hlavě státu své město v co nejlepším světle je jistě pochopitelná, ale na druhé straně to poslední, o co by Václav Havel při svých cestách stál, jsou jistě jakékoliv Potěmkinovy vesnice. Kdyby tušil, jak se dva dny před jeho příjezdem uklízely ulice a parkoviště a provizorně spravovalo schodiště před radnicí, jistě by se snad nad touto pošetilostí, pramenící ze zvyků let nedávno minulých, pobaveně a nejspíš shovívavě usmál.
Stanislava Rybičková

ŠUMPERSKÉ TELEVIZNÍ STUDIO S ZAČÍNÁ VYSÍLAT březen 1994

Kdy? Ve středu 2. března 1994 v 19.17 hodin
Kde? V systému kabelové televize na programu ARD
Reprízy: Čtvrtek a pátek vždy v 11.


Doporučit tento článek přátelům na FacebookuSdílet na Facebooku Poslat známému e-mailem upozornění o tomto článkuUpozornit známého Verze pro tiskTisknout NahoruNahoru

NA KONCERT ZADARMO


Hrajte s REJEM o 5 vstupenek na komponovaný koncertní recitál textaře MICHALA HORÁČKA, který se uskuteční v pátek 6. října v Domě kultury Šumperk. Stačí, když pošlete správnou odpověď na soutěžní otázku a budete mít špetku štěstí při losování. Příští týden zveřejníme jména pěti šťastlivců, kteří půjdou na koncert zadarmo.

Soutěžní otázka:

K jaké písni nenapsal text Michal Horáček?

A) Dívám se, dívám
B) Levandulová
C) Lásko, voníš deštěm

Odpovědi posílejte do čtvrtka jako SMS ve tvaru ODPOVĚĎ, JMÉNO, BYDLIŠTĚ na číslo 605 854 541. (Cena jedné SMS odpovídá standardní textové zprávě dle ceníku vašeho tarifu.)

VYHODNOCENÍ

Vstupenku na galakoncert našeho nejznámějšího tenoristy ŠTEFANA MARGITY, který zazpívá v sobotu 23. září v kulturním domě v Zábřeze, vyhráli Marcela Krmíčková ze Sudkova, Martina Kubešová ze Šumperka a Zdenka Zapletalová z Hrabenova.
Blahopřejeme! Výhra na vás čeká v pokladně IC Zábřeh (v budově kulturáku).