Lehce nostalgické ohlédnutí za letošním blues

   REJ - Skončil týden blues. Tak stručně by se dalo charakterizovat stávající období pravých podzimních plískanic, které vystřídaly slunné a neuvěřitelně teplé dny, během nichž Šumperk hostil mezinárodní festival Blues Alive. Podruhé jsem se pod pokličku blues nakoukla i já. Minulý rok jsem sehnala s vypětím všech sil jeden z posledních lístků na doprovodný koncert, protože i tehdy byl festival beznadějně vyprodán. Neměla jsem tak možnost posoudit celou rozvrstvenou a rozrostlou škálu muziky, která se pod blues dá zařadit.

   Až letos, na sedmém ročníku tohoto festivalu jsem měla dostat šanci okusit sílu hudby, která, pokud se jí poddáte, vás zcela ovládne a přinutí zamyslet se nad dosavadním výběrem hudby, zejména rádiové, která jak známo podléhá komerci a jejíž úroveň se s opravdovou hudbou leckdy nedá srovnávat. S kartičkou PRESS, zavěšenou na nervozitou se dmoucí hrudi, jsem dostala možnost pohybovat se celé tři dny v prostoru plném hudebníků, jejichž jména jsem dosud neznala, a které jsem s nedůvěrou v počátcích mého pátrání bedlivě sledovala.

   Ale některá jména bluesové legendy mi nebyla v mém hudebním vakuu zcela neznámá. Z raného mládí si vzpomínám na klasické gramofonové desky 80. a 90.let se jménem Ivan Hlas. Poprvé jsem však legendu hudební scény viděla na živo. Ani jméno pražské skupiny –123 min. mi není zcela neznámé, trio Bína, Janáček a Valach jsem poprvé potkala v Praze. Stejně jako tehdy i letos byl jejich výkon na Blues Alive strhující, protože jako jedni z mála dokázali svým uměním rozhýbat většinu bluesových nadšenců, kteří bez mrknutí oka přehlédli skutečnost, že v případě –123 min. se nejedná o čisté a klasické blues.

   V roztancování a pohupování se v rytmu dokonalé hudby, kterou jsem dosud neznala, jsem se stejně jako stovky dalších lidí kolem nechala spontánně strhnout kombinací zvanou zydeko, což je, jak jsem později zjistila, etnický mix hudby francouzských přistěhovalců s černou jižanskou hudbou a s trochou příměsi folku a rocku. Clayton Joseph Chenier se proto nemohl při svém vystoupení divit, když mu před nosem proletělo propocené tričko nadšeného fanouška, ani když ho rozvášněný dav nehodlal pustit ze scény bez minimálně patnáctiminutového přídavku. V pozadí za tímto hudebním géniem nezanikly ani další bluesové kapely, nevyjímaje mladou, moderátorem označovanou za "potěr" skupinu - Buddy Wonders.

   Blues ale není jen o hudbě. Blues je hlavně o lidech. Přes počáteční ostych, se kterým jsem vstupovala jako neználek do sálu, jsem poznala, že bluesová muzika je jedna z mála, která dokáže stmelit rozličné věkové skupiny. V chumlu stovek lidí jsem narazila na známou mé babičky, sousedku ve věku mých rodičů, ale i na chlápky zjevem připomínající ostřílené rockery, nebo mládež teenergerského věku, která stejně jako já s podivem zjišťovala, co všechno se vlastně pod pojmem blues skrývá.

   Dalším zážitkem, na který jen tak nezapomenete, je to neuvěřitelné množství lidí, s nimiž se na podobném festivalu seznámíte. Dokonce i vaši přátelé, do nichž byste to neřekli, se objeví na parketě pod pódiem a bez mrknutí oka se vlní ve stejném rytmu jako vy.

   "Rozhodli jsem se s kamarádem, že na tento festival budeme jezdit každý rok, do té doby, dokud bude," přizná se mi kluk, se kterým jsem se seznámila při všeobecném tanečním nadšení pod C.J.Chenierem. Na Blues Alive dorazil s kamarády už potřetí až z Krkonoš, a o nic méně než hudba a atmosféra ho nadchlo i město, které je mezi fanoušky označováno za Mekku blues. "Úžasné město," nadšeně se svěřuje další sklaní fanoušek, "přesně se s blues hodí, staré i nové, stejně jako ta hudba," dodává a v tričku se znakem města Šumperka a logem festivalu Blues Alive odchází pro další sklenici zlatavého moku, která je další neodmyslitelnou součástí životního stylu i hudby, která v minulém týdnu zcela ovládla okolí.